Knihu Pedro Páramo od autora Juana Rulfa
vydalo v edici Neviditelná knihovna nakladatelství Dokořán.

Večer se znovu rozpršelo. Dlouho bylo slyšet klokotání vody; potom musel usnout, protože když se probudil, slyšel už jen tiché mrholení. Okenní skla byla zamžená a kapky na druhé straně stékaly v nabobtnalých praméncích jako slzy. Díval jsem se, jak padají bleskem ozářené kapky, a s každým dechem jsem vzdychl, s každou myšlenkou jsem myslel na tebe, Susano.
Déšť přecházel ve vánek. Slyšel: „Odpuštění hříchů a vzkříšení těla. Amen.“ To se ozývalo někde tam uvnitř, kde se ženy modlily závěr růžence. Vstávaly, zavíraly drůbež, spouštěly závoru; zhasínaly.
Zůstávalo jen světlo noci a šustot deště jako zpěv cvrčků…
„Proč ses nešel pomodlit růženec? Držíme devítidenní pobožnost za dědečka.“
Na prahu dveří stála matka se svíčkou v ruce. Její dlouhý, protáhlý stín se vypínal ke stropu. A stropní trámy ho vracely potrhaný na kusy.
„Je mi smutno,“ řekl.
Nato se obrátila. Zhasila plamen svíčky. Zavřela dveře a dala průchod pláči, který bylo ještě chvíli slyšet splývající s deštěm.
Na kostele odbíjela jedna hodina za druhou, jedna za druhou, jako by se čas smrštil.

________________

„Nu, a tenhle Osorio stanovil tvé matce, když za ním přišla, že se ‚tu noc nesmí spustit se žádným mužským, poněvadž měsíc je divoký.‘
Dolores mi celá vyplašená přišla říct, že nemůže. Že je zkrátka vyloučeno, aby se tu noc s Pedrem Páramem vyspala. Byla to její svatební noc. A já se ji snažila přesvědčit, aby tomu Osoriovi nevěřila, že to je prolhaný podvodník.
,Nemůžu,‘ řekla mi. ,Jdi za mě ty. Nevšimne si toho.‘
Já byla ale mnohem mladší než ona. A ne tak snědá, jenomže to se potmě nepozná.
,Nejde to, Dolores, musíš jít ty.‘
‚Udělej mi tu laskavost. Oplatím ti to.‘
Tvoje matka měla tenkrát takové pokorné oči. Jestli na ní bylo něco hezkého, tak ty oči. A uměly přesvědčit.
‚Jdi místo mě,‘ říkala mi.
A já šla.
Pomohla mi tma a ještě něco, o čem ona nevěděla: mně se totiž Pedro Páramo taky líbil.
Lehla jsem si k němu ráda, s chutí. Přitulila jsem se k jeho tělu; jenže celodenní slavení ho zmohlo, takže celou noc prochrápal. Jenom vsunul svoje nohy mezi ty moje.
Vstala jsem před svítáním a šla za Dolores. Řekla jsem jí:
,Teď jdi ty. Už je jiný den.‘
,Co ti udělal?‘ zeptala se mě.
,To ještě nevím,‘ odpověděla jsem jí.
Příští rok ses narodil ty; ale ne mně, i když scházel jen chloupek a byls můj.
Tohle ti matka možná nevyprávěla, protože se styděla.“

________________

Můžete si prohlédnout další ukázku.
________________

O autorovi

Juan Rulfo (1917–1986) bývá označován za opravdového tvůrce magického realismu, jehož díla inspirovala Gabriela Garcíu Márqueze při tvorbě ikonického románu Sto roků samoty. Narodil se ve středním Mexiku ve vyprahlém kraji Jalisco, jehož nehostinnost se odráží v mnoha jeho textech. Po smrti rodičů vyrůstal v sirotčinci, studium na právnické ani filozofické fakultě v Ciudad de México nedokončil a pracoval jako úředník. Jeho nepříliš rozsáhlá, ale o to významnější tvorba, jež se vyznačuje střídmým a hutným stylem, měla zásadní vliv na španělsky psaný román druhé poloviny 20. století. Rukopisy důkladně přepracovával a za svého života vydal pouze dvě knihy: soubor sedmnácti povídek Llano v plamenech (El llano en llamas; 1953) a novelu Pedro Páramo (1955). Po vydání Pedra Párama Rulfo spisovatelskou dráhu v podstatě opustil a začal se více věnovat fotografování, v roce 1964 byl podle jeho novely a scénáře Gabriela Garcíi Márqueze a Carlose Fuentese natočen stejnojmenný film El gallo de oro (Zlatý kohout).

Zdroj informací: nakladatelství Dokořán

Nakladatelství Dokořán vzniklo v roce 2001 a dosud vydalo více než 600 titulů, z nichž asi třetinu tvoří překlady z angličtiny, francouzštiny, němčiny, holandštiny, čínštiny, italštiny, polštiny a ruštiny. Od počátku se zaměřuje na populárně-naučnou a odbornou literaturu s výběrovými přesahy do kvalitní beletrie a poezie. Snaží se vydávat tituly nejen zajímavé, ale i profesionálně vyrobené.

Související knihy

Rulfo, Juan

Dokořán, 2020