Knihu Aplikace lásky od autorky Tash Skilton
vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Je to v pohodě. Úplně v pohodě.
Co je na tom, že moje bývalá snoubenka právě postovala fotku, kde si rukama bez prstýnků objímá evidentně těhotné břicho? Co na tom, že jsme se rozešli teprve před šesti týdny, ale jsem si celkem jistý – i když jasně, nejsem žádný expert na gynekologické záležitosti nebo tak –, že takhle břicho po šesti týdnech těhotenství nevypadá? No a co, jestli jsem se nechal na zlomek vteřiny unést a v jakémsi opojení jí napsal: „My čekáme miminko?“ a ještě k tomu přidal to odporné emoji s miminem, jen tak, kdyby náhodou potřebovala vizuální doprovod, a nedostal od ní žádnou odpověď, i když mi přišlo potvrzení, že to četla?
Takže buďto je to dítě moje a Jordan se rozhodla úplně mě vymáznout z jeho života, nebo… Nebo mě podváděla už předtím, než mi dala kopačky, rozcupovala srdce na kusy a ukradla byt.
Nejsem si jistý, co z toho je horší.
Z notebooku se mi ozve cinknutí a vedle malé fotky usměvavé brunetky se objeví bublina se zprávou.
Julča478: Ahoj, jak se máš?
Tak to je sakra skvělý. A teď musím makat. Teď mám někomu jinému dávat do pořádku milostný život! To je přímo vesmírně absurdní. Ale to není všechno, vlastně už nemám ani kancelář, kam bych mohl chodit, ani kolegy, se kterými bych pokecal, ani kávovar, aby mě pořád zásoboval potřebnou dávkou kofeinu. Zbyl mi jen totálně záhadný stroj na espresso, jehož čudlíky by s klidem obstály v pilotní kabině boeingu 747, a vypůjčený koutek na gauči, který je, na to dám krk, potažený jutou, protože můj kamarád Dylan prakticky bydlí v rustikálním katalogu Ikey. (Můžete namítat, že gaučový surfař si těžko může vybírat, ovšem já – zmožený melancholií a s půlkou vlasového porostu ve stavu permanentní elektrické pohotovosti – tvrdím, že kritizovat umí každý.)
Zavřu oči a zkusím si dechové cvičení, které mě kdysi, jak jinak, naučila Jordan: nádech na čtyři, zadržet na sedm, výdech na osm. Až potom odpovím.
ProstěChlap: Čau, dobře. A co ty?
Je to hračka. Takhle tlachat o ničem dokážu i ze spaní. Do křesílka nejlepšího ghostwritera agentury Pověz to srdcem jsem se za poslední dva roky nevyšvihnul nadarmo. Svoje dovednosti jsem vypiloval k takové dokonalosti, že v podstatě můžu jet na autopilota. Jasný?
Julča478: Fajn.
Tak jo. Až na to, že jsem právě porušil zlaté pravidlo randění online: klidně improvizuj, ale nikdy se nesmíš položit otázku, na niž se dá odpovědět jedním slovem.
Zkouším to teda jinak.
ProstěChlap: Mimochodem, vidělas koncertní program na stadionu Forest Hills? Letos vypadá senzačně.
Ten můj maník… procházím jeho informační složku… Farhad. Tak se jmenuje. Je fanda do muziky, takže tohle je pro něho důležitý.
Julča478: Jo! Belle a Sebastian a Greta Van Fleet! Bomba!
ProstěChlap: Já vím, super, co?
Odpověď napíšu automaticky a pak ten program rychle zkouknu taky, abych zjistil, která z těch stupidních rádoby kapel by se Farhadovi mohla líbit. Jo, jasně. V dotazníku psal něco o zvukovém systému LCD.
ProstěChlap: Taky se dost těším na to LCD.
Julča478: Jo? Ti jsou taky skvělí.
Bezva, takže tohle ji tolik netankuje. Ale co, každý přece může do vztahu přinést trochu jiný hudební vkus. V tom je právě kouzlo milostných vztahů, ne? Lidé do nich vstupují se svými touhami, které se pak začnou mísit a stmelovat, až se později objeví takové maličké embryo, ve kterém se ty jejich vášně promísí a spojí do čehosi, co můžete na černobílé vyumělkované fotce na Instagramu objímat rukama…
ProstěChlap: Máš ráda děti?
Sakra. DO PRDELE! Co to kruci vyvádíš, Milesi?! Jak praví autor Příručky komunikačního stylu pro spolupracovníky agentury Pověz to srdcem na straně dvacet dva, existují věci, které při prvním kontaktu nikdy, nikdy nesmí přijít na přetřes: politika, náboženství, manželství, setkání s rodiči a – samozřejmě! – děti. V žádné formě, žádným způsobem, prostě nijak. A já to vím nejlíp, protože jsem tu příručku vlastnoručně napsal. Byl jsem Leannin první zaměstnanec, takže jsem mohl z velké části ovlivnit podobu své práce i firemní kulturu.
Nastává významná odmlka. Pak se Farhadův protějšek znovu ozve.
Julča478: Jo. Mám.
ProstěChlap: Nemáš ponětí, jak vypadá šestitýdenní bříško?
Vůbec nechápu, jak to, že se to děje. Prsty mi kmitají úplně nezávisle na mozku.
Julča478: No…
ProstěChlap: To přece nejde poznat. Teda jako myslím, že normálně tou dobou ještě žádný břicho vidět není, ne?
Teď už je to stejně fuk. A Julča tomu možná rozumí víc, když má všechny ty příslušné partie a možná, co já vím, třeba už má těhotnou kámošku nebo tak…
Julča478: Tak to asi ne…
ProstěChlap: Přesně to jsem si myslel.
Já přece vím, že to dítě není moje. Nejspíš jsem to tušil hned, ale ten prázdný displej, kde nesvítí odpověď, a nápis Přečteno v 8:37 to jenom potvrzují. Jordan by nikdy nechtěla vychovávat dítě sama, a už vůbec ne, kdyby se o ně jeho otec normálně zajímal. Kolikrát jsem ji choval v náručí, zatímco mi líčila další z řady historek o tátovi, který nebyl nic než hajzl a zvysoka na ni kašlal, čímž se přímo podepsal na jejím životě i povaze…
Julča478: No… promiň, já už asi musím letět.
Do háje. Já si tu svištím rovnou dolů po spirále vlastního zoufalství místo toho, abych dělal svou práci a tu holku přesvědčil, že Farhad se k ní báječně hodí a že určitě stojí aspoň za jedno osobní setkání.
Je načase vzít to do ruky a napravit škody.
ProstěChlap: Jejda! Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.
Horečnatě hledám aspoň chabou výmluvu, proč jsem z ní tahal, kdy se dá poznat těhotenství.
ProstěChlap: Víš, píšu písničku. A dělám si takovej průzkum.
No co, když můžou být písničky o ženských křivkách, tak proč by se do toho nedaly zahrnout i ty už oplodněné?
Julča478: Jo tak… ty jsi muzikant?
ProstěChlap: Jenom koníček.
Znovu rychle projíždím Farhadův profil.
ProstěChlap: Teď dělám ve finančním sektoru.
Výborně, tak to má být. Nenápadně jsem zmínil stabilní práci. Třeba to ještě zvládnu.
Julča478: A v jaké kapele hraješ?
Další pohled od dotazníku. Ale ne, sakra!
ProstěChlap: Ve smyčcovém kvartetu.
Julča478: Aha. Hele, končí mi pauza na oběd, fakt už musím běžet.
Ještě není ani devět.
Julča478: Třeba ještě pokecáme
Odhlásí se ale dřív, než stihnu napsat odpověď.
To jako vážně?
No, nejspíš jsem prokázal laskavost jak Farhadovi, tak té holce.
Stejně nic takového jako láska neexistuje. To je fuk, kolik metalových balad o ní ty máničky napsaly, je to prostě jenom iluze. Jen kouřová clona, za kterou je další zklamání. Proč by chtěl tohle někdo zažívat? Proč? Buďto tě opustí ona, nebo opustíš ty ji, nebo – v nejlepším případě – spolu budete žít šťastně, dokud jeden neumře a tomu druhému nezbude nic než oči pro pláč, zoufalství a totální rozpad osobnosti.
Proč si vůbec něčím takovým kazit život?

——————–

Můžete si pročíst další ukázku. A tři z vás mohou vyhrát knihu v naší soutěži.

——————–

O autorkách

Tash Skilton je pseudonym pro Sarvenaz Tashovou a Sarah Skiltonovou. Obě autorky se poznaly přes Twitter a postupně svou online komunikaci přetavily do reálného přátelství. Každá zvlášť napsaly již devět knih, ale Aplikace lásky je první publikací, kterou vytvořily jako autorská dvojice.

Zdroj: sarvenaztash.com

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Skilton, Tash

Cosmopolis, 2020