Čtení ke kávě: Deník Barbary W., 2. část (Jiří Raichl)

Deník Barbary W., 2. část

18.12.2020 Jiří Raichl Bez komentáře

V první části jsme nahlédli do dvou raných zápisů z deníku dívenky, jejíž život se poněkud vymyká tomu, co obecně považujeme za normální. Ve druhé části se spolu s ní vydáme řešit potíže jejího otce. Jistě oceníme Barbařin svérázný přístup k problému…

Přečtěte si první část!

6. května 2071

dnes je mi 10 let, 7 měsíců a 21 dní

Mám starosti. A hrozně se bojím. O tatínka.
Včera u nás byl osobní rodinný královský doktor. Svou ordynaci má sice v Harley Street, ale tam my nechodíme. On chodí k nám. A protože dopředu nevý (nebo neví? teď nevým…), co bude potřebovat, musí s ním jít asistent a ten nese obrovskou bednu s instrumenty a přýstroji.
Zavřeli se s tatínkem do pracovny a byli tam strašně dlouho. A když odcházeli, tak se tvářili děsně vážně.
U večeře pak máma šeptala tetě Maggie (mislela si, že neposlouchám):
„Drahoušku, jsem zdrcena! Jeho Veličenstvo sužují trable.“
Později jsem zachytila, jak se o tom bavili strejda Willy s tajemníkem Brianem. Pochopila jsem z toho, že táta má něco s chrámovodem.
„Člověče, zřejmě je to zánět,“ prohlásil Willy a potáhl z doutníku.
„To je vážné,“ odpověděl Brian lhostejně.
Musím přiznat, že vůbec netušým, co je „zánět“. A už vůbec ne, co je „chrámovod“. O tom jsme se ještě ve škole neučili.
A tak jsem se na to dneska zeptala Erica, poněvadž ten je přece jen chitřejší než já. Eric je jeden z těch kluků (ten třetí, co chtěl dělat pukrle), kteří mě v první den školy urazyli jako šeredu. Potom jsme se hodně skamarádili. Jeho táta je hrábě někde ze Suffolku. Když jsem se Erica ptala, jak může být někdo hrábě, že my máme hrábě v kůlně a zahradníci tím na podzim hrabou listí, tak na mě Eric vypláznul jazik a řekl, že jsem pitomá.
Ale on asi taky. Ukázalo se totiž, že ani on o žádném chrámovodu nikdy neslyšel.
„Nejspíš to bude něco jako vodovod,“ spekuloval. „Nebo plynovod.“
„Jo? A proč u nás teda byl doktor? Doktoři vodovody neopravují. Na to jsou instalátoři.“
„Třeba to s tím doktorem vůbec nesouvisí. Hele, víš, co by to mohlo být? Vodovod, co přivádí vodu do chrámu! Proto se mu říká chrámovod. Dobrý, ne?“
A to už nás zaslechl pan učitel a oba potrestal ránou pravítkem přes dlaně. Ale protože jsme nadějná poupata britské arystokracie, a tudíž nás nemůže třískat, musel v našem zastoupení nařezat školníkovi. Ten žádné nadějné poupě není.
Po vyučování jsme to dořešili. Na otázku, o který konkrétní chrám se jedná, jsme našli richlou odpověď: přece Westminsterské opatství! Je majetkem církve a církev je majetkem krále. Takže tam logicky mají otcův chrámovod.
„Určitě to vede dole ve sklepě,“ mudroval Eric. „Vezmeme si svítilnu a nějaké nářadí, najdeme, kde je to porouchané, a spravíme to. Nebo to aspoň oznámíme komunálu.“
A tak jsme si na vrátnici půjčili klýče od Westminsterského opatství (jako následnice trůnu mám přístup všude) a slezli do sklepa. Nikde tam ale žádné trubky nebyly, tak jsme lezli ještě níž, do takové dlouhé klenuté chodbi.
A tam tekl chrámovod. Nevypadal porouchaně, ale něco špatně na něm bylo. Příšerně smrděl.
„Tak to je jasné,“ hulákal Eric. „Ta porucha spočívá v tom, že to někdo kontaminoval. No ale to my nespravíme. To musíme nahlásit královskému hygienikovi.“
Než to dořekl, osvýtily chodbu světelné kužely od baterek. Přihnalo se několik pánů v černých oblecých, s průhlednou zakroucenou šňůrkou v uchu. Měli s sebou jednoho psa a ten štěkal jako blbec.
„Neštěkej, blbče,“ okřikl ho jeden z pánů s průhlednou zakroucenou šňůrkou v uchu.
A druhý pán začal povídat černé tyčince, co mu vedla od ucha k puse:
„V pořádku, šéfe, jsou to jenom dvě děcka, asi si tu hrají. Kluk a holka. Ta holka vypadá jako Její královská Výsost. Takže vynadáme jenom tomu klukovi.“
Eric se však ohradil, že jemu nikdo nadávat nebude, poněvadž je sinem hráběte z Bubblingtonu.
Když jsem to doma všechno vipravovala, matka jenom kroutila hlavou a otec se málem rozlomil smíchy.
Od strejdy Willyho jsem pak zjistila, že ten nemocný chrámovod znamená, že tátovi špatně funguje jedna kulka.
To je docela dobře možné. Je fakt, že už mu to na lovu nejde tak jako dřýv. Ani nepamatuju, kdy naposledy složil divočáka jednou kulkou.

… pokračování někdy příště…

Jiří Raichl

Jiří Raichl je český prozaik, básník a dramatik. Je členem Divadelního spolku F. A. Šubert v Dobrušce, v němž působí jako scénárista a režisér.
Narodil se v Praze, aktuálně žije v Dobrušce. Vyzkoušel devatero řemesel (vč. desáté bídy) a v současné době zakotvil v sociálních službách.
Literární tvorbě se věnuje jako koníčku. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA, v němž vydal román Poblíž nebe (kniha je vyprodaná, zdarma ke stažení jako e-book) a sborníky povídek Zítra už bylo (2018), Tenčí než vlákno pavučiny (2019) a Mám se dobře, ale špatně to snáším (2020). Řídil rovněž vydání básnického sborníku 6 hlasů lásky (2019).
Více informací najdete na autorově osobním webu: http://jiriraichl.mozello.cz/.