Čtení ke kávě: O knihách (Jaroslav Konvička)

O knihách

25.8.2020 Jaroslav Konvička Bez komentáře

Jedna kamarádka z univerzity se mě kdysi zeptala, proč mám knihy tak rád. Proč vlastně lidské plémě už po tisíce let listuje stránkami, roluje svitky a přehrabuje se kupkami hliněných destiček? Co je na knize tak výjimečného, že se umí dotknout lidských citů a ovlivňovat životy? Jak je možné, že vytištěné slovo starého velikána dokáže inspirovat velikány budoucí? Vždyť je to jen štos papírů v tvrdých deskách, někdy ani to ne.

Pamatuji si, že jsem si coby pětiletý capart v nočním šeru před spaním prohlížel své ruce a kladl si ty nejmetafyzičtější otázky. Toužil jsem po poznání a přirozeně jsem tedy sáhnul po knize. Začal jsem vědecko-fantastickými romány Julese Verna. Tam bylo záhad a poznání mnoho. 20 000 mil pod mořem byla první kniha, kterou jsem kdy přečetl. Latinskými názvy jsem se brodil dva roky, ale má touha byla tak silná, že jsem vydržel až do konce. Proplul jsem s kapitánem Nemem kolem trosek Atlantidy a o pár let později jsem ho sledoval umírat na Tajuplném ostrově. Letěl jsem ze Země na Měsíc, pak do středu Země.
Není to jako koukat na film. Pokaždé, když je do světa vypuštěn nějaký nový hollywoodský trhák, do kin se nahrnou tlupy lidí a všichni koukají na tu samou věc. Cestou domů pak probírají jednotlivé scény a dohadují se, že to měl režisér raději udělat tak či onak. U knih je to jiné. Jsem si naprosto jistý, že Hrdinného kapitána Korkorána četly miliony dětí, ale každé si do dospělosti odneslo jiný příběh, jiné obrazy a jiné tváře. Kniha je pro každého individuální zážitek, který mu už nikdo nikdy nevezme.
Ke knize, jejíž slova projdou mou zvídavou myslí, si vždycky rád přivoním. Jejich osobitý odér ve mně vždy probudí představu o duši každé z nich. Proto je přece tak zbožňujeme. Milujeme knihy tak moc, že jsme jim přisoudili i duši. Právě duše jejich příběhům dodává onen pocit prchavosti. Na chvíli se s ní ztotožníme, ale pak přijde čas ji odložit.
Už jste nějakou knihu četli dvakrát? Pravda, například k takové Bibli je třeba se vracet. U většiny ostatních to ale nedoporučuji. Mohlo by následovat zklamání. S odstupem let ji totiž vašima očima může číst docela jiný člověk. Prožít si něčí příběh skrze četbu je tak jedinečný zážitek, že každá snaha o jeho opakování se v podstatě rovná snaze vybavit si svou vlastní minulost s co největší přesností. Něco takového je přece nemožné a při každém pokusu akorát snižujeme intenzitu původního prožitku a vytváříme jen marnou simulaci.
Dnešní doba ničí klid a uzavírá srdce, ale kniha – dobrá kniha –, ta srdce otevírá a klid navozuje. Kdykoliv čtu a cítím tu vůni papíru, ocitám se v rozumném a přívětivém světě. Přátelím se s lidmi, kteří jsou už dávno po smrti. S lidmi, jako byli například Chalíl Džibrán, Karel Čapek, William Saroyan nebo takový Eskymo Welzl a mnoho dalších. Náramně si spolu rozumíme. Někdy mi připadá, že když dočtu knihu, která se mi opravdu líbila, je to jako bych s jejím autorem ukončil velice příjemný rozhovor. Rozloučíme se, já dílo vrátím zpátky do knihovny a dovolím realitě, aby mě znovu pohltila do svého žaludku, odkud mnohdy není úniku. Pak se ale objeví světlo na konci tunelu. Před zrakem mi proběhne pár písmenek, možná i stran, až se mi nakonec odhalí další kniha a vezme mě na dobrodružnou výpravu do amazonského pralesa.
Tak asi proto čtu, no…

Jaroslav Konvička

Jaroslav Konvička vystudoval anglickou filologii a pracuje jako učitel, lektor a překladatel. V deseti letech přečetl svou první knihu Dvacet tisíc mil pod mořem a od té doby literatuře naprosto propadl. Tvorba vlastních příběhů pro něj tedy byla dalším logickým krokem. V roce 2014 vydal sbírku povídek k zamyšlení s názvem Kdysi dávno v budoucnu (letos vyšlo druhé, upravené vydání), načež se posunul k obsáhlejšímu formátu. Dlouhodobě pracuje na románu s motivem reinkarnace, přičemž se věnuje také tvorbě kratších novel (Mamince se budeš líbit, nakladatelství MaHa, 2020). V současné době vzniká satirický román z prostředí základní školy, který do značné míry reflektuje stav dnešního školství, ale také společnosti jako takové.