Na přelomu podzimu a zimy 2020 vydalo nakladatelství XYZ, člen skupiny Albatros Media, knihu Izabely Strakové Hortensie de Beauharnais.

Není tajemstvím, že se po mnoha bolestných zkušenostech pracím domácích autorů, zvláště těch začínajících, spíše vyhýbám. Na druhou stranu existují i výjimky, jejichž existence ve světle předchozího prohlášení pak potěší o to více. Všichni tři pravidelní čtenáři mých recenzí už také vědí, že si ke zpracování vybírám (převážně) tituly z omezené množiny žánrů a témat. Jen téměř náhodně vykročím neplánovaným směrem. Hortensie de Beauharnais k takovým odlišnostem patří. Nepotkat se s Izabelou Strakovou na jednom z autorských čtení Literární kavárny DJKT, pravděpodobně bych její téměř čtyř set stránkovou knihu nikdy neotevřel (vlastně bych ani netušil, že existuje). Příspěvek, s nímž zprostředkovaně vystoupila, mě svým obsahem i nadstandardně kvalitním zpracováním zaujal. Od zvědavosti nebylo daleko k pokušení zjistit, co dalšího autorčiny spisovatelské zásoby ukrývají.

Prvotina Izabely Strakové zaujme na první pohled už grafickou úpravou obálky. Na odiv totiž staví jeden z lichotivějších portrétů titulní postavy, jehož autorem je Anne-Louis Girodet-Trioson. Svůj model zvěčnil v roce 1808, tedy v době, kdy Hortensie de Beauharnais zastávala roli holandské královny. Kniha tak přímo volá na všechny romantiky i zájemce o historii: vezměte mě do rukou. Naneštěstí se publikace dostala na pulty knihkupectví jen krátce před jejich uzavřením z důvodu pandemických opatření. Další sice drobný, ale nepřehlédnutelný příspěvek k vizuální formě přidal Tomáš Benčík (také jeden z úspěšných autorů Literární kavárny DJKT). Jeho ilustrace zdobí záhlaví každé z datovaných kapitol. Trojice květů hortenzie však oproti původnímu návrhu, laděnému do barev francouzské trikolory, v monochromatickém provedení trochu zaniká. Kdyby nakladatel nechal barevnou verzi umístit byť jen na zadní stranu obálky, dal by symbolu lépe vyniknout a zároveň by propojil skvělý obrázek s obsahem i významově.

Nenechte se zmýlit mou předchozí poznámkou o milostných a historických mantinelech. Zmínil jsem se o nich záměrně jen v souvislosti s prvním dojmem. A první dojem je přesně to, na co bychom tentokrát neměli dát. Hlavně asi proto, že pouhá dvě slova nemají šanci záběr tohoto díla obsáhnout. Anotace se nám snaží namluvit, že čtenářům se zde nabízí „působivý příběh“ titulní postavy „vyprávěný formou deníku“. Má do jisté míry pravdu. Až na fakt, že kniha přináší mnohem víc. Publikace je skutečně složena z datovaných zápisů hlavní hrdinky, které začínají dnem popravy jejího otce v roce 1794 a končí v květnu 1821. Za tu dobu vyrostla z jedenáctileté dívky zralá žena, která sehrála možná ne zásadní, přesto významnou roli v dějinách Evropy. Její osudy, jakkoli vzrušující, slouží ale hlavně jako nosná linie životní dráhy někoho jiného – obrazu dívčiny nenaplněné životní lásky, Napoleona Bonaparta. I v tomto případě se autorka vymanila z obvyklého schématu opěvování (či hanobení) památky imperátora. Namísto toho nabízí čtenářům pohled do (možného) zákulisí utváření dějin přelomu osmnáctého a devatenáctého století. V budování napětí si hojně vypomáhá citováním obsahu dopisů, jež si Hortensie vyměňovala se stěžejními postavami příběhu. Mezi nejobsáhlejší soubory určitě patří korespondence s Hortensiiným bratrem Eugènem. Jeho zprávy z bojišť mapující tažení Napoleonovy armády dokážou zaujmout nejednoho milovníka vojenské historie. A jsme konečně u merita věci: prvotina Izabely Strakové může (a zcela jistě dokáže) oslovit široké spektrum čtenářů. Milovnice červené knihovny se najdou v romantických scénách, vyznavače politiky přiláká kompilace zákulisních informací a ti, kdo dávají přednost akci a boji, mohou jásat nad velice detailními popisy bitev i menších šarvátek. Vidíte, proč jsem varoval před chybou prvního dojmu?

Prostý obsah nemusí samozřejmě ještě nutně znamenat záruku úspěchu. O něm se rozhoduje i na poli stylu a formy. Autorka zvolila, dle mého soudu, citlivě vyladěnou rovnováhu mezi archaickým a moderním podáním. Od samého počátku je poměrně snadné nechat se vtáhnout do atmosféry doby, o níž je řeč. Ne každý spisovatel dokáže u práce zachycující dávnou minulost vybalancovat tu správnou míru zachování dobového jazyka a rozšíření o srozumitelnost dnešní čtenářské obci. V případě Hortensie de Beauharnais se to ale podařilo. Máme před sebou velice věrohodně působící vyprávění, které zároveň nenudí snahou o přehnaný výčet historických faktů. Za pozornost pak jistě stojí úvodní „Poznámka pro čtenáře“, v níž se autorka sama vyjadřuje nejenom k použitému jazyku, ale i k tomu, které části textu jsou zachovány ve své originální formě a které podléhají spisovatelské licenci.

Čtyři sta stran nepředstavuje typický rozsah románové prvotiny. Obvykle se setkáváme spíše s polovinou stránek. O to větší radost mi tedy udělal fakt, že jsem v textu narazil jen na dvě místa, u nichž jsem se rozhodoval, jde-li o logickou chybu, nebo jen o mé nepochopení. V obou případech se jednalo o drobnosti, jež s věrohodností obsahu nesouvisejí. Celkově román působí velice kompaktně a je znát, že Izabele Strakové je dovednost vládnout mateřským jazykem vlastní – něco, co nebývá bohužel v její generaci pravidlem. Přečetl jsem knihu téměř jedním dechem, což bych před jejím otevřením nečekal. O to příjemnější překvapení mi tím pádem tato zkušenost přinesla.

Izabela Straková má zjevně nakročeno správným směrem. Podle mých informací má v zásobě ve fázi rukopisů nejméně dva další romány. Doufám, že je brzy spatříme i na pultech znovu otevřených knihkupectví, ať už nás jejich příběhy zavedou kamkoli.

Rozhovor s autorkou naleznete zde: http://www.klubknihomolu.cz/166580/za-startovni-carou-videorozhovor-s-izabelou-strakovou

Videorozhovor s mnohem více otázkami a odpověďmi pak zde: https://youtu.be/c43GTEl5504

Související knihy

Straková, Izabela

XYZ, 2020