Knihu Splátka růží od autorky Ellis Petersové
vydalo nakladatelství Mystery Press.

Chladna trvala na jaře 1142 dlouho do dubna a ani na začátku května se příliš neoteplilo, takže všechno přicházelo pomalu a zdráhavě. Ptáci posedávali na střechách a hledali teplá místečka k hřadování. Včely dlouho spaly, spotřebovaly zásoby a bylo je nutno přikrmovat, nebyly ani žádné časně rozpuklé květy na stromech, které by opylovaly. Na zahradách nemělo smysl sít, protože všechna semena by shnila nebo by je v půdě příliš studené na klíčení něco sežralo.
I lidské záležitosti zmrazil tentýž ochromující chlad a zdálo se, že všechno zůstává v zimním spánku. Strany tajily dech. Král Štěpán po prvním rozjaření ze svobody a po velikonoční výpravě na sever, kde se snažil znovu navázat zpřetrhané nitky svého vlivu, onemocněl na jihu tak těžce, že se po celé Anglii rozšířila pověst o jeho smrti. Jeho sestřenice a sokyně císařovna Matylda opatrně přesunula své velitelské stanoviště do Oxfordu a tam trpělivě a marně vyčkávala, kdy se pověst promění v pravdu, čemuž se ovšem Štěpán tvrdohlavě bránil. Ještě si měl s onou dámou co vyřizovat a díky své konstituci se dokázal i s touto zhoubnou horečkou docela dobře vypořádat. Koncem května byl opět zdráv a v plné síle.
V prvních dnech června se dlouhý skoromráz konečně zlomil. Jedovatý vítr se změnil ve vlídný vánek, slunce vyšlo nad zemí jako pohlazení teplé ruky, semínka se v zemi pohnula a vystrčila zelené lístky a na zahradách i na lukách se jako zlatá, fialová a bílá pěna objevily květy, o to dychtivěji, že musely tak dlouho čekat. S radostným chvatem začalo opožděné setí. A král Štěpán, jako obr, který se vyprostil z ochromujícího zakletí, přímo z rekonvalescence propukl v horlivou činnost, vrhl se na přístav Wareham, nejvýchodnější z těch, k nimž dosud mohli jeho nepřátelé, a zmocnil se města i hradu takřka bez jediného škrábnutí.
„A míří na sever k Cirencesteru,“ hlásil Hugh Beringar, celý rozjařený tou novinou, „aby likvidoval císařovniny předsunuté výspy jednu po druhé. Jen jestli mu ten záchvat energie vydrží.“ Jedinou osudnou vadou králova válečnického temperamentu totiž bylo, že nedokázal dlouho pokračovat v tažení, pokud se nedočkal okamžitých výsledků, a byl schopen po třech dnech zrušit obklíčení a vydat se obléhat jinam, takže zbytečně promarnil energii vynaloženou na obě akce. „Třeba to ještě všechno dobře skončí!“
Bratr Cadfael, zaneprázdněný vlastními užšími zájmy, nespouštěl oči ze zeleninových záhonů za zdí své bylinkové zahrady a zkusmo palcem nohy dloubal do půdy, která po vlídném ranním deštíku ztmavla a zvláčněla.
„Mrkev,“ pravil zamyšleně, „by už správně měla být měsíc v zemi, a první ředkvičky budou dřevnaté a svraštělé jako stará kůže, ale od nynějška možná budeme mít úrodu šťavnatější. Ještě štěstí, že stromy nerozkvetly, dokud se neprobudily včely, ale i tak bude letos sklizeň hubená. Všechno je o čtyři týdny opožděné, počasí to ovšem vždycky nějak dohoní. Říkal jste Wareham. Co je s Warehamem?“
„Ale Štěpán ho dobyl, město, hrad, přístav, všecko. Takže zabouchl Robertovi z Gloucesteru, který odtamtud teprve před deseti dny odplul, dveře před nosem. Zpráva přišla před třemi dny. Zdá se, že se císařovna se svým bratrem sešla v Devizes, a usoudili, že je nejvyšší čas, aby její manžel věnoval trochu pozornosti jejím záležitostem a přišel jí osobně pomoci zmocnit se Štěpánovy koruny. Poslali za Geoffreym do Normandie vyslance, ale on vzkázal, že má samozřejmě nejlepší úmysly, avšak ty muže, které k němu poslali, nezná ani osobně, ani podle pověsti, a nerad by jednal s kýmkoli jiným než se samotným hrabětem z Gloucesteru. ,Pokud nepřipluje Robert, je zbytečné posílat za mnou někoho jiného,‘ prohlásil Geoffrey.“
Cadfael se na okamžik odpoutal od opožděné sadby. „A Robert se nechal přemluvit?“ podivil se.
„Velmi nerad. Bál se svěřit sestru věrnosti lidí, kteří ji po pohromě ve Westminsteru byli ochotni opustit, a pochybuji, že by si dělal velké naděje, že z hraběte z Anjou něco vyrazí. Ale přemluvit se nechal. A z Warehamu vyplul rozhodně snadněji, než se tam bude vracet, když jej nyní drží král. To byl dobrý, rychlý tah. Jen aby to teď vydržel!“
„Sloužili jsme děkovnou mši za jeho uzdravení,“ prohodil Cadfael nepřítomně a vytrhl ze záhonu máty vyčouhlý bodlák. „Čím to, že plevel roste třikrát rychleji než rostliny, o které se tak pečlivě staráme? Před třemi dny tu vůbec nebyl. Kdyby takhle rostla kapusta, zítra bych ji mohl přepichovat.“
„Vaše modlitby jistě posílí Štěpánovu rozhodnost,“ opáčil Hugh, ale neznělo to moc přesvědčeně. „Ještě vám sem do zahrady nedali žádného pomocníka? Je nejvyšší čas, v tuhle dobu je tady práce víc než pro jednoho.“
„To jsem říkal dnes ráno při kapitule. Nemám tuchy, koho mi nabídnou. Převor Robert má mezi mladšími pár takových, kterých by se rád zbavil a hodil je na krk mně. Naštěstí ti, na které si nepotrpí, mívají spíš víc než míň vtipu a ducha než ostatní. Třeba ještě budu mít na učedníka štěstí.“
Narovnal záda a rozhlížel se po čerstvě zrytých záhonech a hráškových polích, která se svažovala k potoku Meole. V duchu shovívavě vzpomínal na své poslední pomocníky v herbáriu. Na mohutného, veselého, hezkého bratra Jana, který do kláštera zabloudil omylem a vycouval z něj, ne bez pomoci přátel, ve Walesu, aby vyměnil úlohu bratra za roli manžela a otce, a na bratra Marka, který sem přišel jako nedorostlý a podvyživený šestnáctiletý chlapec, ostýchavý a zamlklý, a dorostl do projasněné zralosti ducha, která ho nevyhnutelně přitáhla ke kněžství. Cadfaelovi se po bratru Markovi stále ještě stýskalo, třebaže nyní sloužil v kapli biskupa z Lichfieldu a už byl diákonem. A po Markovi přišel veselý, sebejistý a nemotorný bratr Oswin, který teď konal svou roční službu u Svatého Jiljí na okraji města. Kdo bude další? přemítal Cadfael. Oblečte deseti mládencům stejné vybledle černé kutny, oholte jim hlavy, podřiďte je jedinému horáriu den po dni, rok po roce, a přece budou nevyléčitelně každý jiný, každý jedinečný. Díky Bohu!
„Ať vám pošlou, koho chtějí,“ poznamenal Hugh, zatímco s ním kráčel po široké travnaté pěšině okolo sádek, „než od vás odejde, uděláte z něj někoho jiného. Proč by na vás plýtvali takovou milou svatou prostotou, jako je Rhun? Ten už je hotový, hotový už přišel na svět. Vy dostáváte ty neohlazené, nepoddajné, nestálé, abyste je zpracoval. Jenomže je nikdy nezpracujete tak, jak se očekává,“ dodal se zábleskem úsměvu a hodil okem po příteli.
„Rhun si vzal na starost oltář svaté Winifredy,“ řekl Cadfael. „Má na té dámě vlastnický zájem. Sám pro ni vyrábí svíčky a půjčuje si ode mne esence, aby jí je navoněl. Kdepak, Rhun si své povinnosti najde sám a nikdo se mu nepostaví do cesty. On a ona se o to společně postarají.“
Přešli pěší můstek přes strouhu k rybníkům a mlýnu a octli se v růžové zahradě. Přistřižené keře zatím příliš nepovyrostly, ale konečně se nalévala první poupata, zelené obaly pukaly a ukazovaly srpečky červené a bílé. „Teď už se rychle rozvijí,“ spokojeně prohlásil Cadfael. „Potřebovaly jen trochu tepla. Už jsem byl zvědavý, jestli vdova Perleová dostane letos svou splátku včas, ale když dohánějí ztracený čas tyhle, její bílé určitě také. Byl by to smutný rok, kdyby do dvaadvacátého června žádné růže nerozkvetly!“
„Vdova Perleová? Ach tak, mladá Vestierová!“ odvětil Hugh. „Už si vzpomínám! Takže se platí na den svaté Winifredy? Kolik je to let, co vám dala ten dar?“
„Teď jí budeme její roční splátku dávat počtvrté. Jedna bílá růže z keře v její bývalé zahradě, k dodání ve svátek přenesení svaté Winifredy –“
„Údajného přenesení,“ vycenil zuby Hugh. „Měl byste se červenat, když o něm mluvíte.“
„Taky se červenám, ale kdo to na mně při mém opálení pozná?“ Opravdu, pleť měl dlouhými léty života pod širým nebem na Východě i na Západě růžově zhnědlou tak do hloubky, že zimou jenom maličko ztrácela lesk, a ten jí zas pravidelně vracelo léto.

——————–

Můžete si přečíst další ukázku.

——————–

O autorce

Ellis Petersová, vlastním jménem Edith Mary Pargeter (1913–1995), byla anglická spisovatelka velšského původu, jejíž tvorba zahrnuje zejména válečnou, historickou a detektivní prózu. Rovněž byla úzce spjata s českou a slovenskou kulturou, zamilovala si Prahu a coby bohemistka přeložila do angličtiny řadu knih uznávaných autorů, jako byli Jan Neruda či Bohumil Hrabal. Do světové literatury se zapsala trilogií Nebeský strom, dále dvacetidílnou sérií historických detektivek s bratrem Cadfaelem, která se odehrává ve dvanáctém století za občanské války v Anglii (jmenujme například tituly jako Pouť nenávisti, Veliké tajemství, Havran z předklášteří či Zázrak svaté Winifredy) a také případy inspektora Felse a jeho syna, jež tvoří třináct svazků.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Mystery Press je nově vzniklé a rychle se rozvíjející nakladatelství, jehož sídlo se nachází v Praze. Nakladatelské činnosti se věnuje od dubna minulého roku, zpočátku v koedicích s nakladatelstvím FANTOM Print. Cílem nakladatelství je vydávání detektivních titulů, krimi a thrillerů.

Související knihy

Petersová, Ellis

Mystery Press, 2020