Dříve tento podnik vedli Italové. Později ho prodali moravskému nástupci Karlovi, který v tradici výtečné kávové kvality pokračoval. Nejsem milovníkem tohoto nápoje, ale kvůli vtipnému majiteli jsem tam často chodil. Byl jsem tam svědkem následujícího případu…
Jednoho sobotního dne asi hodinu před polednem sem přišel klasicky občansky oblečený čtyřicátník s houslemi ve futrále pod paží. S futrálem zacházel poněkud neohrabaně a vtipálek kavárník si ho dobíral, zda na housle vůbec hraje. Houslista, říkejme mu Leopold, na narážky nejprve nereagoval a popíjel klidně své kapučíno. Když Karel s vtipkováním nepřestával, vytáhl Leo housle z futrálu a s vervou jemu vlastní razantně rozehrál čardáš V. Montiho.
(Ital Vittorio Monti komponoval tuto dynamickou skladbu původně jako rapsodii pro housle, mandolinu a klavír v roce 1904. Toto čtyřminutové hudební dílo se dnes hraje většinou na housle a patří ke standardnímu programu hlavně romských formací.)
Kavárna ztichla. Rychlou část čardáše ukončil podruhé neobvykle svižně a uvedl tím návštěvníky kavárny do mohutného nadšení. Lokál se zavlnil bouřlivým potleskem a žádal přídavek nebo opakování. To houslistu ani nenapadlo. Sbalil housle a požádal kavárníka o jejich krátkodobé uschování, protože má domluvený termín u krejčího na zkoušku nového obleku. Kavárník proti úschově nástroje samozřejmě nic neměl. Leo tedy odešel bez houslí, které zůstaly ve futrále u pokladny za pultem.
Měl jsem zrovna čas a objednal si další čtvrtku vína. Také mne zajímalo, co bude dál. Tušil jsem, že příběh bude mít pokračování. Tak se také stalo… Kolem jedné hodiny se objevil v kavárně jiný elegantně občansky oděný host. Při pití kávy uviděl housle a projevil o ně zájem. Ptal se, zda je může vidět. Překvapený kavárník mu housle ukázal, ale zároveň sdělil, že mu nepatří. Tajně doufal, že se opět dočká zadarmo hezkého koncertu a zvýší si obrat či aspoň popularitu kavárny. Nový host však na hru nepomýšlel, nýbrž pěl ódu a vedl oslavnou řeč nad houslemi. Prohlásil, že jde o velmi kvalitní koncertní zvukové housle, za které by byl ochoten zaplatit třicet tisíc korun a večer si pro ně přijít, budou-li náhodou na prodej.
Karel začal větřit dobrý obchod a slíbil zájemci, že se na prodej přeptá majitele. Znalec ani odborník na smyčcové nástroje žádný nebyl, ale vysoká cena houslí ho zaujala. Navíc měl dojem, že ležérní Leo na houslích tolik nelpí. Nechal je přece s lehkým srdcem u něho v úschově, aniž by žádal nějakou záruku.
Když si Leo odpoledne pro housle přišel, udivil ho kavárník otázkou, nejsou-li housle na prodej. Striktně prodej odmítal, neboť tento hudební nástroj slouží k jeho obživě. Po dlouhém přemlouvání kavárníkem k prodeji houslí nakonec ale s prodejem za dvanáct tisíc korun souhlasil. Peníze mu kavárník na ruku hotově rád vyplatil, kynul mu profit osmnácti tisíc. Nemohl se dočkat večera.
Dále jsem v kavárně již nečekal. Jak jsem se později dověděl, večer si zájemce pro housle nepřišel. Nepřišel ani druhý, třetí ani další večer. Kavárníkovi začínalo pomalu svítat, že naletěl na chytře organizovaný podvod. Spontánně a důvěřivě se nechal strhnout k pofiderní houslové transakci s hosty beze jména, kteří byli nepochybně smluveni. A jak zjistil u krejčího nedaleko, Leopold tam žádný oblek neobjednal. Co nyní s houslemi, když sám nehraje? Nezbývá nic jiného, než housle prodat. Za týden přivolaný houslový odborník ocenil housle jen na dva tisíce korun. Místo výdělku ve výši osmnácti tisíc korun prodělal Karel deset tisíc.
Na tuto příhodu dlouho nezapomněl. Byl hladový po penězích, nebo měl vyhraněného obchodního ducha?

Štěpán Húsek

Autor vyrůstal na Slovácku a vystudoval vysokou školu chemickou v Praze. Za prací odešel do Vídně a potom do Švýcarska, nesměl se ovšem do sametové revoluce vrátit do vlasti.

Své zážitky a zkušenosti z nepřející doby popsal v knize Svědectví o mé době (2012).