Čtení ke kávě: Deník Barbary W., 6. část (Jiří Raichl)

Deník Barbary W., 6. část

19.3.2021 Jiří Raichl Bez komentáře

Princeznu Barbaru čeká první veřejný proslov – během oslavy jejích sedmnáctých narozenin. Znechucena představou nesnesitelně nudného večera se rozhodne tuto oficiální událost poněkud opepřit…

Přečtěte si předchozí část!

26. září 2077

dnes je mi 17 let

Přesně ve dvě hodiny patnáct minut odpoledne greenwichského času jsem se rozhodla definitivně skoncovat s četbou Charlese Dickense a s masturbací. Oboje považuju za nedůstojné počínání, hluboko pod mou patricijskou úroveň.
Krátce po této historické události mě navštívil Brian. Ani třináct roků v mých službách nestačilo, aby se naučil tvářit jako člověk.
Nedokázal to ani tentokrát.
„Vaše královská Výsosti, dovoluji si připomenout, že dnes večer pronesete řeč u příležitosti svých sedmnáctých narozenin. Bude to Vaše první veřejné vystoupení.“
„Aha. Na to bych úplně zapomněla. Kruci. A kde že to mám pronést?“
„No tady! V paláci. Během slavnostní recepce u příležitosti vašich…“
„… sedmnáctých narozenin. Ano, už si to vybavuju. Díky, Briane.“
„Text projevu najdete v datové knihovně.“
„Cože?“
„No. V datové knihovně.“
„Moment. Jak tam ten projev můžu najít, když jsem ho ještě nenapsala?“
„Já vám nerozumím, Vaše královská Výsosti,“ žvatlal Brian zmateně. „Zmíněný text jste pochopitelně nepsala Vy. Psal jsem ho já. Vy ho pouze odrecitujete.“
Bodejť. To jsem si mohla myslet.
Člověk jenom přečte, co vypotil někdo jiný.
Má inteligence nedosahuje výšin potřebných k sestavení narozeninové zdravice.
Jsem jenom zaostalé dítko královské rodiny. Tlupy pologramotných neandrtálců.
Tak dobře. Já jim ukážu!
Sotva Brian vysmahnul (na cestu obdržel můj již nepotřebný vibrátor, ať ho někde vyhodí), usedla jsem ke svému elegantnímu purpurovému e-writeru.
Bylo mi jasné, že chci-li dočíst svůj výplod až do konce (a nezhynout po pár slovech zkosena žhavými střelami matčina zničujícího pohledu), musím ho přednést v jiném jazyce než v angličtině.
Inu, jestlipak se dnešní recepce zúčastní francouzský velvyslanec?
Nepochybně ano.
A nemáme náhodou s Francií aktuálně napjaté vztahy?
Máme, už víc jak tisíc let.
A není tedy na čase poněkud neutralizovat oboustrannou tenzi?
Je.
Pronesu-li svou řeč v líbezném jazyce francouzském, bude to jistě přijato jako vítané zdvořilostní gesto.
Už proto, že matka franštinu prakticky vůbec neovládá. Skončila někde u merci, s’il vous plaît a merde. A v tom uvízla.

* * *

O sedmé hodině večerní přicupitaly cácory. Oblékly mě, učesaly, pomalovaly, naštvaly a vypadly.
Krátce po půl deváté jsem za zvuku fanfár oslnivě sestoupila mezi výkvět Evropy.
„Ladies and gentlemen, mesdames et messieurs…“
Po dalším oslovení v němčině, italštině, ruštině, japonštině, gaelštině, velštině, arabštině, sanskrtu a nářečí kmene Buru-Buru jsem měla zaplout do bezpečného přístavu rodné angličtiny.
Ale kdepak!
Místností se rozrachotilo moje vznešené rrrráčkování, za které by se nemuseli stydět ani Voltaire nebo generál de Gaulle.
Jako první zkolaboval Brian.
Hned po úvodní větě mu došlo, že jeho brilantní projev odpočívá v datové knihovně, kde bude spokojeně plesnivět na věky.
Můj konsternovaný tajemník pod tíhou tohoto zjištění postupně zbledl, zpopelavěl, zežloutl, zezelenal, zmodral, zfialověl a zčernal. Tak trochu připomínal komponovanou vlajku všech národů světa. Mohli by ho nafotit pro nové logo OSN.
„A taky se nám po paláci prohánějí – no… prohánějí… lépe řečeno povalují – ohyzdní kříženci prasete s netopýrem, které máme tu drzost nazývat psovitými šelmami. Když jsem tahle monstra zahlédla poprvé, dostala jsem prý takovou horečku, až máma vyšilovala, že umřu. Ale máma vyšiluje pořád, takže kdo ví, jak to doopravdy bylo.“
Postupně se hroutili další, aspoň trochu lingvisticky erudovaní příslušníci britské aristokratické elity. Degenerace je hrozná věc. Tihle přešlechtění panáci nic nevydrží.
„A hádejte, co jsem dostala od rodičů k narozeninám! Tedy kromě nového Ferrari, ale to platila státní kasa, že jo. No, to byste neuhodli. Dostala jsem, prosím pěkně, Dějiny rodu Tudorovců! Svázané v kůži. Dále golfový bag – děkuju, strejdo – a růžový svetr s roztomilými zelenými kachničkami. Patrně si nikdo nevšiml, že už mi není sedm, ale sedmnáct.“
Strýc Willy podpíral omdlelou tetu Maggie a lapal po dechu jako špatně kuchnutý kapr. Nejspíš pochopil, že tady už končí veškerá legrace. Nebo naopak začíná?
Zbytek příbuzenstva se snažil tvářit, že není příbuzenstvo (kéž by nebylo).
„A ta naše britská gastronomie! Húúú! Dneska nám přinesli k obědu cosi, co vypadalo jako rozvařené vojenské opasky. A taky to tak chutnalo. V tomto směru bývá mou jedinou útěchou dovolená v Provenci. Hezky to tam voní, neprší tam a člověk i popije slušného vína a normálně se nají – pokud mu tedy nevnucují nějaké obojživelníky.“
Francouzský ambasador měl co dělat, aby smíchy neexplodoval. Jeho šaramantní choť se raději schovala za něj, zlomena v pase.
„A tak mi nezbývá než popřát naší starobylé monarchii, ať Bůh ochraňuje Jeho Veličenstvo, aby zůstalo ještě hodně dlouho živo a zdrávo. Protože pokud bych měla na trůn usednout já, byla by to katastrofa apokalyptických parametrů.“
Můj táta (obstojný franštinář) zkameněl. A ledově strnulým zrakem pečlivě kontroloval oslepující lesk svých polobotek.
Zítra mi to spočítá (ale já nebudu litovat).
Máma (hrdá na jazykovou výbavu své dcery) naslouchala mému provokativnímu happeningu s pozoruhodnou směsicí zmatených rozpaků, nábožné úcty a ignorantského úsměvu.
Nerozuměla ani písmenu. Naštěstí.
„Ale vy se nenechte odradit tím, že vás hostí přihlouplá princezna království, které kdysi založil bastard. A navíc normanský bastard, takže vlastně Francouz. Bez urážky, pane velvyslanče. Dámy a pánové, chopte se pohárů a nechte si chutnat. Dnešní menu sestavil tým italských kuchařů. Takže se nemáme čeho bát. Žádné opasky ani žáby.“

* * *

Otec mi to nespočítá zítra.
Spočítal mi to hned.
Vpadl do mé ložnice, ztěžka se opřel o komodu, sepjal ruce jako modlitebník a nekonečnou minutu mě propaloval mrazivýma očima.
Načež se rozchechtal jako idiot.
„Příšerně jsi mě zklamala. Bylo to fascinující. Zasloužila bys naplácat na holou. Báječný zážitek, nic lepšího nepamatuju.“
Tak nějak jsem netušila, co si z toho vybrat.
„A to nejúžasnější na konec. Krátce po večírku mi telefonoval francouzský prezident. Pozval mě do Champagne. Na lov kachen a privátní degustaci vína ve sklepích Moët & Chandon. Moc dobře ví, jak to mám rád, oboje. No, řekl bych, že jsi zralá na své první státní vyznamenání. Poněvadž něco takového se nepovedlo ani jednomu ze sedmi ministrů zahraničí po dobu mé vlády.“
Do těchto hřejivě sentimentálních slov hystericky zaječela siréna uhánějící sanitky.
Že by už nějaký snaživý filuta stihl mamince ochotně vysvětlit, co jsem na té recepci kvákala?

… pokračování příště…

Jiří Raichl

Jiří Raichl je český prozaik, básník a dramatik. Je členem Divadelního spolku F. A. Šubert, v němž působí jako scénárista a režisér.
Narodil se v Praze, aktuálně žije v Dobrušce. Vyzkoušel devatero řemesel (vč. desáté bídy) a v současné době zakotvil v sociálních službách.
Literární tvorbě se věnuje jako koníčku. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA, v němž vydal román Poblíž nebe (kniha je vyprodaná, zdarma ke stažení jako e-book) a sborníky povídek Zítra už bylo (2018), Tenčí než vlákno pavučiny (2019) a Mám se dobře, ale špatně to snáším (2020). Řídil rovněž vydání básnického sborníku 6 hlasů lásky (2019).
Více informací najdete na autorově osobním webu: http://jiriraichl.mozello.cz/.