Knihu Holka, kterou nechtěli od autorky T. L. Hayden
vydalo nakladatelství Portál.

Za několik minut se otevřely dveře a vstoupila Meleri s malou holčičkou. „Tady máme Jessii,“ řekla. „A Jessie, tohle je Torey.“
To dítě mi věnovalo vřelý, přátelský úsměv.
Děvčátko to bylo hezké, spíš takovým tím starosvětským způsobem, i když ten dojem možná vyvolávaly jen její šaty. Místo legín a barevné mikiny, jaké nosí většina děvčat jejího věku, byla Jessie oblečená do opraných bavlněných šatů a zeleného svetříku s krátkými rukávy, které by lépe zapadly do sedmdesátých let minulého století. Vlasy měla rovné, skoro po ramena, světle zrzavé, po straně s pěšinkou a sepnuté sponkou, aby jí nepadaly do obličeje. Oči měla sytě zelené. Byla drobná, vypadala na míň než na devět let.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ji. „Nechtěla by ses posadit?“ ukázala jsem na židli u stolku přímo naproti mně, protože byla nejblíž místu, kde holčička stála. Jessie se na ni neposadila. Místo toho stůl obešla a vytáhla si židli vedle mě, ale nesedla si. Zarazila se a dlouze, zpytavě se na mě podívala.
„Darovala jsem vlasy,“ oznámila mi. „Proto je nemám moc dlouhé. Předtím mi sahaly až sem.“ Ukázala si asi do půlky nadloktí. „Ale pak jsem si je ustřihla a teď z nich bude paruka pro nějakou holčičku, která nemá žádné vlasy, protože má rakovinu.“
„To je od tebe moc hezké,“ řekla jsem na tento nečekaný příval informací.
„Mně vlasy rostou hodně rychle.“
„Udělala jsi skvělou věc. Tak, třeba by ses chtěla posadit…. Paní Thomasová by se mohla posadit na pohovku, jestli bude chtít, a ty můžeš sedět na té židli. Přinesla jsem pár věcí, které můžeme společně dělat,“ řekla jsem.
Jessie nijak nenaznačila, že by se posadit chtěla. „Máš hezké vlasy,“ poznamenala. „Můžu si na ně sáhnout?“
Udělala to, než jsem stačila odpovědět. „Jsou to moc pěkné vlasy.“
„Děkuji ti.“
„Jsou kudrnaté. Jako vlasy filmové hvězdy. Jsi filmová hvězda? Protože takové vlasy mají filmové hvězdy.“
Filmové hvězdy rozhodně nemají vlasy jako já. To, co jsem považovala za „objem“, když jsem bydlela v Montaně se suchým podnebím, se ve vlhkém Walesu přeměnilo v divoké a nezvladatelné vývrtky. Většinu dní jsem vypadala jako ovce.
Jessie mi jednu kudrnu natáhla do plné délky a podržela ji napnutou právě tolik, aby to nebylo zcela nevhodné. Její pohled ani nezakolísal.
„Mohla bys ty vlasy darovat. Jsou dost dlouhé. Přemýšlelas o tom?“
„Myslím, že jsou trochu moc kudrnaté.“
„Je to pěkné, darovat vlasy. Měla bys.“
„Děkuji ti, budu o tom uvažovat,“ odpověděla jsem a začínala jsem být z toho rozhovoru trochu nesvá.
„Podle mě jsi filmová hvězda,“ usoudila Jessie, „a proto nechceš svoje vlasy darovat.“
„Děkuji ti za poklonu, ale už mě prosím tě pusť, protože to dost tahá.“
Jessie nadále udržovala oční kontakt a ústa se jí roztáhla v mírném, lehounce vzdorovitém úsměvu. Byla pánem situace a věděla to. A věděla také, že já to vím.
„Mohla by ses posadit, prosím?“ požádala jsem ji znovu.
„Divně mluvíš.“
„Viď, že ano? Mám takový přízvuk. Je americký. Mohla by ses posadit, prosím?“
„Co je to?“ Pustila moje vlasy, nahnula se přes stůl a zvedla koženou brašnu, kterou jsem s sebou přinesla. Pro mě to byla „kouzelná krabice“, protože za dávných časů to byla skutečná lepenková krabice plná per, papírů, loutek, hracích karet a dalších věcí, které mohou děti zabavit. Dnes jsem je nosila v brašně, což bylo praktičtější.
Jessie odepnula zámeček a nahlédla dovnitř. Oči se jí rozsvítily. „Hele! Máš fixky Staedtler. A ještě je nikdo neotevřel! Pořád mají vršek přelepený nálepkou. Vyzkouším je. Něco nakreslím. Máš tu nějaký papír?“
Položila jsem na otevřenou brašnu ruku. „Nejdřív si trochu popovídáme. Abychom se seznámily.“
„Proč?“ opáčila.
„Protože si myslím, že to pomůže. Ty ne?“
„Ne.“ Vytáhla z balíčku jednu fixku a začala si kreslit na předloktí.„Tohle nebudeme dělat,“ vytáhla jsem jí fixku z prstů.
Meleri, která seděla na pohovce za námi, se předklonila a řekla:
„Budeš mít spoustu času kreslit jindy. Torey má v plánu jezdit za tebou na návštěvu každý týden.“
„Proč?“ zeptala se Jessie.
„Myslíme si, že by bylo pěkné, abys měla někoho jen pro sebe. Aby ti pomohl s některými těmi věcmi, které tě trápí,“ odpověděla Meleri.
„Mě nic netrápí,“ prohlásila. Neříkala to nijak vzdorně. Snad jen trochu omluvně, jako by mě litovala, že jsem sem jela takovou dálku úplně zbytečně.
„Pojďme se chviličku seznamovat,“ navrhla jsem. „Pověz mi, jaké věci ti připadají zajímavé.“
„Tohle,“ ukázala na fixky.
„Ano, ráda kreslíš, viď? Co ještě tě baví?“
Jessie teatrálně pokrčila rameny. „Nevím.“
„Začneme… zmrzlinou. Jaká příchuť je tvoje oblíbená?“
„Trpím nesnášenlivostí laktózy,“ odpověděla.
„Jessie,“ vložila se mezi nás Meleri. „Ničím takovým netrpíš.“
„Ale ano. Dostávám z ní běhavku. Vy to jenom nevíte.“
„Tak to necháme být,“ řekla jsem. „Co televize, který program máš ráda?“
Jessie dramaticky vzdychla. „Už si můžu vzít ty fixky?“
Na stole přímo přede mnou ležela složka s jejími skřivánčími kresbami, takže jsem ji otevřela a vytáhla obrázek, co byl nahoře. „Paní Thomasová mi ukázala tvoje nádherné kresby. Moc se mi líbí barvy, kterými jsi nakreslila toho skřivana.“
Další nespokojený povzdech a Jessie se skácela čelem na stolek.
„Jé-žiš,“ zamumlala potichu.
„Taky vidím, že bys ty fixky nejradši hned vyzkoušela.“
„No jo,“ zahučela Jessie do stolu. Pořád s čelem na umakartu se pootočila a zdvihla levou paži, aby nakoukla dozadu na Meleri. „Vždycky je taková?“ zeptala se s kamennou tváří. Obě jsme se rozesmály, což, jak jsem tušila, Jessie chtěla.
Nakonec se Jessie posadila, popadla kresbu skřivana a podržela si ji před obličejem. „Nakreslila jsem to pro Idrise,“ řekla. „Dej mi fixku a napíšu tam jeho jméno. Pak bude každý vědět, že je to pro něho.“
„Kdo je Idris?“ zeptala jsem se.
„Můj bratr. Je mu osmnáct. Bydlí ve Švýcarsku, ale příští týden si pro mě přijede. Pojedeme do Rhylu. Do centra volného času. Tak mi dej tu fixku. Napíšu sem jeho jméno. Ta kresba je opravdu pro něho. Vy byste ji neměly mít. To je ten problém tady. Pořád mi kresby berou a já si je chci nechat pro svoji rodinu.“

——————–

Další ukázky jsou na stránkách nakladatele.

——————–

O autorce

T. L. Hayden je autorkou řady velmi úspěšných románů, které představují skutečné příběhy z prostředí škol pro děti s poruchami chování. Pracuje jako speciální pedagožka a rodinná terapeutka. Žije v USA. V Portále vyšly její knihy Spratek, Tygřice, Dračice a mazánek, Zvíře a Sebranka (viz naše recenze) či Tichá holka.

Zdroj informací: nakladatelství Portál

Nakladatelství Portál bylo založeno v roce 1990 a dnes patří mezi dvacet největších nakladatelství v České republice. Vydává publikace z oblasti psychologie, pedagogiky, sociální práce, médií, populárně psychologickou literaturu, příručky pro rodiče, knihy her, knihy o zdravém životním stylu, rozhovory se zajímavými osobnostmi, knihy pro děti a také periodika. Pořádá odborné semináře pro pedagogy a kurzy pro rodiče.

Související knihy

Hayden, Torey L.

Portál, 2020