Čtení ke kávě: Jeden den myslivce (Štěpán Neuwirth)

Jeden den myslivce

14.8.2020 Štěpán Neuwirth Bez komentáře

„Člověka je možno zničit, ale ne porazit!“ Svého času tuto myšlenku spisovatel Ernest Hemingway nabídl čtenářům v jedné ze svých knih. Starému pánovi vytanula zčistajasna na mysli, když sáhl do trezoru pro milovanou zbraň. Rozhodl se pro návštěvu revíru, třebaže venku lilo a burácel hrom.

„Déšť v lese, kdy kapky stékají po listech a jehličí, nepůsobí tak beznadějně, melancholicky a depresivně jako na asfaltu,“ ujišťoval sám sebe, když nasedal do auta. Jenže už pršelo týden, voda na zahradě stála v kalužích, protože země byla přesycená a odmítala ji vstřebávat, třebaže v podzemí jí bylo stále málo. Jel opatrně, silnice byla v některých místech utopená, voda se pod koly auta mlaskavě rozstřikovala do stran stejně, jako se moře rozestupuje před ostrou přídí lodí. Jenže v mořích a oceánech je voda čistá, kdežto auto vjíždělo do kalné břečky, protože lijáky smývaly úrodnou půdu už z tak zdevastovaných polí. A kalné byly i řeky; Odra, Ondřejnice, Lubina hrozily přelitím břehů a zaplavením okolí. Nebyl to hezký pohled.
Vůbec to, co se dělo v posledních letech v zemi dědů a otců, nebylo hezké. Jeho soused se z toho zbláznil. Včera ho navštívil, chlap v nejlepších letech, ale se zrakem podivně zakaleným, zorničky rozšířené, v koutcích úst se tvořily kapičky pěny, podobné těm, co mívají koně, když žvýkají ocelové udidlo. „Musím opravit Bibli svatou, možná, že ji celou přepíšu, vždyť už skoro nic neplatí.“ Pravil soused zarputile. „Cítím se jako Kristus – já vlastně jsem Kristus!“ Vykřikl, vztáhl ruce k obloze a pak rozpažil, dávaje tak najevo ochotu se nechat ukřižovat. Starci nebylo z té podívané dobře, ne že by chlapa litoval, ale vadila mu ubohost projevu tam, kde by čekal jiný vzdor. „Ještě si dej na hlavu trnovou korunu a postav se do čela demonstrantů na Staroměstském náměstí. Kdysi dávno tam zahynuli skuteční hrdinové…“ Ne, nevyslovil to nahlas, jen nechal myšlenku proletět a zapadnout v mysli.
Auto přijíždělo k lesu. Lesa však bylo málo, zbyly po něm samé holiny; kupy větví z pokácených stromů připomínaly obranné valy z dob, kdy za nimi stávali muži s puškami a samopaly, aby bránili rodiny před zvůlí jiných mužů – věčných nepřátel Slovanů. Po těch pak zbyly na bojišti přilby s kulatými dírkami po kulkách. „Kdo ví, zda se nebudeme muset bránit i dnes,“ napadlo starce za volantem. „Je těch darebáků, kteří nás ničí psychicky, a přitom rozkrádají stát zcela bezostyšně, huntují ho čím dál tím víc už přespříliš. Ani houby po dešti nerostou tak rychle a v takovém množství, jako se množí ti parchanti!“
Stále pršelo. Vystoupil však odhodlaně z auta, oblékl plášť s kapucí, kterou hned přetáhl přes klobouk, pušku i s pouzdrem pověsil na rameno a vykročil ke kazatelně. Žebřík byl mokrý, stoupal opatrně, aby neuklouzl, ale uvnitř bylo sucho, útulně. Pohodlně se usadil, otevřel čelní střílnu: viděl z ní do svažitého pole, kdežto po stranách a za zády měl les, vlastně houštiny náletu břízek, javůrků, doubků a svěže zelených boučků; stromečky byly propletené šlahouny ostružiní.
Déšť ustával a měnil se v jakési mžení vlhka. Ideální čas na čekanou i na – myšlenky. Mísily se mu obrázky vnoučat a ksichty těch, kdo mu pili krev – zejména to byli politici, kterým dával různá přízviska: zloděj, lhář, grázl, špína. Měl je před očima, když přistupovali k řečnickému pultíku v poslanecké sněmovně či senátu. Plní sebevědomí, namyšlení, důležití – všechno to bylo jištěno nadstandardními příjmy nezasloužených platů, příplatků, benefitů.
Odplivl si, k očím zvedl dalekohled a pátral po okraji lesa. Přestalo pršet a v dálce nad Hlubočcem vykouklo zpoza roztrhaných mraků slunce. Ve stejnou chvíli vystoupil do pole mladý jelen. Pak vyběhlo srnčí, dva tři kusy. A ještě další. Kousek od kazatelny zalámalo, praskla větvička a na pár metrů vyšla z houštiny černá. Kňourek. Jistil vpravo a upozornil tak myslivce, že v houštině stojí ještě další zvěř. Skutečně, byla tam. Pět lončáků po chvíli vyšlo do volného prostoru. Jelen reagoval tím, že se začal posouvat blíže k poli řepky, srnčí se rozeběhlo; dva srnci pádili k okresní cestě, přesadili přes ni a zmizeli. Lončáci stáli natěsno, hlavami proti kazatelně. Jeden nabízel možnost dobré rány.
Zkusmo namířil, zatajil dech a odjistil; jemné tiknutí napínáčku nemohlo být slyšet na vzdálenost více než sta metrů, ale černá přesto reagovala. Pět lončáků se srazilo do těsnějšího houfu a natočilo se zpátky k lesu. Za chvíli pochopil, že důvod jejich reakce byl jiný. Z lesa vyšla jedna, druhá, třetí bachyně a kolem nich se to zahemžilo selaty. Pruhovaní nešli spočítat, promíchávalo se to nadělení, takže jen odhadoval: dvanáct – čtrnáct?
Bachyně zamířily k lončákům; vnesly do jejich tlupy zmatek, který se změnil v úprk. Pak odskočil jelen, srnčí také zmizelo a matky se selaty zamířily k řepce. V krátké chvíli myslivec osiřel, slunce zmizelo za mraky a znovu se rozpršelo. Když slézal z kazatelny, už lilo. K autu došel promočený na kůži. Vracel se domů, jel pomalu, opatrně, ale v okamžiku, kdy dojel nad Bílovec, skočila mu přímo pod auto srna. Prudce sešlápl brzdy, ale ucítil náraz a koutkem oka zahlédl, jak srnčí odlétlo do příkopu. Zastavil, zanadával a pak začal couvat k místu srážky. Viděl, jak srnčí zvedá hlavu a když vystoupil, kus se postavil a vrávoravým krokem zamířil tam, odkud vyskočil – do řepky. Obešel auto a znovu zaklel: škoda za padesát tisíc, odhadl. V servisu mu správnost odhadu potvrdili.
Když si po čtrnácti dnech šel pro opravené auto, stále pršelo. Vracel se stejnou cestou, míjel místo srážky se zvěří, jel opatrně, příliš opatrně, takže ho auta předjížděla a někteří řidiči troubili.
Nedbal, proč se také zlobit, třeba některý z nich v příštích dnech prožije stejný střet, a možná pak pochopí. Vody padalo stále víc, stěrače nestačily, chvílemi měl pocit, že jede nějakým jezerem. Kdysi natočil pan Jiří Menzel film Rozmarné léto. Pan Rudolf Hrušínský je v jedné scéně po krk ve vodě, v ústech má doutník a pronáší pamětnou větu: „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.“
„Sakra, mě se to zdá také!“ přitakal starý muž a pevněji sevřel volant.

Štěpán Neuwirth

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů, Srna z olšového mlází, Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu, Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní, Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice. Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt – a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí, přepracovaný román Pazderna a výběr z díla Zelené dědictví.