Knihu Poustevník z Eytonského lesa od autorky Ellis Petersové
vydalo nakladatelství Mystery Press.

Dne osmnáctého října roku 1142 skonal dědičný nájemce eaton­ského statku Richard Ludel na následky ran utrpěných v bitvě u Lincolnu ve službách krále Štěpána.
Zprávu donesli, jak se slušelo, Hughu Beringarovi na shrews­ burský hrad, protože Eaton byl jeden z mnoha statků v kraji, jež byly vyvlastněny Williamu FitzAlanovi poté, co se ten mocný šlechtic v zápase o trůn chopil zbraně na nesprávné straně, držel Shrewsbury pro císařovnu Matyldu, a když Štěpán město oblehl a dobyl, dal se na útěk. Jeho rozsáhlé pozemky propadly koruně a byly svěřeny do péče šerifovi jako vrchnímu pánu, ale jejich dlouhodobé nájemce nikdo nevyháněl, jakmile bylo jasné, že moudře přijali rozuzlení dané bitvou a odpřisáhli věrnost králi. Ludel se dokonce neomezil jen na prohlášení věrnosti, prokázal ji ve zbrani u Lincolnu a nyní zřejmě za svou věrnost draze zaplatil, protože mu v čase úmrtí bylo pouhých pětatřicet.
Hugh přijal zprávu s umírněnou lítostí, jak bylo přirozené, když ho sotva znal a tato smrt mu zřejmě nemusela způsobit žádné komplikace. Dědic existoval a nebyl tu žádný druhorozený syn, který by mohl otázku dědictví znejasnit, takže určitě nebude třeba do hladkého nástupnictví zasahovat. Ludelové byli lidé krále Štěpána a loajální, přestože nový nájemce zřejmě do boje za svého krále ještě dlouho nenastoupí, protože mu je, jak si Hugh uvědomil, nějakých deset let. Chlapec chodil do školy v opatství. Jeho otec jej tam poslal po smrti jeho matky, a jak se šeptalo, nejen proto, aby se naučil číst a psát, ale především proto, aby ho vyprostil z rukou panovačné babičky.
Zdálo se tedy, že opatství má na rozdíl od hradu v té věci jistou nezáviděníhodnou odpovědnost, protože někdo bude muset malému Richardovi sdělit, že mu zemřel otec. Pohřební obřad opatství nepřipadne, neboť Eaton měl vlastní kostel a farního kněze, ale já, pomyslel si Hugh, bych se měl přesvědčit, jak schopnému šafáři byl svěřen chlapcův majetek, dokud nedospěje a nebude se o něj moci starat sám.
„Otci opatovi jste ještě zprávu nedonesl?“ zeptal se podkoního, který s poselstvím přijel.
„Ne, pane, šel jsem nejdřív k vám.“
„A nemáte od paní příkaz, že musíte osobně mluvit s dědicem?“
„Ne, pane, a rád bych to přenechal těm, kteří ho mají v každodenní péči.“
„To máte asi pravdu,“ souhlasil Hugh. „Půjdu za opatem Radulfem sám. Ten bude nejlíp vědět, jak to udělat. Pokud jde o následnictví, paní Dionisie se nemusí bát, chlapcův nárok je docela jistý.“
V neklidných časech, kdy bratranec se sestřenicí urputně zápolili o trůn a oportunističtí páni převlékali kabáty podle toho, kam se právě v té nárazové válce vychýlilo kyvadlo štěstěny, byl Hugh celý šťastný, že má na starosti hrabství, které změnilo pána jen jednou, a od té doby se zarytě snažil nárok krále Štěpána zabezpečovat a odrážel od hranic vlny neklidu, ať už hrozba pocházela od císařovniných vojsk, od nevyzpytatelných divokých Velšanů z Powysu na západě, nebo od vypočítavého a ctižádostivého hraběte z Chesteru na severu. Hugh nyní již několik let vcelku úspěšně balancoval mezi všemi těmito nebezpečnými sousedy, a bylo by bláhové uvažovat o výměně eatonského nájemce, přestože nechat jako dědice nastoupit dítě mělo své nevýhody. Proč zneklidňovat rodinu, která zůstala poddajná a loajální a vytrvala na místě, očekávajíc, co se bude dít, když její lenní pán uprchl do Francie? Podle posledních pověstí se William FitzAlan vrátil do Anglie a připojil se k císařovně v Oxfordu; vědomí jeho přítomnosti by mohlo i na dálku probudit bývalou oddanost jeho někdejších nájemců, ale tomu nebezpečí bude třeba se postavit, teprve až vyvstane. Dát však Eaton jinému nájemci by mohlo dřímající bývalou oddanost zbytečně vytrhnout z prozíravého spánku. Ne, Ludelův syn dostane, co mu patří. Bylo by však dobré podívat se na šafáře a ujistit se, že se mu dá důvěřovat jednak v tom, že se přidrží politiky svého bývalého pána, a jednak že se bude dobře starat o zájmy a polnosti nástupce.
Za krásného dopoledne, když už se zvedla jitřní mlha, Hugh beze spěchu projel městem, nejdřív do kopečka k Vysokému kříži, pak strmě z kopce po točité Wyle k východní bráně a přes kamenný most na Předklášteří, kde se proti bleděmodré obloze rýsovala mohutná věž nad křížením opatského kostela. Severn se hnal rychle, ale klidně pod mostními oblouky, pořád ještě s nízkou letní hladinou, a oba travnaté ostrůvky byly vroubeny úzkým, vybledle hnědým pruhem, který zase přikryje přívalová voda po prvním pořádném dešti ve Walesu. Když Hugh vyjel na silnici, nalevo stoupaly od řeky až k prašné krajnici husté keře a stromy a za nimi začínaly domky, dvory a zahrady Předklášteří. Napravo se táhl mlýnský rybník s travnatými břehy, jehož stříbřitou hladinu halily poslední zbytky mlhy, a za ním čněla zeď opatství a oblouk brány.
Hugh seskočil a fortnýř mu přišel podržet uzdu. Znali ho tu stejně dobře jako každého, kdo nosil benediktinskou kutnu a patřil sem.
„Jestli potřebujete bratra Cadfaela,“ prohodil ochotně fortnýř, „tak je pryč, šel ke Svatému Jiljí doplnit zásoby léků. Ale už je pryč přes hodinu, šel hned po kapitule. Určitě se za chvíli vrátí, kdybyste na něho chtěl počkat.“
„Nejdřív musím v jisté věci za panem opatem,“ vysvětlil Hugh a bez námitek přijal předpoklad, že každá jeho návštěva zde nevyhnutelně platí starému příteli. „Cadfael se o tom samozřejmě později také doslechne, pokud to už neslyšel! Zdá se, jako by mu vítr vždycky přivál každou novinku dřív, než se obtěžuje k nám ostatním.“
„Povinnosti ho volají ven častěji, než se přihodí většině z nás,“ dobromyslně přisvědčil fortnýř. „A když jsme u toho, povězte mi, jak se o tom, co se děje v širém světě, vždycky dozvědí ti chudáci u Svatého Jiljí? Málokdy se totiž odtamtud vrátí bez nějaké novinky, nad kterou každý na tomhle konci Předklášteří žasne. Otec opat je ve své zahrádce. Přes hodinu seděl se sakristánem nad účty, ale viděl jsem bratra Benedikta před chvílí odcházet.“ Natáhl žilnatou snědou ruku a velmi uctivě polaskal Hughova koně na šíji, protože mohutný, kostnatý šedák, stejně nerudný jako silný, pohrdal všemi lidskými tvory kromě svého pána, a i toho bral spíš jako sobě rovného, kterého mu náleží uznávat, ale odtud až potud. „Z Oxfordu zatím nic nového?“
Ani v klášteře se neubránili zvědavosti a natahovali uši po novinkách z obklíčení. Kdyby dopadlo dobře, císařovna by mohla skončit v zajetí a konečně by se uzavřel spor, který rve zemi na kusy.
„Od té doby, co král převedl vojska přes brod a dostal se do města, zatím nic. Snad brzy něco uslyšíme, jestli sem náhodou přijde někdo, kdo stačil z města uniknout. Hradní posádka se ovšem jistě postarala, aby sklepy byly plné zásob. Bojím se, že se to ještě povleče kolik týdnů.“
Obklíčení je pomalé rdoušení a král Štěpán se nikdy nevyznačoval trpělivostí a houževnatostí, takže ho ještě může omrzet čekat na nepřítelovo vyhladovění, sebere se a vyrazí někam za rychlejší prací. Už se to stalo a může se to stát zas.
Hugh pokrčil rameny nad nedostatky svého lenního pána a zamířil přes velké nádvoří k opatovu bytu, aby vyrušil otce Radulfa od jeho milovaných, ač odkvétajících růží.

* * *

Když se Hugh vracel od opata a zamířil k herbáriu, byl už bratr Cadfael od Svatého Jiljí zpátky, v plné práci v dílně, a třídil fazole na příští sadbu. Poznal lehký, rychlý krok na štěrku a pozdravil, aniž zvedl hlavu.
„Bratr fortnýř mi říkal, že tu jste. Prý za panem opatem. Co se děje? Z Oxfordu nic nového?“
„Ne,“ uvelebil se Hugh na lavici u dřevěné stěny. „Trochu blíž. Jen z Eatonu. Umřel Richard Ludel. Stará paní s tou novinou po ránu poslala podkoního. Chlapce tu máte ve škole.“
Na to se Cadfael otočil, v ruce hliněný talířek plný semen usušených na stonku. „To máme. Tak jeho otec už odešel? Slyšeli jsme, že to s ním jde z kopce. Malý sem přišel v pěti letech a domů ho moc často neberou. Jeho otec podle mého usoudil, že mu bude líp tady mezi kamarády než u lože nemocného.“
„A v područí panovačné babičky, jak jsem slyšel. Osobně tu dámu neznám,“ zamyšleně dodal Hugh, „jen z doslechu. Jeho jsem znal, ale neviděl jsem ho od té doby, co nám vrátili raněné od Lincolnu. Byl to dobrý bojovník a slušný člověk, ale moc toho nenamluvil. Jaký je kluk?“
„Bystrý – odvážný… Milý uličník, abych pravdu řekl, ale každou chvíli něco provede. Učení mu jde, ale radši běhá venku a hraje si. Pavel mu bude muset povědět, že mu zemřel otec a že je pánem šlechtického sídla. Pro Pavla to asi bude těžší než pro malého. Otce skoro neznal. Ohledně držby nejsou žádné pochybnosti, předpokládám?“
„Kdepak! Já rád nechávám věci tak, jak jsou, a Ludel si bez­ trestnost vysloužil. Je to mimochodem pěkný majetek, úrodná půda, z velké části zoraná. Je tam pěkná pastva, luhy a lesy, a zřejmě v dobré péči, protože se cení výš než před deseti lety. Musím se ale seznámit se šafářem a ujistit se, že bude k chlapci poctivý.“
„John z Longwoodu,“ okamžitě opáčil Cadfael. „Je to dobrý člověk a dobrý hospodář. Dobře ho známe, jednali jsme s ním už kolikrát a vždycky se choval rozumně a spravedlivě. Jejich pozemky leží mezi opatskými državami v Eytonu nad Severnem na jedné straně a Astonem pod Wrekinem na druhé, a John vždycky dovoloval našemu lesníkovi volně přecházet mezi oběma lesy, kdykoli potřeboval, aby mu ušetřil čas a námahu. Přivážíme tamtudy dříví ze své části Wrekinského lesa. Jim i nám to tak vyhovuje. Ludelova část Eytonského lesa tam zasahuje do naší, tak by bylo bláznovství se hádat. Ludel nechával poslední dva roky všechno na Johnovi, tam nebudete mít žádné potíže.“
„Opat mi říkal,“ pokýval Hugh spokojeně hlavou nad dobrými sousedskými vztahy, „že ho Ludel před čtyřmi roky ustanovil chlapcovým poručníkem pro případ, že by se nedožil synovy dospělosti. Zdá se, že budoucnost všemožně zajistil, jako by viděl, že se k němu blíží smrt.“ Poněkud drsně dodal: „Ještě že většina z nás tak jasné vidění nemá, jinak by si teď stovky lidí v Oxfordu předplácely zádušní mše. Touhle dobou už musí mít město v rukou král. Jakmile překročil brod, muselo mu samo padnout do rukou. Ale hrad se může v nouzi udržet až do konce roku, a žádná laciná cesta dovnitř nevede, budou je muset vyhladovět. Jestli se o tom Robert z Gloucesteru v Normandii ještě nedoslechl, tak má méně schopné zvědy, než jsem si myslel. Pokud ví, že je jeho sestra obklíčená, určitě pospíší domů. Už jsem zažil, že se z obléhatelů stali obléhaní, a může se to stát zase.

——————–

Můžete si přečíst další ukázku.

——————–

O autorce

Ellis Petersová, vlastním jménem Edith Mary Pargeter (1913–1995), byla anglická spisovatelka velšského původu, jejíž tvorba zahrnuje zejména válečnou, historickou a detektivní prózu. Rovněž byla úzce spjata s českou a slovenskou kulturou, zamilovala si Prahu a coby bohemistka přeložila do angličtiny řadu knih uznávaných autorů, jako byli Jan Neruda či Bohumil Hrabal. Do světové literatury se zapsala trilogií Nebeský strom, dále dvacetidílnou sérií historických detektivek s bratrem Cadfaelem, která se odehrává ve dvanáctém století za občanské války v Anglii (jmenujme například tituly jako Pouť nenávisti, Veliké tajemství, Havran z předklášteří, Splátka růží či Zázrak svaté Winifredy) a také případy inspektora Felse a jeho syna, jež tvoří třináct svazků.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Mystery Press je nově vzniklé a rychle se rozvíjející nakladatelství, jehož sídlo se nachází v Praze. Nakladatelské činnosti se věnuje od dubna minulého roku, zpočátku v koedicích s nakladatelstvím FANTOM Print. Cílem nakladatelství je vydávání detektivních titulů, krimi a thrillerů.

Související knihy

Petersová, Ellis

Mystery Press, 2020