Knihu Dopisy od mrtvého od Steva Robinsona
vydalo nakladatelství Mystery Press.

„Jízdenky, prosím!“
Jefferson Tayte se jen váhavě probíral z těžké dřímoty, do které ho uvedlo rytmické kolébání vlaku. Jeho víčka se na okamžik pootevřela a zase se zavřela v naději, že průvodčí už prošel. O několik vteřin později ucítil poklepání na rameno.
„Vaši jízdenku, prosím.“
Tentokrát Tayte otevřel oči dokořán. Zívl, rozvinul sako, které používal jako polštář, a zašmátral v kapsách po jízdence. Přitom vyhlédl ven z okna a všiml si, že sluncem zalitý venkov, který za ním viděl naposledy, nahradily továrny a domy. Navíc se rozpršelo.
„Aprílové přeháňky,“ řekl průvodčímu, když mu podával jízdenku. „Kde to jsme?“
„V Northumberlandu. Právě jsme opustili Berwick-upon-Tweed.“
Tayte se narovnal. „Díky,“ řekl a vzal si zpátky jízdenku.
Podíval se na hodinky. Bylo skoro půl druhé odpoledne. Z Londýna odjel v deset ráno, rychle si tak spočítal, že má před sebou pořád asi dvě a půl hodiny cesty, tedy za předpokladu, že v Edinburghu chytí přestupní vlak do Perthu, kde na něj měl čekat vůz se šoférem. Letadlem by to bylo rychlejší, pokud ale existovala alternativa, vždy ji kvůli své fobii z létání zvolil.
Tayte opět schoval jízdenku. Přitom nahmatal dopisy, které ho přiměly na výlet do Skotska vyrazit. Vytáhl je, vytřel si spánek z očí a znovu si je prohlédl. První byl od jeho klienta, Damiana Sinclaira, který ho kontaktoval poté, co objevil jeden z inzerátů, které si Tayte podal, jakmile natolik přivykl novému prostředí, aby si znovu začal budovat kariéru. Podle dopisu narazil Sinclair na tak zajímavou genealogickou překážku, že by ji nikdo v Taytově profesi prostě nemohl ignorovat. Přestože celou záležitost pouze krátce shrnul, zmínil se ve svém dopise o Britské Indii, nelegitimním potomkovi a neznámém pra-pra-pra-pradědečkovi, kterého nikdo navzdory letům pátrání nedokázal identifikovat. Druhý dopis byl kopií psaní, které s celou věcí očividně souviselo. Napsal ho někdo jiný a bylo staré skoro 150 let.
V poslední době se Taytovi klienti zrovna nehrnuli. V minulých měsících obdržel pouze několik telefonátů, na jejichž základě přijal pár úkolů, žádný se ale neukázal být pro genealoga jeho formátu zvlášť zajímavý. Dopisy Damiana Sinclaira tudíž představovaly vítanou změnu, i když mu dělala trochu starosti zmínka o cenném drahokamu v tom starším z nich. Poslední, co Tayte po odchodu od svého starého života ve Washingtonu DC chtěl, bylo zaplést se do nějakého triviálního honu za pokladem, ze všech úkolů, které v poslední době přijal, ho však pouze tento skutečně nadchl. Jen doufal, že jeho dovednosti genealoga nezakrněly.
Znovu zavřel oči a zavzpomínal na své první setkání se Sin­clairem, s mužem, kterého jel nyní navštívit v jeho rodinném sídle v okolí Comrie na Jihoskotské vrchovině. Sinclair pracoval jako makléř a přebýval hlavně v Londýně, požádal proto Tayta, aby se s ním sešel ve Východoindickém klubu na St. James’s Square, kterého byl členem. Tayte si vybavil salónek, kam ho uvedl člen personálu v elegantní černozlaté livreji. Byl přepychově zařízený a měl vysoké stropy typické pro styl Regency. Krémově bílé stěny zdobily zlatý štuk a portréty v pozlacených rámech a nad modrožlutým kobercem, na kterém stála červená kožená křesla a lenošky Chesterfield, viselo několik lustrů.
Když Tayte do salónku vstoupil, bylo tam ještě několik dalších lidí, povětšinou seděli ve dvojicích, jeden či dva ovšem měli nos zabořený v ranních novinách. V místnosti bylo několik vysokých oken a Tayta zavedli k tomu úplně vlevo s výhledem na parčík uprostřed St. James’s Square. Právě tam, v koutě salónku, seděl muž, za nímž přišel. Když se Tayte objevil, muž vstal. Měl vzpřímený postoj a hlavu držel vztyčenou, což zdůrazňovalo jeho orlí rysy. Damian Sinclair měřil stejně jako Tayte přes metr osmdesát, na rozdíl od Tayta však byl velmi štíhlý a vystouplé lícní kosti mu propůjčovaly vyzáblý vzhled. Tayte nabyl dojmu, že buďto ten muž prodělal v nedávné době něco nepříjemného, nebo v denní stravě postrádal dostatečný přísun kalorií.
Sinclair napřáhl kostnatou ruku. „Pan Tayte, jak předpokládám?“
Potřásli si rukama a Tayte kývl a oplatil mu úsměv. Pomyslel si, že Sinclair je mimořádně výmluvný muž, pro kterého je možná otázkou cti vyslovovat všechna písmena ve slovech s měkkým skotským přízvukem.
„Posaďte se,“ pokračoval Sinclair. „Vzhledem k osobní povaze naší schůzky jsem považoval za vhodné vybrat tiché místečko zde v rohu.“ Odmlčel se a usmál se. „Doufám, že mi odpustíte, jsem ale příliš šetrný na to, abych si pronajal jednu ze zdejších zasedaček. Obávám se, že když jde o peníze, vykazuju všechny stereotypní atributy, které bývají, jak jste určitě slyšel, připisovány Skotům.“
Tayte se usmál. „To je v pořádku,“ řekl a posadil se do malé lenošky zády ke stěně u okna. Aktovku odložil vedle sebe a dál studoval svého hostitele.
Damianu Sinclairovi bylo něco přes padesát. Na sobě měl tmavý proužkovaný oblek, světle modrou košili a výraznou kravatu s kosými proužky. V kapsičce u vesty mu mizel zlatý řetízek od hodinek, což Taytovi prozradilo, že patrně má staromódní návyky. Vypadal jako ze škatulky a Tayte zalitoval, že si před odchodem z domu nepřežehlil šaty a nenaleštil polobotky, nebo si nevzal úplně jiný hnědý oblek. Nějaký, který by se tolik nekrčil.
„Nemáte rád kravaty, že?“ nadhodil Sinclair, který si naopak měřil Tayta. „Poznám to. Nesedí vám.“
Vázanky se od džentlmenů v klubu vyžadovaly a Tayte si vzal tu jedinou, kterou vlastnil. Byla pohřebně černá. Tahal za ni a hrál si s ní od chvíle, co si ji to ráno uvázal u stanice metra v Green Parku. Pomyslel si, že Sinclair je vskutku vnímavý, pokud si tak rychle všiml, jak je mu nepříjemné mít kravatu na krku.
Tayte se zazubil a rozhodl se nebrat si to. „Vázanky jsou podle mě nutné zlo.“
Sinclair se opřel a rozesmál se. „Dobře řečeno!“ pochválil. „Obdivuju vaši upřímnost, pane Tayte. Dovolte, ať vám objednám něco k pití. Pak přejdeme k věci.“
Sinclair zvedl ruku. Vzápětí se u jejich stolu objevil číšník v červeném sametovém saku a s motýlkem na krku.
„Dám si gin a tonik a tady můj přítel…“
Sinclair se odmlčel a pokynul Taytovi.
„Kávu, prosím,“ požádal Tayte. „Silnou a černou.“
„Espresso, pane? Americano?“
Tayte kývl. „To zní skvěle. Dám si americano s dávkou es­ pressa navíc.“
Číšník na okamžik přimhouřil oči, jako by si říkal, jestli slyšel správně.
„Mám malého syna,“ řekl Tayte, který pocítil potřebu vysvětlit, proč potřebuje kofein navíc. „Je mu pět měsíců.“
„Ovšem, pane,“ řekl číšník. Potom se otočil na podpatku a vrátil se zpátky k baru.
„Takže,“ řekl Sinclair a naklonil se blíž k Taytovi. „Co si myslíte o tom starém dopise, který jsem vám poslal? Vzbudil vaši pozornost?“
„Velmi,“ potvrdil Tayte. Otevřel aktovku a oba dopisy vytáhl. „Než ale začneme o něm, rád bych se zmínil o jisté choulostivé věci.“
„Choulostivé?“
Tayte pohlédl Sinclairovi do očí. „Myslím, že víte, o čem mluvím. Jestli vám jde jenom o honbu za pokladem…“
„Ach, ten drahokam,“ přerušil ho Sinclair. „Teď už chápu.“
„No, je to tak?“ zeptal se Tayte. „Protože pokud ano, měl byste hned teď vědět, že já poklady nehledám.“
Sinclair si přehodil nohu přes nohu a začal o sebe klepat prsty, jako by přemýšlel, jak nejlépe odpovědět. Po chvíli řekl: „Ne tak docela. Tím chci říct, že ve své podstatě může tato věc vést k nalezení drahokamu potenciálně nezměrné hodnoty, není to ale důvod, proč si chci najmout vaše služby. Jak jsem se zmínil v dopise, rád bych věděl, kdo byl můj prapředek z otcovy strany. Jako genealog určitě chápete moji potřebu vyplnit volné místo v mém rodokmenu.“

——————–

Prohlédněte si další ukázku.

——————–

O autorovi

Steve Robinson se narodil v Kentu a nyní žije nedaleko Londýna. Jeho vášeň pro genealogii a psaní ho provází už od mládí, kdy se vydal po stopách dědečka z matčiny strany, o němž nic netušil. Zjistil, že to byl Američan sloužící během druhé světové války v Anglii. Robinson ho vysledoval a postupně odkryl historii doposud neznámé větve vlastní rodiny. Inspirován těmito skutečnostmi, napsal thriller Stopy v krvi, první svazek ze zatím sedmidílné série o genealogovi Jeffersonu Tayteovi. Znát můžete ale i další díly z této série jako Hluboký hrob, Ztracená vládkyně či Smrtící hry.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Mystery Press je nově vzniklé a rychle se rozvíjející nakladatelství, jehož sídlo se nachází v Praze. Nakladatelské činnosti se věnuje od dubna minulého roku, zpočátku v koedicích s nakladatelstvím FANTOM Print. Cílem nakladatelství je vydávání detektivních titulů, krimi a thrillerů.

Související knihy

Robinson, Steve

Mystery Press, 2020