Tedy alespoň to tvrdí ve svém románu Už jsem normální?!? s podtitulem Být holka je dřina britská autorka Holly Bourne. Jde o první díl série určené především dospívajícím Klub odložených holek, který po celém světě sbírá pozitivní ohlasy. Holly Bourne je feministka a nikterak se s tím netají, naopak má feministický blog a velice vážně bojuje za své ideály. I v případě, že je vám feminismus cizí, nemusíte se bát do knihy začíst.

Příběh čerstvé středoškolačky Evie totiž v první řadě vypráví o kamarádství, o hledání svého místa v životě a o souboji s psychickou poruchou – OCD, neboli obsedantně-kompulzivní poruchou. Tato nemoc Evie připravila skoro o všechny kamarádky a znemožnila jí chodit do školy. Momentálně to ale vypadá, že má vše pod kontrolou. Nastoupila na střední školu, kde ji nikdo nezná, bere minimální dávku léků a chce být normální se vším, co k tomu patří.

Jenže věci nejdou tak, jak si je vysnila. Na první rande vyrazí na párty s klukem, který se zde ovšem vyspí s jinou dívkou, druhý kluk, který ji pozve do kina, se ukáže jako agorafobik a přijde i s rodiči… Copak toho chce od života tolik? Ve své snaze být jako ostatní potlačuje všechny své instinkty a řítí se do neštěstí.

Čtenář, který humorně laděný příběh Evie čte, má šanci pochopit nejen duši osamělé šestnáctileté dívky, ale současně nahlédnout do nitra psychicky nemocného člověka. Dokáže pak snadněji pochopit jeho myšlenkové pochody i strach z prozrazení.

Duševní porucha vás s jekotem chytí za krk a spolkne vás jako malinu. Udělá z vás iracionálního sobce, který se dožaduje pozornosti. Nutí vás zaobírat se jen sám sebou. Rušit plány na poslední chvíli. Není s vámi moc zábava. Kvůli duševní poruše je pro ostatní vyčerpávající s vámi trávit čas.
A to, že lidi teď znají ta správná slova, ještě neznamená, že dokážou vydržet i chování, které se k nim váže. (str. 88)

A ano, čtenář si přečte i nějaké feministické přednášky, které však jsou pronášené s určitou nadsázkou a humorem, takže nepůsobí nijak násilně. Spíš vyplývají z hořkých zkušeností hlavních hrdinek a dají se proto pochopit. Evie si totiž najde nové kamarádky Lottie a Amber. Bohužel všechny tři získávají jen samé špatné zkušenosti, pokud jde o kluky, a založí Klub starých panen.

Copak jsem měla jen dvě možnosti? Buď se s ním vyspím, nebo jsem šílená? Buď lež, nebo samota? Copak vám kluci nic jiného na výběr nedají? Bylo šílené chtít po někom, aby vás měl rád? Bylo šílené chtít, aby se o vás kluk ucházel, než strčí kus svého těla do vašeho těla? Bylo šílené chtít, aby vám napsal po tom, co vás políbil? Bylo šílené chtít tu nejnormálnější věc na světě – vztah? Vztah, ve kterém byste neměla pocit, že máte srdce plné střepů? (str. 372)

Pokud si přečtete knihu Už jsem normální?!?, máte hned několik možností, jak ji vnímat. Můžete ji přijmout pouze jako výpověď teenagera, který má obtížné dospívání, nebo ji vnímat jako názornou demonstraci života s OCD. Ale také ji lze brát jako humoristické zamilované čtení pro dívky, něco jako Brenda veliká. Nejlepší mi však přijde, když se plně vcítíte do hlavní hrdinky a prostě si její příběh prožijete s ní. Pak nejen, že pochopíte, co chtěla autorka sdělit (že dospívání není v dnešní době jednoduché, obzvlášť trpíte-li duševní poruchou), ale také se vám dostane pořádné emoční koupele. A to stojí v dnešní době, která velí držet kamennou tvář, ať se děje co se děje, určitě za to. Vždyť smích léčí a prodlužuje život a slzy dokážou odplavit nahromaděný stres.

Nebojte se tedy novinku z nakladatelství #BOOKLAB číst, naopak – směle do ní!

Související knihy

Bourne, Holly

#BOOKLAB, 2018