Knihu Mukl od autorky Petry Čeřovské
vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Leden 2018

„Dnes je to špatný, má už velký bolesti.“ Mnoho si z matčina telefonátu nepamatuji. Vím, že na mě mluví, ale obsah jejích slov mi uniká. Pláče. Krátce jí odpovídám a třesoucí se rukou pokládám telefon, na jehož druhé straně už nikdo není. Přijíždím k první odbočce, zastavím a měním směr jízdy. To zvládnu, chlácholím sama sebe. Musím už konečně překonat ten svůj věčný strach. Pojedu za ním, protože je to naposledy. Nevím proč, ale jsem si tím jistá. Vždy jsem měla něco jako šestý smysl, který mi dával tušení, co se stane. A bohužel si nevzpomínám, že bych se někdy spletla.
V hlavě se mi honí divoké myšlenky, které se snažím ze všech sil zkrotit – neúspěšně. Vím, že je to nevyhnutelné, přesto se neubráním prosbám k vyšší moci. „Ještě ne, prosím, teď ještě ne.“ Oči mi zalijí slzy a cesta se velmi rychle rozostřuje. Tolikrát jsem si tento moment představovala, ale vždy byl tak nějak vzdálený realitě… až do dnešního dne.
Cesta je nekonečná. Silnice se před automobilem jen líně rýsuje a kužel dálkových světel odhaluje zbytky sněhu na krajnicích. V lednu ho tu bývá obvykle mnohem více, ale letošní zima je na sníh poměrně chudá. Když jsme tudy, jako malé děti, jezdívali s rodiči za babičkou a dědou, silnici lemovaly vysoké sněhové mantinely, které naše auto zastavily, kdykoliv dostalo smyk. Neměla jsem to jako dítě ráda, ale když si na to teď vzpomenu, říkám si, jaké to byly hezké a bezstarostné časy. Tak ráda bych se do nich zase vrátila, abych nemusela čelit neúprosné realitě. Snažím se ze všech sil soustředit na řízení, ale myšlenky na nevyhnutelné mi vhánějí do očí jen přívaly dalších slz.
Přijíždím k malému domku, kde strávil celý život. Tedy téměř celý. Řízením osudu se ocitl na místech, která byla v 50. letech strašákem pro všechny, kteří našli odvahu se postavit tehdejšímu režimu. Nerad na ty časy vzpomínal. Tuto etapu svého života uzamkl hluboko uvnitř svého nitra a jen příležitostně vypustil střípky svého temného příběhu a nechal tak ostatní nahlédnout za brány pekla, kterým prošel. Někdy to dělal zcela nevědomě. To byly noci, kdy se (v zajetí nočních můr) vracel zpět. Pak se se svou ženou bil jako o život, dokud ho, s vypětím všech sil, nepřivedla k vědomí. Tak člověka poznamená devítiletá cesta peklem.
Hledám odvahu sevřít ledovou kliku a vejít do domu. Dotek chladného kovu působí jako předzvěst toho, co zcela jistě přijde. Je mi jasné, že „už to nebude trvat tak dlouho, jako to trvalo“. Přesně takhle by to děda řekl, to byla jeho slova, vždy když mluvil o smrti. Procházím chodbou, kterou starými prosklenými dveřmi osvětluje tlumené světlo z největšího pokoje a dopadá na podlahu před nimi. Mám pocit, že mi srdce vyskočí z těla, jak zběsile mi bije. Je ve mně malá dušička, ale seberu poslední zbytky odvahy, opatrně otevřu dveře a vstoupím dovnitř.
Na televizním stolku svítí malá lampička. Přehlédnu jeho pokoj a můj zrak se zastaví na pohovce, kde leží. Je to už několik dní, kdy byl naposledy schopen vstát. Lehká pokrývka kopíruje jeho pohublé a nemocí vysílené tělo. Je tak slabý a zranitelný jako nikdy předtím. Chvíli ho jen v tichosti pozoruji. Spí. Deka, jíž je přikrytý, se v pravidelných intervalech jeho dechu jen velmi neochotně zvedá a zase klesá. Pod náporem těžké nemoci sotva dýchá. Z vedlejší místnosti ke mně doléhá šepot těch, kteří s ním, stejně jako já, chtěli strávit poslední hodiny jeho života.
Na prahu dveří, hned za mými zády, se objeví má matka. Přestože je v místnosti šero, nelze přehlédnout její pláčem zarudlé oči. Dívám se střídavě na ni a na jejího otce. Pokynutím hlavy směrem k němu mi naznačuje, abych mu dala o své přítomnosti vědět. Dál nic neříká. Jak ji znám, vím, že kdyby teď promluvila, okamžitě se znovu rozpláče. Přikývnu na znamení, že jí rozumím.
„Ahoj, dědo!“ pozdravím třesoucím se hlasem a přisednu si k němu na pohovku. Leží ke mně zády, ztěžka dýchá, a když se otáčí za mým hlasem, tvář má zkřivenou bolestí. Velmi dobře si vybavuji den, kdy zazněla z úst lékařky ta strašná diagnóza. Poprvé bylo nahlas vyřčeno to, co jsme všichni tušili, ale nechtěli si to připustit. Ztrácel se nám před očima, ale uklidňovali jsme možná více sebe než jeho, že všechno bude zase v pořádku. Nyní, po necelých třech měsících, je nemoc v posledním stadiu, a až odejdu, tuším, co bude následovat. Silná dávka morfia. Prý usnadňuje odchod na „druhou“ stranu.
„Ty jsi přišla,“ zašeptá rozpraskanými rty. „Jsi moc hodná, to jsem nečekal.“ Vezmu jeho ruku a pevně ji sevřu ve svých dlaních. „Za tebou přece přijdu vždycky, dědo. Vždyť víš,“ zašeptám a ze všech sil polykám slzy, které se mi nezadržitelně derou do očí. Otočím se zpátky na matku, abych u ní našla sílu, kterou teď právě hledám, ale dveře jsou zavřené. Vůbec nevím, kdy odešla…

1930

Byl první červnový den. Slunce vysoušelo z trávy poslední kapky rosy. Taková bývala červnová rána pod Kozincem. Na loukách, kam oko dohlédlo, se pásl dobytek a klid přerušovaly jen kostelní hodiny, které právě odbíjely desátou.
Vedle kostela, který byl dominantou malé, z převážné části německým obyvatelstvem osídlené vesničky Vidochov, se nacházelo nově omítnuté stavení – statek, který patřil rodině Hanušů. Tento statek byl po několik generací předáván otcem prvorozenému synovi. I nyní měl statkář Josef Hanuš svého vytouženého nástupce, malého Stanislava, kterému mělo být na podzim pět let. Na jeho příchod si však musel počkat, neboť mu předcházely dvě dcery.
Chod statku se dnes zastavil. Jindy klidný a rozvážný statkář Josef Hanuš nervózně přešlapoval na zápraží. Otevřeným oknem k němu doléhal křik jeho ženy, který se téměř okamžitě ztrácel v hluku zvonů. Za jejich ohlušujícího vyzvánění přišlo na svět jeho páté dítě a třetí chlapec v pořadí.
Stará Coufalka, žena, která ve Vidochově odrodila snad všechny děti, pospíchala s tou radostnou novinou ze světnice rovnou na zápraží, kde se kolem nervózního Josefa shromáždily ostatní děti. Neměl na ně teď příliš náladu, ale jejich veselé štěbetání a dětské hříčky ho alespoň na krátkou chvíli rozptýlily.
„Josefe, tak je to další chlapec! Jak vy to jenom děláte? Už teď se po vsi šíří zvěsti, že děvčátko nesvedete,“ dobírala si stále ještě trochu roztřeseného, ale viditelně spokojeného Josefa stará Coufalka. Josef byl velký dobrák. S cizími toho moc nenamluvil, ale „kus dobré práce“, jak často a rád říkával, dokázal vždy ocenit. „Jak já se vám jen odvděčím?“ přemýšlel nahlas. Peníze měl předem připravené, ale dnes mu to přišlo málo. Porod byl těžký a Coufalka u nich strávila bezmála celý den. Nikdy na vyřizování moc nebyl, tyhle věci vždy obstarala Marta. Jenže dnes se na ni spolehnout nemohl, musel si poradit sám. „Co byste řekla na čerstvá vejce a mléko?“ „Ale jděte s tím, Hanuši, dnes udělám já pro vás, zítra vy pro mne.“ Josef se nenechal odbýt a Coufalka dostala nad očekávání bohatou výslužku, a Bůh ví, že právě proto, že zachránila matku i Josefovo dítě.
„Tak spánembohem, Hanuši,“ odporoučela se s plnýma rukama ze zápraží. Věděla, že si Josef na nějaké velké řeči nepotrpí, a tak se vydala na cestu k domovu. Ten ji chvíli pozoroval, a když se její drobná postava ztratila v dáli, spokojený a obklopen rozjařenými dětmi se vydal přivítat na svět třetího syna.
Ve světnici byla velká postel, na které odpočívala viditelně unavená paní Hanušová. Přestože se blížilo poledne a teplota venku se šplhala vysoko, byla přikrytá velkou duchnou. Vedle ní ležel v pleně zavinutý chlapec. Děti se rozeběhly k posteli a zvědavě dorážely na matku. „No tak, chaso, nechte maminku odpočinout,“ řekl dobrácky Josef a přisedl si k Martě na okraj postele. „Josefe, jak mu budeme říkat?“ zeptala se vyčerpaná Marta. „Vláďa,“ řekl bez jediného zaváhání Josef, jemně vzal zavinovačku s nemluvnětem do náruče a pravil: „Vítej, Vláďo, ať štěstí provází tvé kroky.“

1930–1938

Toho času žilo ve Vidochově, kromě rodiny Hanušů, jen sedm českých rodin. Zbytek obyvatelstva byl německé národnosti. Nebylo to nic výjimečného, lidé tu tak byli zvyklí žít po staletí. Velmi dobře spolu vycházeli, brali se mezi sebou a nikdy mezi nimi nedocházelo k jiným než běžným a nijak neobvyklým sousedským tahanicím.
V roce 1936 se k celkem osmi českým rodinám přistěhovaly další čtyři, a to do nově postaveného domu. Tento dům byl postaven za přispění české nadace v Praze, která podporovala české školy v německém pohraničí. Každé odpoledne prostranství před domem ožilo dětským smíchem. Scházely se tu děti z celé vsi, vesele dováděly, skotačily a hrály nejrůznější hry. I děti Hanušovy se staly pravidelnými účastníky dětských radovánek. Ze statku to neměly příliš daleko, a když si cestu zkrátily přes rušnou silnici, byly v mžiku se svými kamarády.
Tehdy, jednoho říjnového odpoledne téhož roku, zasáhla rodinu Hanušových velká tragédie. Malý Josef si jako obvykle pospíchal hrát s ostatními dětmi. Natolik se za nimi těšil, že se při přechodu silnice nerozhlédl. Přestože řidič reagoval okamžitě, střetu s dítětem nedokázal zabránit. Náraz odmrštil dětské tělo jako hadrového panáka a malý Josef zůstal ležet uprostřed silnice. Měl těžce poraněnou hlavu a mnoho vnitřních zranění, kterým po převozu do nemocnice podlehl. Bylo mu sedm let. Josef s Martou se ze smrti svého druhého syna jen velmi těžko vzpamatovávali, a to netušili, že tato tragédie není zdaleka tím jediným, čím si jako rodina budou muset projít.
Na jaře roku 1937 se zdálo, že se rodině opět začne dařit lépe. Marta zjistila, že je v radostném očekávání, a tak Coufalka k Hanušům na statek pospíchala ještě jednou, a to když ji v noci probudil Josef naléhavým bušením na okno. Naštěstí to k Hanušům neměla daleko, a tak stačilo přeběhnout kopec a byla na statku. Tenkrát si myslela, že ji Josef uštve, jak ji hnal, aby byla u rodící Marty co nejdříve – tolik se bál, aby nepřišel o dalšího potomka. Když Coufalka trochu vydechla, pustila se z legrace do Josefa: „Mužskej, a vyvádí hůř jak ženská. Hanuši, Hanuši, vy mě jednou zabijete. K nikomu se tady tak nenaběhám jako k vám!“ Ať byl den či noc, vždy měla Coufalka dobrou náladu a nikdy nikomu pomoc neodmítla. I za to ji měli všichni ve vsi rádi. Té říjnové noci roku 1937, takřka na rok přesně po smrti Pepíčka, přišel na svět další chlapec – Zdeněk. Josefovi i Martě se s příchodem dalšího dítěte vrátila radost ze života. Ta však neměla mít příliš dlouhého trvání.
Měnící se politická situace v Evropě zasáhla v jediném roce i do poklidného venkovského života a jako mor nakazila obyvatelstvo Vidochova. Ti, kteří byli letitými přáteli, teď stáli proti sobě na pomyslných barikádách, které vystavěla zrůdná nacistická ideologie. Politický názor rozdělil dosud soudržné obyvatelstvo na dva nesmiřitelné tábory.
Do roku 1938 se ve Vidochově vyučovalo ve dvou školách – v malé české školičce (určené pro pohraniční českou menšinu) a velké německé. Malý Vladimír právě navštěvoval třetí a Stanislav osmou třídu české školy, sestry Lída a Marie měšťanku v nedalekém Studenci, a Zdeněk byl doma s matkou. Z rozhodnutí německých úřadů byla česká škola ve Vidochově (nyní sudetském Widachu) v roce 1938 uzavřena a vyučovalo se pouze ve škole německé. V té byly zavedeny „nové pořádky“. Českým dětem byly přiřazeny lavice v posledních řadách a jejich učitelé měli zakázáno s nimi mluvit česky, přestože česky uměli.
Jednoho dne přišel Vláďa ze školy domů s přihláškou do Hitlerjugend a ukázal ji otci, který byl zarytým vlastencem a velkým odpůrcem Hitlera. Ten den se obvykle velmi klidný Josef rozlítil. „Žádný Hitlerjugend nebude, jen přes mou mrtvolu! Vyřiď ve škole těm panáčkům proněmeckejm nablejskanejm, že žádnej Hanuš nikdy k Hitlerjugend nepůjde! A ať mi daj klidně kulku do čela!“ „Josefe, ještě tě někdo uslyší, máme otevřená okna,“ mírnila vztek svého muže Marta, která hned pospíchala okna zavřít, aby nebyly nějaké potíže. Ještě to by jim scházelo, pomyslela si. „A stejně tu válku nevyhraje, to ti povídám! A doma už o tom nechci nic slyšet!“ chtěl mít poslední slovo Josef a Marta věděla, že do politických debat se nemá smysl pouštět. Dnes se hádat opravdu nechtěla.
Josefova vzpurnost v podobě nevyplněné přihlášky k Hitlerjugend měla za následek Vláďovo okamžité přesazení do poslední lavice v „ostudném“ rohu třídy a izolaci od ostatních dětí, které s ním, z nařízení učitele, nesměly promluvit. Než se situace uklidnila, uběhlo přibližně půl roku…
Začal se psát rok 1939. Tento rok provázely velké změny, které se dotkly zejména místního českého obyvatelstva. Vlivem politické situace a zhoršených životních podmínek se několik českých rodin rozhodlo odejít do vnitrozemí, do protektorátu. Stejnou otázku řešila i Marta, přestože věděla, že se svým mužem zřejmě nepohne. „Josefe, alespoň kvůli těm dětem,“ naléhala opět jednoho večera na neoblomného Josefa. „Řekl jsem, že se nikam stěhovat nebudeme. Já se ze statku nehnu, leda by mě nesli nohama napřed! Hitler válku stejně nevyhraje, tak kam bychom chodili?! My jsme tady doma a vždycky jsme byli!“ Tak se stalo, že kromě Hanušů zůstala ve Vidochově pouze jedna jediná česká rodina.

——————–

Nezapomeňte si přečíst další ukázku.

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Čeřovská, Petra

Cosmopolis, 2020