Knihu Žena v polární noci od autorky Christiane Riiter
vydalo nakladatelství Portál.

Vyplouváme a svět je náhle světlejší a chladnější

Plujeme dál hustou mlhou. Nízko nad lodí poletují skvrnití šedí rackové. Vypadají docela jinak než ti, které jsem vídala dosud. Prudce, nepřátelsky mávají křídly a jejich tupé, zaryté obličeje vypadají bojovně a drsně. Z jejich pohledů poprvé vytuším neúprosnou povahu Arktidy.
Několik cestujících na parníčku je pestrá směsice národností, ale když se s nimi seznámím blíže, ukáže se, že to jsou vesměs milovníci Špicberků. Je tu britský milionář středního věku, opálený dohněda, v košili s rozhalenkou. Na holých nohou má sandály a přes šortky nosí tenký pláštík do deště, ještě kratší než kalhoty. Každou zimu se otužuje na Špicberky, protože je miluje. Už je několikrát navštívil v létě, plaví se s rybáři na malých kutrech a zkoumá zemi i její obyvatele. Hodlá se sem vypravit ještě mnohokrát.
Můj soused u stolu vlevo, také Brit, nadšeně vypráví o přechodu ostrova Západní Špicberk. Podnikl ho na jaře a skončilo to tím, že on a jeho přátelé přišli v rozvodněné ledovcové říčce ve Wijdefjordu o všechny věci, které vezli s sebou. Příští rok sem ale zase přijede a přezimuje na Severovýchodní zemi.
„Možná by tam mohl rovnou už zůstat,“ praví můj manžel. Mister Glen byl totiž už na cestě k domovu, ale pak se doslechl o plavbě parníčku Lyngen a zase se vrátil. Nemůže se od ostrova prostě odtrhnout.
„Na Gråhuku je pohřbený Mathilas,“ podotkne lodivod. „Tenhle slavný mořeplavec po arktických vodách se na Západní Špicberk vydal se svou lodí ještě v sedmdesáti.“
„Nejkrásnější je to tam na jaře,“ praví mladý Nor a zasněně se usměje, „to je nezapomenutelné…“
„No dobře, ale já se tím ostrovem nenechám tak polapit jako vy všichni,“ namítnu vzdorně.
„Jen počkejte, taky vás dostane,“ odvětí Nor tiše, ale rozhodně.
A tak plujeme mlhou stále dál. Jediné rozptýlení nám poskytuje jídlo. Pozorný stevard mi nakládá nejlepší kousky, jako bych si ještě honem měla užít života, než se vydáme do pustiny.
Těsně před koncem plavby mi ředitel telegrafní stanice v Adventfjordu, starší pán, který vypadá, jako by dokázal vzdorovat každému počasí, otcovsky dobrotivým tónem řekne: „Milá paní, pokud chcete spokojeně přezimovat, zapamatujte si tři věci (mluví lámanou směsicí norštiny a němčiny, pomalu a velmi důrazně):
Každý den se jděte ven projít, i za polární noci a ve vichřici, je to stejně důležité jako jídlo a pití. – A všechno berte s humorem! Nikdy se ničím netrapte, chci říct, nikdy nesmíte propadnout chmurám! Pak se vám všechno bude dařit. Západní Špicberk znám už pětadvacet let.“
Jsem mu za jeho rady vděčná. Jsem si jistá, že na tato slova nikdy nezapomenu.
Po čtyřiadvacetihodinové plavbě mlhou se stroje náhle zastaví, loď se jen mírně pohupuje na černých, větrem bičovaných mořských vlnách.
„Jsme na místě!“ volá na mě manžel.
„Vidíte, tamhle je vaše chata,“ promluví mladý Nor vedle mě a ukáže na nezřetelný bod v mlze. V dálce skutečně postupně rozeznávám pustý, šedý, táhlý pruh pobřeží, na němž stojí nepatrná bednička, jako by ji tam vyplavilo moře. To bude asi naše chata. Všichni cestující vyjdou na palubu a stejně zděšeným, strnulým pohledem hledí na břeh. Pomáhají nám přes zábradlí vyložit spoustu větších i menších zavazadel, jako by nám ještě naposledy chtěli prokázat laskavost. Nikdo neřekne ani slovo. Nakonec se vzpamatuje jen jeden starší, německy mluvící pán: „Milostivá paní, tady přece nemůžete zůstat celou zimu. To by byla bezbřehá lehkomyslnost!“
Já však trvám na svém rozhodnutí odejít s muži a on se rozohní:
„Ta dnešní mládež… něco takového by se mělo zakázat…! Tady rozhodně nezbohatnete!“ zvolá nakonec v hlubokém zoufalství.
„Ne, tady rozhodně nezbohatneme,“ přitakám.
„Ale přitom přece zbohatnete,“ promluví mladý Nor, v jeho jemném úsměvu se však neskrývá pomyšlení na pozemské statky.
Kapitán slíbí, že mě na stejném místě ode dneška za rok zase vyzvedne. Všichni nám beze slov kamarádsky potřesou rukama, kapitán i námořníci. V jejich pohledech se zrcadlí vážnost okamžiku.
„Přezimujte ve zdraví!“ volají jednohlasně. Tím se s námi rozloučí nadobro.
Ale my tři přezimující jsme v dobré míře. Možná je to šibeniční humor, kdoví? Po provazovém žebříku by se snáze sestupovalo do vody než do rozhoupaného člunu. Nakonec ale přece jen v pořádku slezeme na hromadu beden a pytlů. Námořníci se opřou do vesel. Pomalu, houpavě se blížíme k pobřeží.
Ve člunu s námi sedí i Mister Glen, který celý ostrov přešel. Sedí ve větru a dešti úplně zmrzlý, cvaká zuby, nemá čepici ani teplé oblečení. Západní Špicberk ho přece připravil o všechen majetek. Ale nevynechá jedinou příležitost znovu na ostrov vstoupit. „Nejradši bych tu s vámi rovnou zůstal,“ říká. „Západní Špicberk je nádherná země.“ A zahledí se rozzářenýma očima do mlhy.
To je děsivá krajina, myslím si v duchu. Nikde nic, jen voda, mlha a déšť. Zamlžuje lidem myšlení, dokud z toho nepřijdou o rozum. Co všichni na tomhle ostrově mají? Kolik nadějí tu přišlo vniveč, kolik hrdých plánů bylo zmařeno, kolik podniků se nevydařilo, a v neposlední řadě – kolik lidských životů už téhle zemi padlo za oběť!

——————–

Přečtěte si další ukázky na stránkách nakladatele.

——————–

O autorce

Christiane Ritter (1897–2000), rodačka z Karlových Varů, se proslavila knihou Žena v polární noci, přeloženou do mnoha světových jazyků.

Zdroj informací: nakladatelství Portál

Nakladatelství Portál bylo založeno v roce 1990 a dnes patří mezi dvacet největších nakladatelství v České republice. Vydává publikace z oblasti psychologie, pedagogiky, sociální práce, médií, populárně psychologickou literaturu, příručky pro rodiče, knihy her, knihy o zdravém životním stylu, rozhovory se zajímavými osobnostmi, knihy pro děti a také periodika. Pořádá odborné semináře pro pedagogy a kurzy pro rodiče.

Související knihy

Riiter, Christiane

Portál, 2020