Pojďme to vzít oklikou: co rády čtete a co máte rozečtené právě teď? A zkusme teď chvíli nemluvit o komiksech.

Štěpánka Jislová (dále jen Š): Já jsem pár dní zpátky odložila Baladu o ptácích a hadech, potřebovala jsem něco čtivého, co mi vydrží aspoň pár dní. Byla jsem příjemně překvapená! Kniha se sice zbytečně vyžívá v textech písniček, které kór v českém překladu vyznívají přinejlepším rozpačitě, ale příběh odsýpá a svět hlavní trilogie působí hned mnohem živěji. Co dál? Teď mi tu na stole leží Řeky Londýna, tentokrát pro jistotu v originále, už se na to těším!

Tereza Drahoňovská (dále jen T): Hříšně mám rozečtených několik knih, což nebývá mým zvykem. Z naučného šuplíčku je to skvělá, ale značně vydatná kniha Když tělo řekne ne. Rodinný lékař v ní probírá možné spojitosti mezi potlačováním emocí a čím dál častějším výskytem nemocí, jakými je například rakovina. Čtu ji už skoro rok, ale o to víc si jí vážím. Z odpočinkovější beletrie (protože při té vaše tělo dokáže vypnout!) jsem nedávno zaklapla Mendelova trpaslíka, který mě příjemně překvapil propojením vědy a příběhů.

A teď tedy komiksy. Jaký byl ten vůbec nejprvnější z prvních, který jste dostaly do rukou? Kolik vám bylo? Co si z něj pamatujete?

Š: Myslím, že úplně první komiksová knížka byly příběhy kocoura Vavřince. Byly to dynamické, vtipné a moc pěkně nakreslené příběhy party zvířecích kamarádů. Věra Faltová, autorka ilustrací, za ně získala sošku Muriel  a uvedení do síně slávy.

T: Pro mě je srdcovkou taky zvířecí hrdina – Barbánek Jiřího Havla. Kdo by řekl, že se s jeho hrbolatou hlavou budu jednou identifikovat až tak moc! Mohlo mi být kolem pěti let, protože si pamatuju, že mi ho babička předčítala.

Před rokem jste spolu vydaly antologii komiksové tvorby českých autorek pod hlavičkou Pointy. Bez vlasů už ale vyšla v nakladatelství Paseka, což je zcela jiná situace. Našli si oni vás, nebo to bylo naopak?

T: S Pasekou se jednalo o velmi příjemnou synergii, jelikož s Lukášem Růžičkou, naším hlavním redaktorem, se známe i mimo „profesní“ život. Právě Lukáš byl tím, kdo mi už na počátku alopecie napsal s tím, že by se mohlo jednat o velmi zajímavý autobiografický komiks. Tenkrát jsem měla ještě zcela jiné problémy, kterým jsem se v hlavě věnovala, ale postupem času se nápad stával reálnějším a já sebrala odvahu to zkusit. I tak jsme ale do Paseky šly s projektem komiksu, částí scénáře a několika ukázkovými stranami a měly jsme klasický „pohovor“.

Š: Je to tak. V Čechách je autorský komiks zastoupený v menší míře, v knihkupectví spíš narazíte na adaptace literárních klasik nebo zpracování historických událostí. Pro nás i pro nakladatele to bylo vykročení do neznáma, a proto jsme se snažily přinést už na první schůzku dost materiálu, aby si dokázali představit, jak knížka bude jednou vypadat. Snad to vyšlape cestu podobným komiksům!

Takhle s odstupem, jak vnímáte rozdíly mezi více méně samizdatem v Pointě a tradičním nakladatelským procesem u Paseky?

T: U komiksu Bez vlasů mi zcela odpadla nervozita z toho, že jakákoliv chyba bude „na nás“. Zatímco Komiksodějky vznikaly jako samostatný projekt, který se přes Pointu zejména prodával, náš nový komiks vznikal déle, měly jsme na něj více prostoru a zcela nesrovnatelnou podporu. Moc příjemně mě překvapilo, kolik energie tomu Lukáš dal, s kolika nápady přicházel a jak z něj sršel zápal pro to, aby vznikl opravdu skvělý komiks. Zároveň ale oceňuji, že na Komiksodějkách jsme se toho hodně naučily.

Š: Partyzánský přístup má určitě svoje kouzlo! Člověk má na konci pocit, že si knížku vydupal ze země a hlavně velmi přesně ví, co je za každou knihou  práce. Nicméně srovnávat to s přístupem nakladatelství typu Paseka nejde. Čím dál tím víc mám pocit, že ty skutečně dobré věci vznikají v týmu, kde každý přiloží ruku k dílu a přispěje tím, co umí nejlépe. Autor potřebuje zázemí, potřebuje mít možnost se kreativně soustředit a nedělat si hlavu s technikáliemi, PR a granty. Lukáš  a celá Paseka tohle bez problémů pokryly a skoro bych řekla, že mě do budoucna trochu rozmazlili.

Jak jste našly jedna druhou?

T: Na Štěpánku jsem se vrhla při psaní článku o mladých komiksových autorech pro časopis Aargh! Už nějakou dobu jsem v hlavě nosila nápad založit Laydeez do Comics Prague, ale jeho britské zakladatelky mi kladly na srdce, abych do toho nechodila sama. Při rozhovoru se Štěpánkou jsem se o tom zmínila a projekt byl na světě. LDC Praha už vedeme pět let a jsem nesmírně pyšná na všechno, co jsme dokázaly. A jsem pyšná i na to, že se z nás staly kamarádky a pořád jimi jsme.

Š: Mám pocit, že bez LDC by Bez vlasů nevzniklo! Měly jsme za ty roky společné práce jeden team-building za druhým, v rámci organizace výstav a sympozií jsme se naučily spolupracovat, zjistily jsme, jaké má kdo slabé a silné stránky a hlavně jsme spolu trávily dost času, abychom Terčinu alopecii vlastně trochu prožily spolu.

Čím dobíjíte baterky?

T: Chtěla bych moc říct, že čtením, ale poslední dobou je pro mě hrozně těžké se k němu dostat. Mnohem blíž to mám k Playstation, kde jsme si se Štěpánkou předaly štafetu Zaklínače, po kterém u mě nastoupil God of War. Když se hodně hodně snažím, čtu. Když se snažím ještě víc, fotím a vyšívám.

Š: Když už jsem na pokraji sil, můj muž mě vytáhne do přírody a tam mi úplně stačí jen chodit po kopcích a koukat do stromů. Jinak Zaklínač 3 je vždycky sázka na jistotu! Když je kde, ráda si zacvičím hot jógu, a v neposlední řadě mi vždycky zvedne náladu lov komiksů na Bookdepository.

Pojďme zase trochu zpátky. Jaké byly malá Terezka a Štěpánka a jejich pohled na svět? Čím jste chtěly být?

T: Ráda vzpomínám na prvotní vizi být veterinářkou, kdy jsem si představovala, jak budu propichovat nafouklá morčata jehlou. Následovalo období kreslení, dokonce jsem uvažovala o umělecké škole, ale odrazovalo mě drcení správné techniky a čas, který bych tomu musela věnovat. Místo toho jsem začala zuřivě číst a urputně psát. Pořád jsem neměla jasno, co to pro mě znamená, ale chtěla jsem to dělat jednoduše dál. Obojí se mi vlastně splnilo, práce v marketingu je pro mě kreativní vybití ve všech ohledech.

Š: Pamatuju si celkem jasně, že jsem se rozhodovala mezi knihovnicí a herečkou. Hrozně ráda jsem totiž četla a měla jsem tu představu, že knihovníci celý den nedělají nic jiného. Jako herečka bych naopak měla možnost příběhy prožít, měla jsem totiž za to, že filmy se točí kontinuálně na jeden záběr. Před kariérním krokem stranou mě zachránilo zjištění, že existují LARPy.

A teď na druhou stranu. Jaké jsou vaše plány pro nejbližší a pak i pro tu vzdálenou budoucnost?

T: Po vydání komiksu Bez vlasů jsem trochu v tvůrčí bublině, ale s několika kreslíři jsem se bavila o možnosti spolupracovat na menších příbězích, pro které připravuji scénáře. Menší projekty se mi momentálně zdají jako příjemné zpestření. Pořád válím v hlavě možnost zpracovat další intenzivní zdravotní zážitek, který teď naplňuje můj život, tak uvidíme, jestli nebudu pokračovat v autobiografické linii. Pro vzdálenost mám cíl jediný: být v klidu, být na sebe hodná a dělat si radost.

Š: Já jsem prakticky neustále na křižovatce více projektů. V karanténě jsem začala mnohem víc psát, ráda bych se posunula do pozice scénáristky. Komiks je totiž velmi specifické médium a mám pocit, že autoři textu nevyužívají jeho plných možností. Spousta věcí se dá říct obrazem, místo toho, aby se informace opakovala v textu, vizuální jazyk nabízí různé způsoby, jak vytvářet paralely apod. Zrovna finišuji temnou lesní pohádku a na stole mi leží poznámky od Terezy k mému autobiografickému scénáři.

Díky moc za vaše odpovědi. Už jen jedna jediná poslední otázka: Vaší poslední práci se dostalo nadstandardní pozornosti, již si beze sporu zaslouží. Jak snášíte, případně jak si libujete ve světlech právě nabyté slávy?

T: Musím říct, že jsem čekala, že mě vystupování na veřejnosti bude stresovat mnohem více. Ve výsledku je to ale stejně jen o tom, že s lidmi mluvíte o tom, na čem jsme dlouho pracovali, což si užívám. Ať je to v hospodě, nebo v DVTV. Samotnou mě překvapilo, že jakmile začne rozhovor, vlastně se uklidním.

Š: Ono to naštěstí není tak horké.  Po dokončení každého projektu mám pocit, že bylo řečeno všechno, co mohlo. Paradoxně v té chvíli nastává situace, kdy autor o knize mluví nejvíc! Moje nejsilnější pozice je doma za kreslířským prknem, a tak jsem ráda, že Terka v médiích září i za mě.

Přečtěte si recenzi knihy Bez vlasů.

Poznámka: Pozadí náhledového snímku bylo použito s laskavým svolením autora Ondřeje Tůmy.

Související knihy

Drahoňovská, Tereza - Jislová, Štěpánka

Paseka, 2020