Oficiální specifikaci Literární kavárny (dále LK) si naši čtenáři mohou přečíst přímo na jejím webu. Co se tam ale nedozvědí, jsou pikantní detaily jejího zrodu. Jak Vás to celé napadlo a co jste pro spuštění LK museli podstoupit, případně dokonce obětovat?

A: Já jsem k soutěži byla přizvána až v druhém ročníku jako „odborný poradce“ veřejného čtení. Byla jsem oslovena organizátory z řad našeho obchodního oddělení, zda bych před každým veřejným čtením neuspořádala workshop pro autory, kteří měli svůj text interpretovat divákům-posluchačům. K tomu se posléze přidal i jednorázový celodenní workshop na téma jevištní řeč a rétorika vždy na konci každého ročníku LK. A od toho byl již jen krok mezi členy poroty.

Z: U samotných začátků LK jsem osobně nebyl, mám je jen zprostředkované. Když jsem v září 2019 do plzeňského Divadla J. K. Tyla nastoupil, byl jsem však okamžitě určen předsedou poroty této soutěže a začal jsem se jí aktivně zabývat. To samozřejmě stojí čas – nejen přečtení a obodování každého soutěžního příspěvku, ale v mém případě jde i o komunikaci s produkcí soutěže a jednotlivými porotci, sečtení jednotlivých hlasování. A nakonec i moderování večerů autorských čtení, ať již v kavárně, nebo nyní online.

LK je specifická nejen svým čtyřkolovým pojetím s vlastními tématy a literárními styly, ale i pořádáním večerů autorského čtení příspěvků, jež porotci umístili na přední místa. Šlo o spontánní nápad, nebo jste už od začátku sledovali konkrétní záměr?

A: Celý koncept LK vychází z německého předobrazu této soutěže. První ročníky byly také jasně provázány s německým partnerem. Vznikly i dvojjazyčné sborníky, kde byly uvedeny vítězné texty všech kol v daném roce na české i německé straně. Vítězové prvního ročníku byli i na několikadenním výměnném pobytu v Berlíně. Proto i koncept večerů autorského čtení vychází z německých zkušeností.

Z: Čtenáři mají možnost přečíst si porotou vybrané soutěžní příspěvky na webu Literární kavárny a vybrat svého favorita, při večerech autorského čtení se však ze čtenářů mohou stát diváci a mohou si jednotlivé texty i poslechnout. Pro autory je to pak myslím dovršení jejich autorské snahy – pokusit se i o vlastní interpretaci. Jelikož soutěž pořádá divadlo, bylo myslím logické, že osobní prezentace textu (autorské čtení) se stala již přirozenou součástí soutěže. Ale nebojte, za čtení již není nikdo hodnocen. Ale jsme vždy rádi, když autoři najdou v sobě odvahu a do veřejného čtení se pustí. Každému tato výzva může pomoci k cizelaci vlastního projevu před obecenstvem. Ostatně, na tuto disciplínu se zaměřují i workshopy Apoleny Veldové, které Literární kavárna rovněž volně nabízí všem zájemcům.

Ještě k autorskému čtení: někdy se stane, že autorka či autor přijít nemohou nebo nechtějí. V takových případech se role interpreta chápou členové Vašeho souboru činohry. Musíte je do této role nutit, nebo se o ni přímo perou?

A: To je mírný odklon od původního záměru LK. Koncepce soutěže byla opravdu vázána na přímou interpretaci textu autorem při každém ukončení jednotlivých kol. Profesionálové četli pouze vítězné texty v rámci galavečera. Bohužel se v posledním ročníku stávalo velice často, že autoři porotou vybraných textů se z nejrůznějších důvodů nemohli dostavit. Ale diváci je chtěli slyšet. Proto jsme zvolili možnost interpretace textů i členy souboru činohry. Nikoho nenutíme, vždy jde o kolegy, kteří si rádi něco přečtou .

Z: To je otázka, kterou řešíme průběžně znovu a znovu. Jestli je nutné, aby zazněl text úplně každého finalisty, i když dotyčný přijít či číst nechce. Autorské čtení je zcela dobrovolné a jeho absolvování není povinnost žádného soutěžícího. Ale ano, obvykle jsme volili tu cestu, že příspěvky zazněly všechny a některé tedy v podání našich herců. Jsem rád, že nikdo z kolegů se takovéto prosbě nebránil. To není pro herce nějak náročný úkol, spíš vždy řešíme, kdo v daném termínu nemá jiné pracovní povinnosti a kdo má ještě kapacitu na to, aby si na tento projekt ukrojil trochu ze svého volného času. O čtení se ale vždy pere Apolena Veldová, ta si nikdy tuto možnost nenechá ujít!

Apolena Veldová

Jak vybíráte a získáváte ke spolupráci další členy poroty LK?

A: Porota se každý rok mírně obměňuje, především na základě pracovních povinností jednotlivých členů. Všichni totiž mají své zaměstnání a činnost v porotě je činnost dobrovolná, volnočasová. Je tedy na rozhodnutí jednotlivých členů, zda mají dostatek času přečíst a vyhodnotit jednotlivé příspěvky a zúčastnit se naplánovaných veřejných čtení. Samozřejmým předpokladem je láska k literatuře, psanému slovu a k nadšení a odvaze autorů.

Z: Pro aktuální ročník soutěže se porota trochu proměnila, z toho minulého v porotě kromě mě a Apoleny Veldové zůstala ještě Soňa Kratochvílová. A navýšila se o jednoho porotce z 5 na 6. Chtěli jsme, aby byli v porotě zastoupeny osobnosti, které se literaturou setrvale zabývají, a to z různých úhlů pohledu. Krom našeho divadelního pohledu jsme tak nyní obohaceni o pohledy dvou básníků odlišného zaměření – Jakuba Jandy a Filipa Koryty, který se zabývá také formou slam poetry pod jménem Dr. Filipitch, a režiséra slovesné tvorby Českého rozhlasu Jakuba Doubravy.

Jací jsou soutěžící LK? Sledujete nějak dráhu těch, kteří uspěli, případně těch, kteří se vracejí? Setkali jste se s negativními reakcemi u těch neúspěšných?

A: Vždy mě potěší, když se lidé svého nadšení nevzdávají. V každém oboru. Když jsou rozhodnuti v činnosti, která je baví, pokračovat i přes neúspěchy. Proto jsem ráda, že se někteří autoři objevují pravidelně nebo se třeba na několik kol odmlčí, ale pak se opět přihlásí s novým příspěvkem. A hlavně jsem velice mile překvapena, že je tolik mladých lidí ochotno psát a sdělovat své myšlenky, ideály, emoce či tajemství. To je nadějné pro naši společnost.

Z: Občas na nějaké informace o tom, co naši soutěžící píší dále či jinde, narazím, občas i někdo něco pro zajímavost pošle. To víte, že je pak radostné vidět, když se někdo psaní věnuje i nadále. Máte pak pocit zadostiučinění, že soutěž má skutečně smysl a přesah. Ale s negativními reakcemi jsem se nikdy nesetkal, nikdo mi při autorském čtení ani na ulici za nic nevynadal, zlostný mail neposlal. Kdo se bude cítit nedoceněn, může to přeci zkusit v dalších kolech s dalšími texty nebo v jiných soutěžích.

Pojďme teď trochu do minulosti. Jaká byla malá Apolena a malý Zdeněk ve vztahu ke knihám? Hltali jste každé písmenko, nebo Vás do četby doma museli nutit? A co Vaše vlastní autorské ambice?

A: K četbě mě v dětství nikdo nenutil, u nás doma to byla samozřejmá činnost. Vzhledem k tomu, že jsem v sedmi letech nastoupila do Dětského rozhlasového Dismanova souboru, kde byla předpokladem znalost různých pohádek, textů, básní, nemohla jsem nečíst. A navíc mě to bavilo.
V dětství byly knížky vždy jasným dárkem pod stromeček nebo k narozeninám, stejně tak to chodí i v mé současné rodině, například letos jsme jich od syna dostali k Vánocům pět.
Samozřejmě autorské ambice byly také, ale spíše v rovině „šuplíkové“. A nebyla to poezie, jen úvahy, fejetony, krátké prozaické formy. Veřejně jsem svou tvorbu zúročila jen jednou… Když jsem se v dětství nudila během léčby nějaké své pravidelné angíny, napsala jsem příběh smyšleného snu, ve kterém hraji hokej v útoku se svým tehdejším idolem – Ivanem Hlinkou. Tento text jsem pak poslala přímo Ivanu Hlinkovi a obdržela od něj poděkování s pochvalou. Dodnes mám jeho dopis v rámečku na zdi nad svým pracovním stolem.

Z: V dětství mě ke čtení nikdo nutit nemusel, to šlo nějak přirozeně samo. Jak jsem se naučil číst, stal jsem se velice častým návštěvníkem až postrachem dětského oddělení prostějovské knihovny, mnohdy jsem ani vypůjčené knihy nemohl unést. Četl jsem snad všechno bez ladu a skladu. Ale na archiv velmi užmoulaných časopisů Čtyřlístek si pamatuju doteď, to mi neuniknulo žádné číslo! A vzpomínám si také, jak jsem jednou do pozdního večera dočítal nepřečtené knihy, nešťastný, že to nestihnu a musím je druhý den již vrátit… U poslední jsem usnul a táta mi pak nedočtenou část načetl na audiokazetu a já byl ráno šťastný, že o konec příběhu nepřijdu. A autorské ambice? Neříkal bych tomu ambice, ale občasné pokusy, ty samozřejmě byly. Ale mnoho básní či jejich náčrtů jsem vždy někam založil – občas odněkud k mému překvapení vypadnou a opět je někam založím. Jsou na různých druzích papírů, od krásných bílých „ápětek“ po zadní stránky účtenek, jízdenek, vizitek, často obtížně čitelné. Nahrávku mých básní ze Zeleného peří jsem taky někam založil, tak jako CD s mými básněmi, které ve volné chvíli v rozhlase načetl Michal Pavlata. Doufám, že je někdy objevím, protože si je už nepamatuju.

Zdeněk Janál

Stejná otázka pro současnost. Práce s textem je Váš denní chleba. Najdete si ještě čas a sílu k tomu, abyste otevřeli dílo svého oblíbeného autora? Preferujete konkrétní žánr?

A: Síla je, ale s časem je to horší. Pro mě je četba jistým druhem odpočinku, proto se vůbec nevylučuje s mojí prací. Právě naopak. Je ale pravda, že v současnosti potřebuji na čtení daleko více času. Problémy, které se v práci objevují, mi odvádějí pozornost a soustředění na samotnou četbu je náročnější. Proto čtu daleko více o prázdninách nebo během volnějších víkendů. Žánr si vybírám podle aktuálního rozpoložení, jednotlivé tituly také na základě doporučení syna, manžela nebo přátel.

Z: Jak kdy. Jsou období, kdy krom textů týkajících se divadla nečtu nic jiného, cítím, že na to nemám čas, ale ani chuť, ještě číst něco dalšího, další písmenka; to mám myslím dost jiných zájmů, kterým se v tu chvíli chci věnovat, u kterých si odpočinu víc a jsou neméně inspirativní jako knižní příběhy. Ale když takové období trvá příliš dlouho, má to i ten efekt, že přijde chvíle, kdy v sobě ucítím velké vyhladovění po poezii a beletrii, po knihách, které vlastně nutně vůbec ke své práci nepotřebuji. A pak si je užiju a neodtrhnu se od stránek dlouho, až v hluboké noci. Často však druhý den dostanu chuť na úplně jiný typ knihy a rozečtu další a další… a pak je zase na přeskáčku dočítám. Nejsem čtenář „žánrovek“. Rád mám alespoň přibližnou představu o aktuální české produkci, takže můj nejčastější zájem míří tam. Ale samozřejmě mi obrovské množství knih unikne a já je objevím až po letech – až nyní mám například na stole knihu, která je již řadu let bestsellerem, Slepou mapu Aleny Mornštajnové, nebo až teď o Vánocích jsem se konečně dostal ke korespondenci Ivana Diviše, průběžně jsem nyní četl rozsáhlý a ambiciózní román Jiřího Žáka Já, Vincent.

Děkuji za rozhovor a za Váš čas.