Čtení ke kávě: Deník Barbary W., 1. část (Jiří Raichl)

Deník Barbary W., 1. část

15.12.2020 Jiří Raichl Bez komentáře

Jmenuje se Barbara. Když jí byly čtyři roky, pět měsíců, šestadvacet dní a třináct hodin, stala se neplánovaně následnicí trůnu. Její život se jednou provždy změnil. Vypráví o tom ve svém deníku, jehož první zápis máte právě před sebou. A další budou následovat…

4. srpna 2069 (první zápys do deníku)

dnes je mi 8 let, 10 měsíců a 19 dní

F první řadě se musím omluvit za svůj pravopys. Teprve se učím psát a gramatyka mi činí určité potíže.
Odpoledne jsem seděla na koberci, jedla čokoládu s jahodami a játrovou paštikou a prohlížela sy fotoalbum králů a královen. Viktorie, Jiří V., Jiří VI. a další. Moc mě to nebavilo na ně koukat. Ale co mám dělat, když tu nic jiného není?
Moje pohátkové kníšky mi totiš postupně sebrali. Zkoušela jsem je ukrít, každou jinde (za komínem, v prasečáku, za odpadkovími kontejnery, mezi klobouky v matčyně šatně). Ale fšechny je našli. A spálili. Slišela jsem, že ten, kdo pálí knihy, je jezujyta a je to Španěl. Nebo kokršpaněl? Uš si nespomínám.
Zrovna, když jsem si prohlížela prabábu Alžbětu v těch otřesných růžovích šatech, co tak mylovala, vlétla otevřeným oknem divná věc. Vipadalo to jako štvercová bedýnka na pomeranče a v každém rohu to mělo vrtulku. Tiše to bzučelo a cvakalo.
Líbylo se mi to a chtěla jsem sy s tím hrát.
Jenomže hnet nato ke mně vtrhli štyri pánové v černých oblecých. Fšem jim z ucha trčela průhledná zakroucená šňůrka.
Letící bedýnka se jich asi lekla, poněvač žačala vodlýtat. Ale nestihla to.
Jeden z těch pánů v černých oblecých vytáhl takovou velikou trupku, a z té trupky šlehnul oheň, a tu bedýnku sežehnul. Křuchla na podlahu, rozpadla se a kouřilo se z ní a smrděla a už se mi nelíbila a už jsem si s ní nechtěla hrát.
Strašlivě jsem se vyděsyla a začala bulet. A řvát na ty ohavné pány, že se jich bojím, a ať jdou pryč. Ale to už přiběhl tajemňýk Brajen celý udýchaný a mlel něco o tom, že ta bedýnka byl dron a že ten dron dělal fotky mojí vísosti pro nějaké novynáře.
„Moje fotky? Pro novynáře? A co by s těma fotkama ty novynáři dělali?“
Brajen se tvářyl jako nakřáplá záchodová mísa. Tvářý se tak skoro pořád.
„Jste následnice trůnu, madam. A tudíž vítaná potrava pro tisk.“

* * *

Tak nevým, jestli je dobře být následnice trůnu a madam. Protože to se pak člověk stane potravou pro tisk. A aby už jenom čekal, kdy ho ty noviny přijdou sežrat.
Netušým tedy, jak dlouho zůstanu ještě nažyvu. Doufám, že dlouho. Třeba sy to ten tisk rozmyslí a nakonec mě nesní.
Ale pro jistotu sy budu ode dneška psát tenhle deník. Aby tu po mně aspoň něco zůstalo.

2. září 2069

dnes je mi 8 let, 11 měsíců a 6 dní

Aš doteť mě učili doma. F paláci. Moji učitelové. Asi jim to moc nešlo, poněvač máma prohlásyla, že musím do školy.
Vybrali mi prí tu nejlepší školu v Brytányjy. Chodí do ní jenom děcka ze špyčkových rodin, do téhle školy.
„A ty z nich budeš ta nejšpyčkovější,“ usmál se táta a spolknul další sousto uzeného lososa.
Dneska jsem tam šla poprvé. Jakože první školní den.
No už když jsem tu barabyznu spatřila, chtělo se mi utýct. Fuj? Odporný barák, šedivý, hranatý. Strašně smutný. A vevnitř to bylo ještě smutnější.
Ale napřed jsme byli venku. Na takové posekané louce, ze tří stran sevřené tím odporným, šedivým, hranatým, strašně smutným barákem. Posadili nás do první řady a byli jsme v ní sami. Ňykdo další v té první řadě nesměl být. Vpravo ode mě táta a strejda Willy, vlevo ode mě máma a teta Maggie. A bokem dvanáct pánů v černých oblecých, s průhlednou zakroucenou šňůrkou v uchu.
Proti nám bylo pódyjum a na tom pódyjum seděli čarodějové v kouzelných hábytech, ale táta mi vysvětlil, že to nejsou čarodějové, že to jsou učitelové. Pak tam taky bila taková kazatelna a za tou kazatelnou stál ukrutně starí fousatý pán taky v hábytu. A ten pán byl hrozně nervózní a strašně dlouho nás výtal a předčítal celé naše tytuly a já už z toho usýnala. Ale nakonec ten pán prohlásyl, že je školní rok zahájený a ulevylo se mu. A nám taki.
Zvedli jsme se a šli sy prohlédnout ten odporný, šedivý, hranatý, strašně smutný barák zevnitř. Jestly je tohle vážně nejlepší škola v Brytányjy, pak nechci vědět, jak vypadajý ty ostatní.
Cestu mi zastoupili tři klucy, asi mí budoucí spolužákové.
„Hele, co je to za zrůdičku?“ povýdá jeden.
Udělala jsem na něj ksicht a chtěla vistrčyt zadek, ale máma mi vlepyla facku.
„Počkej, vole, tohle není žádná zrůdička, to je přece princezna, ty pitomče,“ povýdá druhí.
„No to bysme měli udělat pukrle, vole,“ přidal se ten třetí.
Opodál postávali tři mužové a tři paní, samí urození šlechticové, aspoň to tvrdila teta Maggie a ta má vždicki pravdu, strejda Willy nemá pravdu nigdy, a fšichni byli strašně rudí a zpocení a klaněli se a mektali hromadu omluv směrem k mámě a tátovi. Jak jsem pochopyla, byli to rodičové těch kluků.
Otec jim blahosklonně otpustil. A pak mi s pochechtáváním zašeptal do ucha:
„Mohl jsem jim nechat useknout hlavi. Ale jsem osvícený humanista a pokrokový lidumyl. Budou žít.“
A tak jsem se dneska naučyla první dvě věci:
Za prvé: Když jsem králova tcera, pryncezna, nemůžu být zrůdička, i gdibich byla sebevýc šeredná.
Za druhé: Táta je pokrokový lidumyl, takže může nechat lidem sekat hlavy. Toho bi se dalo někdy využít.

… pokračování příště…

Jiří Raichl

Jiří Raichl je český prozaik, básník a dramatik. Je členem Divadelního spolku F. A. Šubert v Dobrušce, v němž působí jako scénárista a režisér.
Narodil se v Praze, aktuálně žije v Dobrušce. Vyzkoušel devatero řemesel (vč. desáté bídy) a v současné době zakotvil v sociálních službách.
Literární tvorbě se věnuje jako koníčku. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA, v němž vydal román Poblíž nebe (kniha je vyprodaná, zdarma ke stažení jako e-book) a sborníky povídek Zítra už bylo (2018), Tenčí než vlákno pavučiny (2019) a Mám se dobře, ale špatně to snáším (2020). Řídil rovněž vydání básnického sborníku 6 hlasů lásky (2019).
Více informací najdete na autorově osobním webu: http://jiriraichl.mozello.cz/.