Čtení ke kávě: Deník Barbary W., 3. část (Jiří Raichl)

Deník Barbary W., 3. část

22.1.2021 Jiří Raichl Bez komentáře

Princezna Barbara vyrostla z dětských střevíčků a začíná se měnit v mladou dámu. A mladé dámy mají ve zvyku chodit na rande. To je zcela normální a přirozené. Tedy za předpokladu, že dotyčná mladá dáma není příslušnicí královského rodu…

Přečtěte si předchozí část!

19. června 2075

dnes je mi 14 let, 8 měsíců a 24 dní

První rande! Měla jsem svoje první rande!
A přitom jsem ještě donedávna netušila, co slovo „rande“ znamená.
Celé to začalo včera. Přišel za mnou Eric.
Koukal ustaraně.
„Ptali se mě kluci, jestli jsme už měli rande.“
„A cos jim řekl?“ reagovala jsem otázkou. (Fikané, že?)
„No, řekl jsem, že ne. A oni se ptali, na co teda čekáme.“
„A na co teda čekáme?“
„No to já nevím.“
O přestávce jsem požádala Esmeraldu (svou nejzkušenější kamarádku) o základní know-how. Jakmile se přestala chechtat, sdělila mi toto:
„Rande? No to je, když jdeš s klukem někam. A pak spolu máte fakink.“
Už mi bylo zhruba jasné, co je rande. Ale zase jsem neměla ponětí, co je ten „fakink“.
Zašla jsem za strejdou Willym. Ten mi připadá z celého příbuzenstva takový nejnormálnější. A je s ním největší sranda. Nebo spíš je tady jediný, s kým nějaká sranda vůbec je.
Svou otázku jsem mu přednesla zrovna v okamžiku, kdy popíjel čaj a přikusoval sušenku. Nebyl to dobrý nápad.
Zatímco jsem sklízela střepy, utírala rozcamraný gunpowder a zametala uslintané drobečky, obohatil mě můj drahý strýčínek o následující moudro:
„Fakink je, když si s nějakým chlapem parádně užiješ. A on se tak akorát nadře jako kůň.“
„Co… cože?“
„Jo, a hlavně si dej bacha, aby ti neudělal bejby.“
Bejby?
Jak by mi mohl Eric udělat bejby, když nejsme manželé? A dokonce ani snoubenci!
Vždyť ještě nebyl pozvaný na královskou zahradní slavnost!
Nebyl představen u dvora!
Nemůže mi udělat bejby.

* * *

Dneska jsme se rozhodli (Eric a já), že půjdeme na rande.
A s tím ostatním, že se uvidí podle situace.
Vyšli jsme si do svatojakubského parku. Eric mě vzal za ruku a prohlásil:
„Kluci mi radili, že prý ti mám pohladit kozy.“
„Pohladit kozy? Ale my nemáme žádné kozy. Máme psy, teda spíš jsou to obludy. A ve stájích máme koně. Ale kozy ne.“
„Víš co? Když nemáte kozy, tak místo nich pohladím tebe.“
Sotva to učinil (bylo to moc příjemné), všimla jsem si, že jeden ze stromů u cesty vypadá nějak divně.
Aby taky ne, když to byl Brian. Kamuflován kůrou a větvemi staletého platanu.
Polekaně jsem uskočila od svého kavalíra, z čehož můj tajemník pochopil, že je prozrazen. A musí konat.
„Vaše královská Výsosti, dovolte mi, abych vás doprovodil do paláce. Zde tento mladý šlechtic vás jistě omluví.“
„Ale já nechci, abyste mě doprovodil vy! Doprovodí mě Eric!“
Brian mlčel. A nabídl mi rámě. S takovým tím pohledem, co nepřipouští odpor.
Eric se uklonil a šel domů.
Já šla taky domů. Odvlečena staletým platanem.
A doma čekal rodičovský uvítací výbor.
„Jsem znechucena,“ burácela matka. „Ne! Já jsem otřesena! Ne! Já jsem dočista… ani nedokážu vyjádřit, co jsem dočista!“
To bylo zlé. Když máma ani nedokáže vyjádřit, co je dočista, nepochybně stojíme na pokraji apokalypsy.
Táta to uzavřel za ni:
„Od zítřka máš domácí vězení. A budoucí hrabě z Bubblingtonu obdrží list s instrukcemi stran chování k následnici trůnu. Aby napříště věděl, čeho se má vyvarovat.“
Cítila jsem se mizerně. A vůbec nechápala, z jakého důvodu tak vyšilují.
Vždyť jsem jen courala s kamarádem v parku!

* * *

Naštvaná, ponížená a vzteklá jsem ležela pod zmuchlanou peřinou a cpala se čokoládovými bonbóny z obrovské mísy.
Zničehonic ke mně vpadlo Jeho Veličenstvo a strejda Willy.
„Tak jaké to bylo s tím tvým nápadníkem?“ vyzvídal otec. „Dal ti aspoň pusu?“
Udělala jsem uražený obličej.
Strýček se uchechtl:
„Aha. Takže na fakink asi nedošlo. Brian byl bdělý a horlivý jako vždycky, viď?“
„Willy, ty jsi kretén, že to svět neviděl!“ hihňal se náš osvícený panovník.
„Mám jednu prosbu, tati,“ nabourala jsem jejich bujarou zábavu.
„Prosbu? Jakou prosbu?“
„Mohli bychom si pořídit kozy?“
„Proč zrovna kozy?“
„Eric by mi je rád pohladil.“
Účinek téhle nevinné věty byl kupodivu devastující.
Strejda se zlomil v pase a narazil hlavou do zdi. A otec málem žuchnul ze schodů.
Tohle že má být výkvět britské aristokracie?

… pokračování někdy příště…

Jiří Raichl

Jiří Raichl je český prozaik, básník a dramatik. Je členem Divadelního spolku F. A. Šubert, v němž působí jako scénárista a režisér.
Narodil se v Praze, aktuálně žije v Dobrušce. Vyzkoušel devatero řemesel (vč. desáté bídy) a v současné době zakotvil v sociálních službách.
Literární tvorbě se věnuje jako koníčku. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA, v němž vydal román Poblíž nebe (kniha je vyprodaná, zdarma ke stažení jako e-book) a sborníky povídek Zítra už bylo (2018), Tenčí než vlákno pavučiny (2019) a Mám se dobře, ale špatně to snáším (2020). Řídil rovněž vydání básnického sborníku 6 hlasů lásky (2019).
Více informací najdete na autorově osobním webu: http://jiriraichl.mozello.cz/.