Přinášíme vám ukázku z knihy Opium a absint,
kterou vydalo nakladatelství Cosmopolis.

UKÁZKA 1

Lucyino tělo bylo vidět jen od pasu nahoru. Do rakve ji položili oděnou do jejích svatebních šatů, jako by byla zaslíbená Smrti. Díky kosmetickým přípravkům byla její pleť porcelánově bílá. Tváře měla poprášené růžovým pudrem a rty nabarvené červeným balzámem. Přesto se leckteré detaily nevydařily. Rty, které mívala jako růžové poupě, byly ploché. Tillie jí v koutku úst objevila droboučký steh, který je měl udržet navždy tiché. Kolem krku měla ovázaný pruh hedvábí barvy slonové kosti pošitý perličkami.
Sestra takovou šálku nevlastnila a Tillie věděla i to, že nic podobného nebylo ani součástí sady jejích svatebních šperků a ozdob. Tillie se ohlédla, aby se ujistila, že je v místnosti sama.
Naklonila se a políbila sestru na čelo, bylo studené, suché a poprášené pudrem. Tahle osoba nebyla její sestra. Nebyla vřelá, neusmívala se svým typickým úsměvem, při kterém se jí mezi očima tvořila vráska. Tohle nebyla Lucy, kterou znala.
Vtom ji něco napadlo a nedalo jí to pokoj, musela to vědět. Naklonila se hlouběji a zahákla prst za pruh hedvábí s perličkami. Lehce se uvolnil.
Krk pod hedvábím nebyl ošetřen bílým mejkapem. Lucyina kůže měla šedavý nádech a tam, kde prosakovala krev, se tvořily nachové skvrny. Krk měla samou modřinu.
A uprostřed pravé strany zely dvě kulaté ranky, asi čtyři centimetry od sebe. Byly zašité. Připomněly jí sepnuté ruce nebo pevně sešitá ústa. Kdosi její sestru zabil. Zvěrstvo, které srazilo v prach pýchu rodiny Pembrokeových a jediného člověka, který miloval Tillie takovou, jaká byla, bez ohledu na její prapodivnou zvědavost, bez ohledu na její nedostatky.

UKÁZKA 2

Elenora zase zaskřehotala a tentokrát vletěla na stůl, lesklé smaragdově zelené peří jí zářilo na plátěném ubrusu barvy slonové kosti. Zobla do tvrdého okraje košíčku, který Tillie ještě nedojedla. Služka opět přenesla Elenoru na bidýlko.
„Ty jsi miloučká, Elenoro!“ rozplývala se babička a vlídně se usmála. „Takže, Mathildo, už nebudeš chodit ven. Jasné?“
„Ale vždyť se mnou chodí všude Ada.“
„Do knihkupectví, nebo co jsem to slyšela.“
Tillie upustila vidličku, jež cinkla o talíř. Elenora při tom zvuku vyplašeně zaskřehotala. Tentokrát sletěla na podlahu a byla znovu posazena na bidýlko.
„Domnívám se,“ pokračovala babička, „že právě tam tě zanechala o samotě. S mladým mužem. To musí okamžitě přestat. Nemám pravdu, Ado?“
Ada v rohu jídelny udělala pukrle. Provinile se dívala do země.
„Ado,“ přikázala jí babička, „jdi a přines mi nůžky.“
„Ano, paní,“ poslechla Ada a pelášila pryč.
Tillie se vztekem sevřel žaludek. Domov se jí najednou zdál být stísněný, přestože dům byl hodně rozlehlý. Byla chycena v pasti.
„Jdi a napiš ten dopis. Jestli se tu ještě jednou ukáže, zavoláme policistu na pochůzce a ten ho nechá zavřít. Je na čase vrátit se do normálního života. Jakmile skončí období smutku po Lucy, dojde tu k výrazným změnám. Už nebudeš celé dny vysedávat v knihovně. Už dost dětinských pošetilostí, co máš z těch knih. Já jsem byla vdaná a měla jsem dítě, ještě než mi bylo jednadvacet. V případě Lucy to tak mělo být taky, kdyby se chovala, jak se patří.“
„Kdyby se chovala, jak se patří?“
„Ano. Kdyby se chovala ve všech ohledech tak, jak se na dámu patří, tak by byla ještě naživu a připravovala se na svatbu.“
Co to má pro všechno na světě znamenat? Lucy že se zachovala nějakým způsobem špatně, což ji vehnalo do rukou upíra zabijáka? To nedávalo smysl. Babička zatím mluvila dál.
„Musíš si najít vhodného manžela, Mathildo. A to uděláš.“
Tillie se bezmocně podívala na Adu, která se vrátila do místnosti a položila před babičku stříbrné nůžky.
„Jsou ostré?“ ujišťovala se babička.
„Ano, paní.“ Ada se zase uchýlila do kouta místnosti, skoro se třásla.
„Ale co Lucy?“ zeptala se Tillie.
„Co s ní?“ divila se babička.
„Co se dělá, aby našli toho upí…“ Babička zvedla obočí tak vysoko, až si Tillie pomyslela, že se od ní odpoutá a odletí ke stropu. „Chci říct, aby našli toho, kdo ji zabil?“
„O to se nestarej. Pro to nemůžeme udělat vůbec nic.“
„Ale… ještě ho nechytli, může ublížit někomu dalšímu. Přemýšlela jsem o tom, co se stalo a proč, a napadla mě spousta otázek!“
Když rozčilením zvýšila hlas, Elenora potřásla jasně červenou hlavičkou, zaskřehotala a zase slétla z bidýlka. Babička vystřelila ruku tak prudce, jak by to člověk od šedesátileté paní nečekal. Tillie ztuhla a sledovala, jak pták zaskřehotal a babičku klovl, bezmocný proti sukovitým rukám, které ho bez mrknutí oka polapily. Babička papouška převrátila, roztáhla mu křídlo na stole, popadla nůžky a rychle odstřihla skoro dva centimetry smaragdového peří. Pak zopakovala proces na levém křídle. Konečně odložila lesklé nůžky a pták byl volný. Elenora sebou bezradně žuchla, neschopná vznést se do vzduchu. Nakonec se odkolébala na okraj stolu a pokusila se odlétnout do bezpečí svého bidýlka. S lehkým zaduněním spadla na koberec.
„Hodný ptáček!“ zářila babička. Obrátila se ke své vnučce. „Už o tom nebudeme víc mluvit, Mathildo,“ řekla tiše a se smrtícím klidem. Vstala a opustila jídelnu.
Tillie se došourala na místo, kde seděla Elenora jako ublížené kuřátko. Natáhla ruku, nabídla jí, že ji přenese zpátky na bidýlko, ale Elenora ji místo toho klovla do palce a vztekle zaskřehotala, čímž dala najevo svůj protest proti všem lidským bytostem v okolí.
Tillie jí to nedávala za vinu.
Kolem papouška se seběhly služky a Tillie zatím seděla a přemýšlela nad slovy své babičky: „Už o tom víc nebudeme mluvit.“
Zahrnovalo to i Lucy?

————————

Přečtěte si další ukázku.

————————

Lydia Kang

Lydia Kangová je autorkou beletrie pro mladé i dospělé, literatury faktu a poezie a také lékařkou interní medicíny. Promovala na univerzitách Columbia University a New York University School of Medicine a své vzdělání dokončila v Bellevue Hospital v New Yorku. Reputaci získala i jako poradkyně dalších autorů beletrie při řešení medicínských témat. Publikovala řadu odborných článků. Žije s manželem a třemi dětmi na Středozápadě USA. Sledovat ji můžete na Twitteru @LydiaYKang a Instagramu @LydiaKang.

Zdroj informací: tisková zpráva nakladatelství

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Kang, Lydia

Cosmopolis, 2020