Čtení ke kávě: Cyklistické závody aneb Jsem mrchařka! (Barbora Vajsejtlová)

Cyklistické závody aneb Jsem mrchařka!

29.9.2020 Barbora Vajsejtlová Bez komentáře

Nic nerozpohybuje člověka tak dokonale jako vlastní dětí. A když od nich ještě cítíte bezvýhradnou podporu, dokážete přenášet skály!

Moje pohybové schopnosti jsou vyhlášené a o mých sportovních výkonech se vyprávějí legendy. Všichni učitelé tělocviku, kteří na mě kdy natrefili, ze mě šíleli, a u jednoho mám podezření, že moje beznadějná neohrabanost přispěla k tomu, že se vzdal pedagogické kariéry a šel prodávat masážní přístroje. Soukromě se domnívám, že mám nějakou vrozenou vadu, která mi znemožňuje koordinovat pohyb končetin, vytrvat v delším, fyzicky náročnějším pohybu, nebo dokonce zrychlit.
Ale snažím se. Takže jsem třeba před lety podlehla všeobecné squashové epidemii a pojala úmysl, že v tomto sportu vyniknu… nebo se ho alespoň naučím. Najala jsem si trenéra, který ve mně měl zasuté sportovní vlohy objevit a posléze vydolovat na povrch.
Trenér byl mladý, svalnatý a plný neutuchajícího optimismu. Ostatně za ty peníze mu ani nic jiného nezbývalo. Na první lekci mě učil údery jen tak cvičně bez míčku, abych si zvnitřnila dráhu pohybu. Prý. Kromě toho mě zahrnoval množstvím komplimentů a povzbudivých výkřiků: „No výborně! Máš sílu v rukou! To půjde!“ Připadala jsem si nesmírně schopně, až nafoukaně.
Vydrželo mi to přesně do další lekce, kdy jsme do hry přibrali míček. „Proboha! Měla jsi už někdy v ruce něco malýho kulatýho, ne? Alespoň vajíčko nebo jablko jsi snad někdy držet musela!“ řval trenér s nelíčeným zoufalstvím v hlase. Od toho okamžiku už mě nikdy nepochválil a popravdě si ani nejsem jistá, jestli se ještě trénováním živí. Na poslední hodině mi připadalo, že mumlá něco o masážních přístrojích. Sport jsem tedy odložila k ledu a rozhodla se udělat kariéru coby kavárenský povaleč.
Pak jsem ovšem porodila malého cyklistu. Do našeho života vtrhla jízdní kola a převrátila ho kompletně naruby. Dětem a manželovi vrostly nohy do pedálů, prsty se obtočily kolem řídítek, a pokud jsem ještě někdy chtěla vidět svou rodinu, nezbylo mi nic jiného než začít jezdit také.
Tak jo. Koupila jsem si cyklistické kalhoty s vložkou, v nichž připomínám inkontinentního tučňáka. Smířila jsem se s tím, že nikdy nebudu patřit mezi těch sedm lidí na světě, kteří v cyklistické helmě nevypadají jako debilové. Přestala jsem bidonu říkat „ta flaška s čudlíkem.“ Dupala jsem do pedálů jako blbá, tvářila jsem se, že mě vůbec nebolí zadek, a opět jsem si připadala jako sportovní profík. Když jsem svištěla krajinou (zejména tedy z mírného kopce), přemýšlela jsem, jestli by kluci z Tour de France nestáli o parťačku.
Bohužel si mé děti osvojily poněkud rozčilující zvyk komentovat naše společné vyjížďky. Když pominu to, že mě deptá fakt, že bez problémů konverzují v okamžicích, kdy já se chystám vyplivnout plíce na asfalt, nemohu říci, že by jejich komentáře přetékaly úctou k rodné matce: „Já jsem Julian Alaphillipe, Terka je Primož Roglič a máma Peter Sagan. Ano, a Roglič jde do úniku. Allaphillipe jeho náskok stahuje a Sagan se snaží. Ano, vážení přátelé, snaží se. Škoda jen, že u toho vypadá tak turisticky a výsledek nestojí za řeč.“
Letos jsem ovšem překročila všechny myslitelné hranice a rozhodla se ukázat všem, jak netušené jsou mé osobní rezervy. Pojedu cyklistické závody! Tak! Jen ať rodina vidí, jak dlouhou cestu jsem ušla od svých sportovních začátků.
Oznámení, že zahajuji závodní kariéru, vyvolalo množství úplně zbytečných otázek: „Ty??? Závody??? Proč??? A jsi si jistá???“ Moje děti ochotně přispěchaly i s předzávodní analýzou: „Hele, mami, k závodům potřebuješ tři základní věci: rychlost, techniku a odvahu. Na těch bys měla zapracovat, protože zatím nemáš ani jednu z nich.“ Stala jsem se ústředním tématem vášnivých diskusí: „Tak ve sjezdech nemá máma šanci. Podle mě jsou jedinou její nadějí kopce, protože jestli něco, tak je spíš vrchař.“ „Jo jo, mně taky přijde, že je máma typickej MRCHAŘ.“
Jsem si vědoma toho, že teď by v každém správném filmu či knize, měl přijít okamžik, kdy vysmívaný a podceňovaný hrdina všem ukáže, zač je toho loket. Ačkoli bude stát na samém konci startovního pole, prodere se kupředu a postupně odpáře jednoho soupeře za druhým. V těžké technické sekci se ukáže, že po nocích tajně trénoval v terénu, takže diváci jen užasle vydechnou nad tím, jak bravurně překoná kořeny, kameny i vodní toky. Za dramatického hudebního doprovodu protrhne cílovou pásku a těsně za ní se zhroutí na zem, přičemž fascinovaní fanoušci zjistí, že to celé zvládl na prázdné duši, s nefunkční přehazovačkou a jen jedním pedálem.
K tomu mohu podotknout jediné: Jela jsem a přežila. Navzdory všem předpokladům a všeobecnému očekávání. O svých výsledcích či technice bych se tu nerada zmiňovala, ale zážitek to byl intenzivní. A jako bonus jsem si z něj, po vzoru všech superhrdinů, odnesla několik důležitých životních mouder: I malý kořen může být velkým soupeřem. Hodina před startem není dostatečně dlouhým odstupem na to, aby si člověk dal pití s bublinkami. A ano, jsem mrchařka!

Barbora Vajsejtlová

Narodila se v roce 1979 ve Strakonicích a vystudovala žurnalistiku a psychologii na Masarykově univerzitě v Brně. Poté pracovala například v redakci Hospodářských novin, Aktuálně.cz, iDnes.cz, Elle, Žena a Život, nebo Deník N. Právě jí v nakladatelství Cosmopolis vyšla její nová kniha Bokovka. Kromě toho jí vyšly knihy: Mami, přidej!, Vánoce za dveřmi, Ať jsou velcí zase malí, Princezna a Baron a Velký závod.