Stříbřitě lesklý Halmochron je literární cena, která navzdory svému věku (nebo možná právě díky němu) nepatří mezi masově popularizované soutěže. Přesto stále funguje. Vzpomenete si ještě na samotné počátky? Kde se ten nápad vzal, co vám během let přinesl a co vás naopak donutil obětovat?

Petr (P): V době, kdy se konal první ročník Halmochronu, jsem ještě neměl ani potuchy o tom, že u nás existuje organizované hnutí fanoušků fantastiky. To jsem objevil až v roce 1990 spolu s časopisem Ikarie, který mi padl do oka v nádražní trafice. V té době jsem sám začínal objevovat kouzlo psaní a právě v Ikarii se dočetl o první literární soutěži – Ceně Karla Čapka. Když jsem se pak o dva roky později se svojí povídkou probojoval mezi oceněné, vyhledal mě po vyhlášení výsledků sám Lubomír, zatáhl na room party a u kolující lahve seznámil s dalšími členy Andromedy. Aniž bych to tušil, tou dobou už měl Halmochron za sebou pár ročníků, ale zároveň delší odmlku. Nějakou dobu už nevycházel ani klubový fanzin. Jako mladý a plný elánu jsem se tedy pustil nejprve do psaní textů pro fanzin. Jeho podstatnou část přitom tvořily povídky. Svých jsem neměl dostatek a po čase jsem vyčerpal i těch pár, které se mi podařilo vymámit od přátel z literárního Ason-klubu při městské knihovně v Plzni, jehož jsem byl zakládajícím členem ještě před námluvami s Andromedou. A tak jsem popíchl Lubomíra, zda by nechtěl klubovou soutěž obnovit. Nebyl proti a nakonec to jako hlavní organizátor vydržel až do 20. ročníku, po němž chtěl soutěž definitivně ukončit. S tak dlouhou tradicí by to ale byla škoda, a tak jsme se nakonec dohodli, že budeme pokračovat tak dlouho, dokud budou autoři posílat své povídky. Fanzin, kvůli kterému byla původně soutěž obnovena, sice časem opět přestal vycházet, ale soutěž přetrvala. Úsměvné je, že si Lubomír v době obnovení soutěže nepamatoval, kolik už proběhlo ročníků a tak pořadové číslo střelil od boku. Až u čtrnáctého ročníku jsme pak zjistili, že se nám někam zatoulal sedmý a tak jsme ho uspořádali dodatečně před patnáctým. Nicméně i s tím, že ročníky po sobě nejdou chronologicky, se musí u soutěže o cestování časem počítat. I když od té doby si raději vedu podrobnou statistiku.

Lubomír (L): Soutěž pořádal SFK Andromeda do roku 89. V revolučním kvasu jaksi chuť a elán skončily. Petr Kaufner přišel v roce 95 s nápadem soutěž obnovit a tak jsme se toho ve spolupráci s Městskou knihovnou ujali. Po pár letech spolupráce s Knihovnou skončila a tak jsme pokračovali dál. Mysleli jsme, že se pořádalo 7 ročníků, a tak jsme vyhlásili osmý. Až po letech jsem zjistil, že se pořádalo pouze 6 a tak jsme v roce 2003 po 14. vyhlásili vynechaný 7. ročník. Po dvacátém jsem organizaci předal Petrovi, který se toho zcela dobrovolně ujal, a já už zabezpečuji pouze technickou a finanční část.

I Halmochron se během svého dospívání a zrání vyvíjel. Začínal jako tematicky úzce zaměřená aktivita – už z názvu je patrné, že se mělo jednat o vše související s cestováním v čase. To už dnes tak bezvýhradně neplatí. Proč došlo k uvolnění a prospělo to nějak samotné soutěži?

P: K uvolnění došlo tak nějak samovolně. Většina autorů se ale i nadále snaží původně nastavená pravidla ctít. Navíc my, porotci, před přečtením příspěvků nevíme, o čem která povídka bude, a vyřazovat je dodatečně nám nepřijde vhodné. A pak, čím víc povídek, tím větší je pro autory konkurence. Při hodnocení ale samozřejmě přihlížíme i k tomu, zda se povídka drží požadovaného tématu, a pokud si dobře vybavuji, mezi vítěznými povídkami ty o cestování v čase převažují.

L: Lidé propozice nečtou, a cestování v čase je pouze návodem jak získat lepší hodnocení. Musím tě opravit – soutěž nikdy nebyla jednotématická.

Navzdory téměř nulové propagaci Halmochron stále funguje. Čemu podle vás vděčí za svou životaschopnost?

P: Z pohledu pořadatele je na tuto otázku těžké odpovědět. Předpokládám, že je to zejména kvůli dlouhé tradici. Přeci jen historie soutěže sahá až do minulého tisíciletí a ta pořadová číslovka ročníku budí v autorech respekt (a nás pořadatele až děsí). Když něco funguje tak dlouho, tak je to dobrou reklamou samo o sobě. Přestože se nemůžeme měřit s jinými takřka profesionálními soutěžemi a vše děláme skoro na koleně, neutuchající zájem autorů nás nepřestává překvapovat a samozřejmě nás velice těší. No a pak, kdo by nechtěl mít ve sbírce Lubomírův originální Halmochron, že?

L: Každý kdo píše, chce vědět, jak se jeho dílo líbí nejenom jeho známým (i když možná někteří své spisovatelství před svými známými tají). Původně jsem zamýšlel, že budeme taková druhá liga, před tím, než autor pošle své díla i do CKČ. (Cena Karla Čapka – hlavní literární soutěž ČS fandomu). Bohužel do druhé ligy se dnes propadá i CKČ.

Halmochron nejspíš nereprezentujete jen vy dva. Kolik lidí se na jeho organizaci ještě podílí a v jakých rolích? Jak třeba získáváte ke spolupráci další členy poroty? A jak často se v hodnocení názorově zásadně rozcházíte?

P: Duší projektu je jednoznačně nadále Lubomír. Kromě toho, že každoročně vyrábí nový prototyp Halmochronu pro vítěze, vytváří i diplomy a navrhuje grafickou podobu sborníku. Já mám na starost především komunikaci s autory, vyhodnocování výsledků a sborník jako takový. Luboš je kreativec, já úředník.

Se získáváním porotců je někdy potíž. Ne každému se chce číst hromada povídek, jejichž kvalita bývá, přiznejme si, značně proměnlivá. Z mé statistiky také mimo jiné vyplývá, že čím hůř člověk píše, tím je povídka delší, což řadu potenciálních porotců odrazuje. Jednou už to dokonce došlo tak daleko, že jsem kolegovi scifistovi v práci vrazil začátkem května do ruky flešku s povídkami a se slovy: „Tady máš čtyřicet povídek z Halmíku, hodnocení potřebuji koncem července.“ A pak ho v srpnu denně otravoval tak dlouho, dokud neměl dočteno a ohodnoceno. Člověk zkrátka musí být přísný nejen na autory, ale také na porotce. Ale abych úroveň poroty nesnižoval, je třeba říci, že mezi porotci byla například i ex-ministryně spravedlnosti Daniela Kolářová, která se sama stala úspěšnou autorkou, nebo Jiřina Vorlová – dlouholetá koordinátorka naší nejprestižnější soutěže literární fantastiky – Ceny Karla Čapka. Momentálně má soutěž šest až osm porotců a co člověk, to názor. Nicméně na první šestici se více méně shodneme a na první místo porotci obvykle nominují maximálně tři různé povídky z celého balíku. Každoročně se ale také najde někdo, kdo se od hodnocení ostatních diametrálně liší. Nakonec však stejně rozhoduje bodový součet všech hodnocení.

L: Kromě nás dvou máme stabilní 2–3 porotce. Ostatní se snažím k porotcování nutit, ale léty zájem upadá.

Jaká ocenění čekají na vítěze a jak se v průběhu trvání soutěže vyvíjela?

P: Halmochron je již od dob svého vzniku klubová soutěž bez jakékoliv finanční podpory, takže autorům nemůžeme nabídnout ani honorář, ani hodnotné věcné ceny. O sponzorování ryze fanouškovské literární soutěže bohužel nikdo nestojí a poslední dobou už je problém sehnat od nakladatelů i knižní ceny. Takže zbývá jen Lubomírův originální a funkční Halmochron. Všichni účastníci dostávají pamětní diplom a sborník všech prací v elektronické podobě, v němž si mohou porovnat své literární kvality s ostatními soutěžícími, a ocenění navíc získají redukovaný sborník vítězných prací v tištěné podobě. Ten vydáváme v tak malém nákladu, že jeho vlastnictví se po čase bude jistě vyvažovat zlatem :o)

L: Kromě Stříbřitě lesklého halmochronu, pro prvních 5–6 tištěný sborník. Ještě do předloňska jsme měli i knižní odměny. (Aspoň ušetříme za poštovné – které vystoupalo do značné výše.)

A teď ta nejcitlivější otázka: co vaši soutěžící? Na rozdíl od mnohých jiných soutěží u vás zasilatelé své příspěvky neanonymizují. Jak často se setkáváte s účastníky, kteří se do Halmochronu vracejí? Míváte své favority v kladném i negativním slova smyslu? Vybavíte si někoho, kdo po účasti ve Stříbřitě lesklém Halmochronu přešel na profesionální spisovatelskou dráhu (nebo alespoň vydal knihu)?

P: Halmochron samozřejmě má okruh „věrných“, kteří posílají povídky téměř každoročně. Toto jádro se postupně rozrůstá, díky čemuž už několik let po sobě celkový počet účastníků stoupá. V loňském roce jsme se dostali téměř ke čtyřiceti účastníkům, což je úžasné číslo. Stejně tak každý z porotců má své „favority“ na obou koncích kvalitativní škály. Snažíme se ale být při hodnocení maximálně objektivní, a ani by nebylo fér tu prozrazovat konkrétní jména. Navíc kromě mě nikdo z porotců před odevzdáním hodnocení netuší, jak hodnotili ostatní, což rovněž zaručuje určitou míru objektivity. Velká jména se objevovala v soutěži zejména v jejích počátcích, to ale ještě nebyla tak velká, jako dnes. Dvojnásobnou vítězkou je třeba Vilma Kadlečková, která momentálně u čtenářů boduje se ságou Mycelium, majitelem Halmochronu je ale také Jaroslav Mostecký, Jan Vavřička nebo Jan Kovanic, kteří rovněž mají na svém kontě vydanou knihu. A čtyřnásobný vítěz Petr Klepal by si nějakou tu vlastní knihu také zasloužil, pokud mi její vydání nějak neuniklo.

L: Anonymita nehraje žádnou roli – povídky nám zasílají většinou autoři, které neznám. Zasílají mi i autoři, které znám, prý pro mou radost – těm jsem to vysvětlil a už nám nezvyšují účast. Někteří autoři nám své povídky zasílají pravidelně. Znáš nějakého českého profesionálního spisovatele SF žánru? Knihu již vydala řada držitelů i nedržitelů – Kadlečková, Mostecký, Šochová, Rečková a mnoho dalších.

Pojďme se trochu vrátit v čase po zcela jiné linii. Prozraďte mi, jací byli malý Péťa a malý Lubomír? Hltali jste každé písmenko? Byli jste od počátku zarputilí „scifisté“ nebo jste se nebáli ani jiných žánrů? Čím jste se chtěli v dospělosti stát?

P: Jako malý Pitrýsek jsem přesně nevěděl, čím bych se chtěl stát a myslím, že málokteré dítě to v útlém věku skutečně ví. Teprve když jsem na konci základní školy začal koketovat s psaným slovem, nesměle se ve mně rodila touha stát se spisovatelem. Jenže stát se opravdu dobrým spisovatelem je zatraceně velká dřina. Málokomu se to podaří a ani u mě to nedopadlo. Sem tam se sice nějaká povídka objevila v tisku, ale dnes už zůstal jen šuplík plný skic a synopsí, který jsem už dlouho neotevřel, protože se necítím na to, abych je zvládl napsat podle svých představ.

Se čtením to dopadlo trochu lépe. Přes nelehké začátky, kdy jsme já i mí rodiče bojovali s pedantskou soudružkou učitelkou, jsem se naučil číst relativně dobře. Býval jsem častým návštěvníkem knihovny a přečetl toho opravdu hodně. S fantastickým žánrem jsem se poprvé seznámil skrze Julese Vernea a H. G. Wellse a pokračoval přes Poea, Howarda, Lovecrafta, Bradburyho, Kinga, Neffa, Sapkowskiho, Pratchetta, Martina, Simmonse…  Obecně mám sci-fi z fantastických žánrů nejraději, nicméně nebojím se ani jiných žánrů, například severských detektivek, životopisných románů, nebo poezie. Momentálně jedu na vlně Paola Bacigalupiho, jehož vize budoucnosti deptané změnami klimatu, boji o vodu, nedostatkem surovin nebo nezodpovědnými genetickými manipulacemi plodin, se podle mého nejvíce blíží reálnému scénáři. Kdybych však měl vypíchnout jen jediného autora, který ční nade všemi, pak by se jím stal P. K. Dick. Stigmatem jeho děl je, že v nich dlouho vše funguje zdánlivě normálně, až fádně. Postupně se však v bezchybovém vnímání skutečnosti začnou objevovat stíny a trhliny, a než se nadějete, rozpadne se vám dosud bezpečná realita před očima. Jenom mám trošku obavu, že se to zrovna teď děje i nám.

L: Od mala jsem četl vše, co bylo v knihovně k mání. Takže Verne a Troska nemohli chybět. Ale definitivu pro mě znamenal Tunel do pozítří. Protože ale SF zase moc nevycházelo, tak mám za sebou Remarqua, Stendhala a další klasiky. Víceméně dělám to, co jsem si ve svých patnácti vysnil – Jadernou energetiku.

Vyresetujeme ovládací panel Halmochronu a vrátíme se do současnosti. Jak moc vás literatura provází profesně i soukromě dnes? A nakonec: kam byste se ve skutečném Halmochronu chtěli vydat na první cestu? Případně kam už jste se v tom prototypu z osmdesátých let (na jehož vyrobení jsem se mimochodem osobně podílel) vydali?

P:  Profesně mě literatura neprovází vůbec, pokud nepočítám obchodní korespondenci, čtení technických zpráv a komentářů k cenovým nabídkám. Svoje nesmělé literární pokusy jsem již zmiňoval. Momentálně mé spisovatelské ambice končí u rodinných cestopisů, které poctivě píšu již přes dvě desetiletí. Alespoň v tomto ohledu se autorská knihovnička úspěšně plní a mám zajištěné stálé čtenáře. Pokud bych měl k dispozici opravdu funkční halmochron, spíše než k cestování bych jej použil ke zpomalení plynoucího času, aby zbylo více prostoru na všechny velkolepé plány a koníčky. Protože na všechno, co by chtěl člověk stihnout, prostě jeden život nestačí. A pokud už bych se rozhodl cestovat? Jako snad každý malý kluk jsem miloval piráty a nejvíc anglického korzára Francise Drakea, který v roce 1588 i díky špatnému počasí a s pomocí zápalných lodí pomohl v kanálu La Manche zastavit neporazitelnou invazní Španělskou Armadu. Tehdy mi celkem unikaly historické souvislosti a teprve později mi došlo, o jak zásadní milník světových dějin se jednalo. Takže by mě hodně zajímalo, jak by to tehdy dopadlo, kdyby se bouře utišila, anglická flotila byla poražena a španělská Inkvizice vstoupila na půdu Albionu královny Alžběty. A jaké dopady by to mělo na náš dnešní svět.

L: Čtu pořád – dnes už nemám čas na nic jiného než na sci-fi a porotování Halmochronu a CKČ. Cestuji dost nerad a o cestování v čase raději čtu, než se toho osobně účastnit. Tak velký dobrodruh zase nejsem.

Děkuji za rozhovor.