„Ondro, máš všechno? V kuchyni byly připravené tašky s jídlem,“ mučila mě generálským tónem moje manželka.

„Jasné, všechno mám,“ odvětil jsem jí s bohorovným klidem, „mám pivo, kolo, oblečení a vzal jsem z kuchyně i ty tašky s jídlem. Všechno je naložené, jenom vyrazit.“

„A děti?“

„Jó, tak na ty jsem skoro…,“ na chvilku jsem se zarazil, „no ty jsou kde?“

Katka se na mě vyčítavě podívala a šla domů najít děti. Obdivuji její přehled. Já bych snad odjel bez dětí. No, koneckonců to má být týden dovolené bez Katky, s přáteli na vinici. No jasně, a s dětmi. Děti vyběhly z domu se svými plyšovými kamarády v ruce a naskákaly do auta.

„Hlavně mi zavolej, až dojedete,“ se slzou v oku mi povídá Katka.

„Neboj, to zvládneme, zavolám ti, borče,“ snažil jsem se ji utěšit.

Poslední pusa, poslední zamávání, přepočítání dětí v počtu dvou a hurá směr vinařská oblast na Moravě.

Po několika hodinách úmorné cesty v 38° vedru jsem konečně dorazil do Mutěnic. Nastartoval jsem svoji GéPéeSku (Gde to Proboha Su?) a zadal souřadnice. Cesta mezi vinicemi se klikatila a já se snažil rozpoznat chalupu s bazénem, kde na mě čekají moji přátelé. Ha, tady to je! Zaparkoval jsem auto a běžel se přivítat s kamarády. Vybalit přece můžu později. Hlavně si v tom vedru dát něco studeného k pití.

„Ahoj, Ondro,“ vítali mě přátelé na terase.

„Čau, čau, vy si tady žijete, vínečko, pivečko,“ zdravil jsem je také a hledal kousek stínu k sezení.

„Hele, a kde máš děti?“ ptala se po chvilce starostlivá Lucka.

„Jó, děti, ty jsou v bezpečí,“ snažil jsem se své zděšení zamaskovat legrací, „jsou bezpečně upnuté v dětských sedačkách v zabezpečeném autě.“

„V tomhle horku?“ povídá udiveně Stáňa. Nechápu, jak ty ženský mají stejný otázky. Úplně jako ta moje Katka.

Doběhl jsem do auta právě včas, než se stupnice na teploměru stačila přehoupnout přes magickou padesátku. Vzal jsem děti na terasu a nalil si čistého vína. Nastávala totiž otázka, co budeme v tomhle počasí dělat. Bylo vedro, že mouchy padaly teplem. Jet s dětmi na kole, to by byla vražda. Tak snad jedině koupaliště nebo jiná podobná zábava.

„Ondro,“ povídá mi Veronika, „byli jsme odpoledne v Hodoníně v infocentru, vzali jsme ti tam mapku ZOO. To by se vám mohlo s dětmi líbit.“

„Jo, to je dobrý nápad,“ pochválil jsem ji. „Kačko, Ondro, chcete do ZOO?“

Děti se rozzářily jako manželka u mojí výplatní pásky: „A co tam bude za zvířátka?“

Koukám do mapy ZOO a luštím symboly: „Tučňáci, sloni, žirafy, opičky…“

„Já chci tučňáčky,“ šišlá Kačenka.

„A já chci vidět slona,“ vyskakuje malý Ondra.

„Jo jo, všechno bude, hlavně poděkujte tetě Verunce, že nám přivezla mapku.“

Druhý den jsem naložil děti do auta a vydali jsme se do ZOO v Hodoníně. Podle mapy to vypadá na pořádnou ZOO: spousta cestiček, sloni, tučňáci, to se bude dětem líbit. Povedlo se mi zaparkovat blízko vchodu ve stínu staré lípy. Zajímavé bylo, že to parkoviště muselo být nové, na mapce nebylo. Zaplatil jsem nevelké rodinné vstupné a vydali jsme se hledat zvířátka. Byl pracovní den a já jsem se ještě nestačil přepnout na dovolenkový režim. Tak jsem vzal telefon a začal si vyřizovat, co jsem před dovolenou nestihl. Mapku jsem dal Kačence, ať s Ondrou hledají. Musejí se snažit, přece jim nebudu všechno dávat pod nos.

Kačenka se zorientovala velmi rychle a hlásila směr trasy: „Tatínku, tady kolem té zmrzlinky půjdeme k těm tučňáčkům.“

„Jasně, jasně,“ odvětil jsem letmým pohledem do mapy a dál vyřizoval hovor v telefonu. Míjeli jsme výběh zeber, pak nějaké antilopy, lemury. Děti si to štrádovaly, mapu ZOO v ruce, a já jsem jim šel v patách. Netrvalo to dlouho a došli jsme zpátky ke vchodu.

„Tatínku, kde jsou ti tučňáčci?“ natahovala Kačka moldánky.

„Já chci slona,“ díval se na mě vyčítavě Ondra.

„No to jste asi někde zabloudily, děti,“ povídám jim učitelským tónem, abych zakryl svou neaktivitu při hledání tučňáků a slonů, „dejte mi mapku, tatínek vám tučňáčky a slony najde.“

Vyrazili jsme kolem stánku se zmrzlinou, míjeli jsme zebry, antilopy, lemury. Ti Moraváci z Hodonína jsou tedy trochu ujetí. Cestičky a stánky zaznamenané v mapě neodpovídaly realitě, a tak jsem musel chvílemi přemýšlet, jestli to mají v hlavě v pořádku. No vida, opice jsme našli. Sice ten výběh má být vpravo, a ne vlevo, ale byl jsem před dětmi za borce. Jo jo, tučňáci doprava. Vyrazil jsem tedy s dětmi správným směrem.

„Už slyšíte to cákání vody, Kačenko?“ vítězoslavně jsem točil poslední zákrutu před tučňáky.

„Tučňáčci, tučňáčci,“ poskakovala Kačenka.

Bingo! Místo tučňáků kropicí vůz a místo slonů stánek se zmrzlinou a vchod do ZOO. Jak je to možné? Přece se umím orientovat v mapě. Dětem začaly stékat po tvářičkách slzičky. Musím být otcem činu, musím najít ty slony a tučňáky. Odchytil jsem nějakého strýce: „Strécu, poraďte mi, kde tady máte ty tučňáky a slony?“

Strýc se mnou kouká do mapy a povídá: „Tučňáci a sloni? Tady v Hodoníně? To bude asi nějaká novinka, no zkuste to podle mapy tudy.“

Nevěřícně jsem šel už potřetí stejnou cestou kolem zeber, antilop… Co to v té mapě je? Dole. Drobným písmem tam je napsáno – „ZOO Zlín“.

Najednou mi všechno došlo. Najednou se mi rozsvítilo jako Drábové v Temelínu. Tak kamarádi? Zbavit se mě chtěli, a poslali mě do ZOO s jinou mapou!

Michael Bart

Autor (1978) vyrůstal na vesnici v českém středohoří, v kraji plném luk, lesů a tichých skal. Vytržen z tohoto malebného obrazu, stal se rebelem proti společnosti.
Navzdory rebelii vystudoval obchodní akademii a stal se členem stáda žízní hynoucích ovcí. Sny by se měly stávat skutečností, aby si člověk mohl říci, že žil… Jeho první kniha Cesta je splněným snem na poli autorském. Zda bude mít své následovatele, to se uvidí…

Související knihy

Bart, Michael

Tribun EU, 2020