Letos nakladatelství Argo vydalo publikaci Dějiny smrti od Philippa Arièse. Tento francouzský historik proslul svými pracemi o dějinách každodennosti – jako příklad uveďme dosud do českého jazyka nepřeloženou studii L’Enfant et la vie familiale sous l’Ancien Régime (Dětství a rodinný život za starého režimu). Ve svém textu Ariès přišel s myšlenkou, že ve středověku neexistovalo dětství jako sociální konstrukt, což současní historici spíše odmítají. Publikace Dějiny smrti se v češtině dočkala již druhého vydání – první vydání vyšlo rozdělené do dvou dílů (Doba ležících a Zdivočelá smrt).

Ariès byl jedním z představitelů francouzské historiografické školy Annales, která se odvrátila od politických dějin a naopak se přiklonila k dějinám dlouhého trvání a každodennosti. V tomto duchu autor koncipoval i své nejslavnější dílo – Dějiny smrti. Zde na základě literárních, archeologických, liturgických, obrazových, účetních, správních i jiných pramenů popisuje, jak se v období od raného středověku až po závěr dlouhého devatenáctého století měnil vztah člověka ke smrti a k souvisejícím záležitostem (pohřeb, mrtvé tělo, hřbitov, lékařský přístup k umírání apod.).

Autor se věnuje tématu, které bylo v jeho době spíše problematikou kulturní antropologie. Originální název knihy, který v překladu zní „Člověk před tváří smrti“, velmi dobře reflektuje to, jak se autor zaměřuje nikoli na smrt samotnou, ale na vztah člověka k ní. Těžiště práce leží v období dlouhého devatenáctého století („dlouhé devatenácté století“ je termín historika Erica Hobsbawna, používaný pro období mezi lety 1789 a 1914), kdy se „ochočená smrt“ mění ve smrt „zdivočelou“. Jako jeden z přínosů knihy vidím to, že se autor nevěnuje pouze tomuto období, které stojí ve středu jeho zájmu, ale dává jej do kontextu dlouhodobého historického vývoje (čímž naplňuje myšlenku dějin dlouhého trvání).

Philippe Ariés napsal svou knihu jazykem přístupným i laickému čtenářstvu. Občas se může zdát, že zachází do zbytečných podrobností, ale zájemci o historii tento přístup spíše ocení. Díky tomu, že autor podrobně prozkoumal různé druhy historických pramenů, mohl popsat překvapivě dynamický vývoj pohledu a přístupu člověka k smrti. Ve středověké době ležely hřbitovy v centru obcí, tedy i v centru dění. Tento fakt jako by symbolizoval skutečnost, že lidé byli se smrtí více propojení. Až v době osvícenství se v rámci „hygienizace“ veřejného prostoru přesouvaly hřbitovy na samý okraj měst. Nejznámějším příkladem tohoto pokroku je pařížský hřbitov Neviňátek, který byl roku 1780 uzavřen na příkaz krále poté, co se několik osob zadusilo výpary z tlejících těl (hřbitov přečníval v této době přibližně dva a půl metru nad úroveň okolí). Později došlo ke zrušení hřbitova a k přesunu ostatků do katakomb.

V současnosti jako by bylo téma smrti vytěsněno z našeho života. Smrt se snažíme schovat do nemocnic a do léčeben dlouhodobě nemocných, zkrátka přesunout ji na okraj zájmu naší společnosti – snad aby nám nepřipomínala vlastní smrtelnost. To je ostatně další rozměr knihy – podněcuje k zamyšlením se nad tím, jak vnímáme smrt dnes a zda lze náš přístup k umírání hodnotit jako správný.

Související knihy

Aries, Philippe

Argo, 2020