Poznámky a asociace ke knize povídek

Když si knihu nepořídíte a nebudete se jí probírat, nevím, jestli vám tohle moje psaní k něčemu bude… Kniha či povídka k nám přichází v určité rodinné i životní situaci a někdy perfektně sedne, jindy ne tak moc.
Možná to je důvod, proč mojí povídkou-favoritkou je To máme mládež Viktorie Hanišové. Jednak „nastavuje zrcadlo“ ne vždy kvalitním knihám o mateřství a péči o dítě, a pak se svým námětem trefila do mého fejetounu Nebojte se v klidu umřít – cituji:

Víte, takové ty elektronické tzv. chůvičky hlídačky ještě chápu, i když se matka pravidelným používáním možná trochu vzdává instinktivního spojení s dítětem… ale už jsou další vynálezy. Na zástavu dechu třeba. Zástava dechu? Jaké je 0,00 promile dětí, kterým se zastaví dech? Ale v tom je přece ten trik, vyděsit matky (co kdyby se to stalo zrovna mému děťátku) a pak jim prodat řešení. – a už jsme u toho…

Takže victoria – vítězství je Viktorčino. A neruší mě ani její – hlavně zpočátku – dokonale upozaděný druh, partner, manžel (nehodící se škrtněte).  Nevadí mi ani to lehké nahození, kdyby to víc rozvrhla a „prohnala mašinou“, třeba by se ztratila ta lehkost hříčky a hlavně ta chuť to napsat. Tu totiž mezi řádky přímo čichám čichám a tuším na několika místech i smích či zachechtání. A báječnej konec! Ta vejška, ze které se koukáme do světa, může být důležitá…
(To máme mládež byl refrén dobového hitu, který se kdys dostal až ke mně.)

***

Dříč (když chce) a kutil v povídce Studna Petry Dvořákové je možná trochu přehnán, pro mě je pořád nové číst o tom, jak nás, muže pracující rukama, vidí ženy. Skoro zároveň mi v hlavě vyskočily asociace hned tři! Betty MacDonaldová, Vejce a já, Margaret Atwoodová, Dobré kosti (Neznámé území, 7) a do třetice? Ferda Mravenec. Práce všeho druhu.
No jo, začíná to rovnou. Uvnitř povídky jsme najednou už po pár řádcích – tušíme starší rodinný domek, na venkově, s garáží, nějaký chlívek či co pro slepice a nemladou už dvojici… ale chlap je ještě při síle, když jen tak odsune betonový kryt studny. A děj pak hned nabírá grády, chybějící čelovka a moje udivená otázka – proč si tam ten jeliman nedá žebřík? Dál už neprozrazuju, čtěte. Rytmus je sevřený, nezakolísá, žádné zbytečnosti, od počátku do konce to jede. (Že by paní Petra psala vestoje?)
Kus „obyčejného“ života na kahánku. Běžná chyba, jak je všichni děláme. A pořád ještě patriarchát jako blbec! – před třiceti lety, nebo včera?

***

Vrun, Jiří Kratochvil

Ten krásný Vrunův obrázek – zástup ženských nohou za oknem, dokonce pohyblivý, mě sice s totalitou nijak nesmiřuje, ale trochu přece. Kromě toho – lidi jsou než lidi.
Kde jsme (po sameťáku) udělali chybu, ptají se hlavní postavy a každý z nás, co má něco za sebou, může (pozdě) hned nabídnout svou odpověď. Já najednou za všechny slyším zpívat Karla Plíhala – … začínám znova a stejně / začínám znova a stejně.
Je dobrý ten popis – svérázný, doby přelomové, kdy se opravdu mohlo stát cokoliv. Kotelník velvyslancem apod. Komu se to kdy poštěstilo zažít? (A získat tak skvělou ženu, která snese v kuchyni relikvii? Rozuzlení? Relikt? Reason? – nebo co to je vlastně… Poučení psychologií leccos tušíme, ale když si představím věc pohledem té paní manželky…)
Byl to čas hledání – taky té třetí cesty. Pozůstatky minula ožívají a oživlí vstávají… ze židle. Asi jsme jim to dovolili. Ale – vrtá mi hlavou – kdo  otvírá skříň s kostlivcem? A za Klimta a Modiliagniho mám pana Kratochvila rád! Protože – co kdyby Vrunovým favoritem byl třeba Botero?

***

Ivan Kraus a jeho Literární novinky

Ano, to je jeho klasika, píšu si. A někdo se může ptát – jak se to pozná, že je to od klasika klasický? Je zřejmé, že Krausovo psaní je dobrý způsob, jak se vyrovnat s tím, co člověka se.. pardon, co se člověku nelíbí. Před lety mě jedna dětská oděvní návrhářka požádala o návrh (aby byl úspěšný!!) stánku na veletrhu. Doporučil jsem jí vystavit bílou rakvičku s věncem a stuhou s nápisem – „Oblékneme vaše dítě pro každou příležitost!“ Okolo by pak visely dětské modely pro jaro, léto, podzim a zimu, aby děti byly in. (Nerealizováno)
Dneska bych takovou věc už asi nevymýšlel, ale on i černý humor má právo na život, nespa?
Jeden autor pana Krause nervově nevydržel, a tak ho vynesli. Ne v zubech, na lehátku a poměrně přívětivě – snad jsem toho neprozradil moc.

***

Alena Mornštajnová se pro povídku s laskavým názvem Duch babičky Terezky (která mimochodem vyšla před lety v naší rubrice Čtení ke kávě, pozn. redakce) na chvíli přejmenovala na Mordštajnovou a jejímu Slávkovi tentokrát bůh bláznů a opilců nebyl nic platný. Na babičku nestačil, nebo se zrovna koukal jinam, nebo na ni ani stačit nechtěl. Pokud vím, agresivní opilci o sobě vždycky vědí, že jsou agresivní, když se napijí, takže – proč to dělají?
Jedna povídka od Kuprina končí – Půjde za starou a dá jí pár facek. Na tohle mi stačí jediné slovo – fuj!
Jen se bojím, že si Laděna po čase zase pořídí nějakého fackujícího slávka. Pokud jí to duch dobrotivé babičky včas nevymluví.

***

Miloš Urban, Faun.

Rozuzlení nečekané, ale tenhle pán ho umí napsat. I to zmoudření krásné Heleny. Nevím, jestli se lze naučit napsat ženskou postavu tak, aby po ní jiný zatoužil – spíš to možná vyplyne, jako když v určité chvíli práce ožije socha. Už jsem četl o tom, jak je krásné, když se dovíte, že jste milován – z úst žádoucí ženy. Četl jsem a i zažil, jaké to je, když vám totéž řekne ta „nežádoucí“. Ale to, co je v téhle povídce – ne, dál neprozrazuju.
Ale myslím i na detektivku Jiřího Lojína, (rovněž v této knize) taky má v závěru ošklivé překvapení, i když každá z těch povídek je jiná. V čem jsou jejich konce podobné? Nápověda pro pozorné čtenáře – heslo je Tootsie (film, 1982).

***

Vzpomínkové věci čtu rád, zvlášť když se dobře vyprávějí. Bytná pana Josefa Mlejnka (Zamřížované okno do zahrady) je mi něčím blízká – bývá to tak v těch chvílích společných zkušeností. Film jsem neviděl. Ladislava Klímu jsem četl a četl jsem i o něm. Co mě v textu povídky zaujalo, je obraz. Taky si pamatuju jeden, o který jsem si neřekl, a tak o něj přišel. Dneska už mi to není líto, ale delší čas bylo. Taky si někdy vzpomenete na obraz, který jste chtěli a nedostali? Nekoupili? Nemáte ho?
Možná i pro takové obrazy se někdy na chvíli rád dívám zpátky. A třeba i přes zamřížované okno. A vybaví se mi i vůně a pachy. Asociace je nabíledni: A ještě jednou se vrátíme / kde zpěv jsme slyšeli z oken / jež hleděla k zahradám zmlklým… Antonín Sova.

***

Pro Jiřího Grygara je možná noční obloha taky velkou a dobře zásobenou knihovnou. Co se nedá probádat, jsou lidské sny. Jeden z nich – za jasné noci bych se na hvězdné nebe chtěl podívat očima toho pana Jiřího, očima poučenýma. Já, který poznám Malý a Velký vůz, jak nám ho ukazovali v Planetáriu. Pak na to zapomenu a zas bych chtěl vidět hvězdy očima Máchy. Velká změna. Jediná jistota je, že na káře života jedeme na chvíli všichni tři, tím snem spojeni, ach, a jen země je naše.

***

Povídka Třicáté jméno Markéty Hejkalové se odehrává převážně kde? No, co myslíte? Směju se veselo-hořké pointě i panu Výtiskovi. Doufám, že oboustranná hra přispěla k oživení manželství, i když…
Mimochodem – Markéta Hejkalová je máti téhle knihy i celého toho „havlobrodského“ knižního dění…  … Tvá černokněžná tma, ó máti má, mne mámí… Palivec
Když něco děláš, tak to dělej dobře, říká se. Třicet let zpátky se najednou koukám, dobře to udělala.

***

Pro Václava Větvičku je čeština zahrada se stromy košatými. Zahrada, kde se střídají roční doby. Zahrada, kde on pro nás občas něco utrhne do vázy a nebo uvije vínek.

***

Michal Vrba, Curriculum vitae, dále jen CV, to je latinsky běh života, životopis. Dobrý nápad – cesta trochu jinak. Každá zastávka cesty vlakem je zároveň milník, událost, která se vrací ve snu, a ten sen přišel nevolán. Po těch těžkých zastávkách já, čtenář, toužím po dobrém konci, a on přijde! … setkání ženy a muže může být zázračné – a někdy opravdu je. Postavy jsou živé tak, až uvažuju, jaké zastávky by se objevily, kdyby jiným vlakem, odjinud, přijížděla na Vysočinu Jitka. Ta Jitka z dopisů, s očima zelenýma jako drahokamy…

***

Na rozdíl od Jiřího Lojína Arnošt Vašíček má detektivní povídku psanou jak hříčku – Vsaď se, že tě zabiju. Sázka o život je tu možná jen proto, že jí ten, kdo se vsadil, nevěří. Věřte nevěřte – budete napnutí. Nejsem si jist, zda pravou obětí je pan Weis. Lepší by možná bylo „zabít hada“, tj. manželku, jenže to jsou ty úvahy nad detektivkou, znáte to. Konec neprozradím.
Od pana Lojína si musím přečíst něco delšího…

***

Ještě jedna historie – skoro detektivní. Vypráví o tom, co chlapi nikdy nepochopí… Michal Viewegh si vypůjčil zprávu z novin, bizarní, úděsnou, a stvořil z ní povídku – monolog. Romantik by zprávu vnímal jako „lásku až za hrob“, M. V. se tentokrát rozhodl nebýt romantikem.
Když muž mluví za ženu, jako žena, stejně asi nepotlačí svůj mužský pohled na svět – lze to vůbec? Až do nedávné doby – myslím nedávné z hlediska písemnictví – psali všechny ženy – muži.

***

Ludvík Vaculík píše o tom, jak se knihy proměňují. Čteme je ve dvaceti, a když se k nim v padesáti vrátíme, tak jsou úplně o něčem jiném.
Jasně, já vím, že je to jen básnický obrat, že knihy zůstávají stejné a měníme se my. Jsme jiní ráno, jiní večer, jiní po mazlení, jiní hladoví – i ten věk může mít svůj vliv. To je vtip. Jak se kdo mění, po čem, jak a proč, o tom jsou celé knihovny. I tahle kniha povídek. „… tak měj rád, měj ráda…“ (z písničky).

***

Myslím, že jako ochutnávka, jako ukázka tohle stačí. Omlouvám se těm, na něž tu nebylo místo, někteří mohou být i rádi. Já jsem rád, že moje povídka je pohromadě s ostatními, mezi úsměvy (pod rouškou) a má se dobře. Když se kdysi ptali Jana Zábrany, jakou detektivní povídku má za nejlepší, odpověděl prý – Bez motivu – Dafne de Maurier.

Vážené a milé spoluautorky a spoluautoři, kdybyste vy měli dát nějaké povídce – kterékoliv – ze své obsáhlé četby jedničku s hvězdičkou, která by to byla?

Související knihy

kolektiv

Hejkal, 2020