Knihu Dva v srdci od autorky Josie Silverové
vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Nejde ale o žádný roztomilý příběh, jak kluk potkal holku a zamilovali se do sebe. Vzniklo mezi námi skutečné přátelství, takové to, kdy cítíte, že ten druhý je stejný jako vy a máte si co říct, ale žádní motýlci v břiše se přitom nekonají. Hřálo mě vědomí, že na mě bude čekat, až přijde čas na oběd, že mě dokáže rozesmát, i když celé dopoledne stálo za houby. A potom na naši školu přestoupil Freddie, posadili ho k Jonahovi do lavice, protože jejich jména byla ve třídě abecedně hned za sebou, a za pár týdnů jsme už během obědové pauzy nesedali u dubu dva, ale tři. Freddie vtrhl do mého života jako velká voda a smetl mě svými vlnami barev, smíchu a rámusu.

**********

Můj život je propojený s životem Freddieho od chvíle, kdy mě poprvé políbil. Toho pozdního letního odpoledne se zapsal do mojí DNA. Už nějakou dobu to mezi námi jiskřilo, hromadilo se to v nás jako pára v lokomotivě – ve školní jídelně se vždycky posadil na židli vedle mě, aby mi mohl ukrást zmrzlinu, přes třídu jsme si sem a tam pinkali laškovné poznámky jako tenisový míček. Začal chodit domů stejnou cestou jako Jonah a já, ačkoli bydlel úplně jinde, a většinou si vymyslel nějakou chatrnou výmluvu, že musí vyzvednout něco pro mámu nebo navštívit babičku. Potom Jonah lehl s planými neštovicemi a musel zůstat jeden nebo dva týdny doma a já neměla nejmenší šanci. Ještě teď, když si na to vzpomenu, mi v břiše poletují nostalgičtí motýlci: seděli jsme na zídce před domem mého souseda, Freddie mi dal žlutý umělohmotný prstýnek s květinou, jaký se dá vystřelit na pouti, a pak mě políbil.
„Nebude se o tebe babička bát?“ zeptala jsem se ho po pěti nejvíc vzrušujících minutách svého života.
„Těžko. Žije totiž v Bournemouthu,“ odtušil a oba jsme se rozesmáli, protože to bylo přinejmenším sto mil odsud.
A bylo to. Od té doby jsem chodila s Freddiem Hunterem. Napořád. Následujícího rána mi propašoval do školní brašny tabulku čokolády se vzkazem, že mě vyprovodí domů. Od někoho jiného by se podobné gesto dalo považovat za majetnické, ale moje citlivé pubertální srdce v něm vidělo jenom vzrušující ochranitelství.

**********

Znáte to, když vám někdy jediný den v práci připadá jako celý týden? Tak dnešek mezi takové dny rozhodně nepatřil – měla jsem pocit, skoro jako kdybych prošla otočnými dveřmi a zase mě to hned vyplivlo ven – a teď za sebou táhnu nohy v sandálech směrem ke kavárně, kde se mám sejít s Krisem. Nebyla jsem si jistá, co si mám vzít na sebe: džíny mi připadaly moc obyčejné, jako bych si s oblečením vůbec nelámala hlavu, takže doufám, že moje modro-bílé šaty navodí tu správnou, nenucenou letní atmosféru. Vlasy jsem si ráno svázala do culíku, na oběd si je rozpustila, ale teď už je mám zase vyčesané do neposlušného uzlu, protože je moc velké teplo, abych si je nechala rozpuštěné. Panebože, jdu na nevinný drink, tak bych si přece neměla připadat, jako že vstupuju na minové pole? Nejspíš ještě nejsem ani trochu připravená jít s někým na rande. Jsem naštvaná sama na sebe, že jsem se vůbec do takové situace dostala, a za chůze zalovím v kabelce po telefonu. Je příliš pozdě, abych to zrušila? Odpověď už znám: ano, je příliš pozdě, protože jsem tam měla být před pěti minutami. Aha, tak to bychom měli. Zkontroluju mobil – žádné zprávy, že by naši schůzku zrušil. Když už kavárnu vidím přímo před sebou a palce se mi vznášejí nad klávesnicí připravené pustit se do psaní, spatřím Krise, jak ke mně míří z opačného směru. Sakra, teď už to zkrušit nemůžu, to by bylo neslušné. Ale vlastně… jak ho tak vidím, vzpomenu si, co mě na něm od samého začátku přitahovalo. Má na sobě tmavé džíny a tričko, a než zapadne do kavárny, sundá si sluneční brýle a zahákne si je za tričko. Na tom nenuceném pohybu mě cosi uklidní. Myslím, že jsem si z něj v duchu vytvořila záhadného cizince, a on je přitom úplně normální chlap. Přece si můžu dát kafe s normálním chlapem, ne? Hodím telefon zpátky do tašky, zastrčím si zbloudilý pramínek vlasů za ucho a připravím vstoupit na scénu. To zvládnu. Je to jenom sklenička s kamarádem po práci.

——————–

Můžete si přečíst další ukázku.

——————–

O autorce

Josie Silverová je nenapravitelná romantička. Svého muže potkala tak, že mu v den jeho jednadvacátých narozenin stoupla na nohu. Se svými dvěma dětmi a kočkou žijí v malé městě Midlands. Debutovala románem Den, kdy jsem zahlídla lásku (naše ukázka). Její prvotina se stala okamžitě bestsellerem a dočkala se překladu do více než dvaceti pěti jazyků.

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Silverová, Josie

Cosmopolis, 2020