Když vidím starý fotografie starejch náměstí, s funkčníma kašnama a morovýma sloupama, všude tu zevlujou lidi v kloboucích, do kterejch za vteřinu už musí neodvolatelně vrazit auto. Pak si uvědomím, že vlastně budoucí automobily se nacházely teprve ve stadiu neškodnýho žebřiňáku. Mezi ty pěkný domy se pochopitelně naše škaredý auta nevešly, tak se musely vyklučit, nebo aspoň se odboural hezkej rožek a nahodilo se to rovným brizolitem, aby se tudy protáhla asfaltová doprava. Líbí se mi ty starý obrázky, že nejsou zamořený autama.

Nejmenované středočeské městečko. Na tomto místě to ještě před sto lety, tedy vlastně včera, kypělo životem.

Komunisti tu zas postavili například chátrající bytovku přímo před zámek, čímž bylo zahájeno rovněž jeho chátrání, takže ty dvě stavby od sebe nerozezná dneska ani paní hraběnka. Jinde se zas třeba ten zámek nechal družstvům, aby si tam cosi skladovaly. Vrátili to těm dějinám ti nevolníci i s úrokama. Ta doba vtiskla městu jakýsi komunální charakter. To se dělo všude, je to jak sněť. To už nejde opravit ničím, ani nějakejma umělejma dunama v parku nebo lepším parkováním, jak navrhujou studenti.
Nevím, jestli se mám pouštět do úvah nad komunismem, nikdo to po mně nechce. Slýchám komunisty říkat, že už třicet let se na ně vymlouváme. Ale já tvrdím, že to tak bude ještě za padesát let, i víc, že za to můžou. Ten přerušenej přirozenej vývoj, to se napravit nedá. Dneska prý jak se krade! Oni ukradli přece všechno všem, či ne? Taky si kladu otázku, kdo ten národ krást naučil. Za Masaryka se nekradlo, protože to nepodporoval, pak ale stačilo z toho jeho hesla zcizit jen pár písmen, a byli jsme v socialismu. Nebát se a krást!
Těžko říct, proč je ta naše demokracie tak ošklivá. Na ten náš kapitalismus se nadává hrozně. Aspoň si to ale kurvíme sami, a ne zas nějací ONI.
Ten jejich současnej předseda, těch komunistů, kterej mimochodem vcelku vypadá jako docela slušnej člověk, mě jedním svým rozhovorem tuhle ale pěkně nadzvednul, což je horší o to, že nadzvednul konkrétně jenom mě, společnost už toto moc nevnímá. Řekl napohled nenápadnou větu: on, když byl mladej, žádnou nesvobodu že nevnímal, jezdil si na západ a vozil si desky zahraničních kapel. A nikdo, kromě mě, ani moderátor toho rozhovoru nevstal a neřekl, tomu věřím! Vždyť vy kurvy jste si dělaly, co chtěly, zatímco my jsme museli dřepět na zadku, a když se nám dostala do ruky západní deska nebo jsme si zazpívali písničku někoho, kdo se znelíbil, měli jsme trestnej čin. Pochopitelně, umělci se neznelíbili třeba nekvalitní hudbou, což by bylo v pořádku, ale kvalitou svejch kádrovejch materiálů.

Kde se dneska nenachází prakticky nic, bylo tenkrát hlavní náměstí.

Jen ať mi někdo nenamítá, že tito už nejsou takoví jako jejich předchůdci, že jsou přece úplně jiní! Ne, svoji revoluční minulost oni nikdy nezrušili, vždyť jsme se jich ptali u výslechů tisíckrát. Živnosti jsme jim vzali, vyhodili je z práce a nechali kydat hnůj, zavírali do kriminálu, posílali do gulagů, mučili je, pole jsme jim brali a vyháněli je ze svejch vesnic, jejich děckám jsme nedali studovat, ale oni nikdy neodvolali. Nepustili jsme je do Jugoslávie. Všecko marno.
Učebnicovým příkladem architektonickýho marasmu, když se vrátím k tématu, by mohlo být moje vlastní rodný město, S., a říká se mi to se smutkem. Když dosloužil starej most, s pěkným, ale nemožně zastaralým ocelovým obloukem, postavil se most novej, což je jistě v principu záslužná věc. Protnul ten novej most řeku v jakémsi dopravně výhodnějším úhlu, ovšem z toho důvodu teď, když jde někdo ulicí, kterou odjakživa jaksi samospádem tekl život z náměstí k řece, je najednou zastavenej jakýmsi bezradným náspem. Kdo si tu z dětství nepamatuje ten starej most, asi se velice podiví, co se tu kdy přihodilo, a zdolá po nevzhlednejch betonovejch schodech ten násep, a teprve spatří hrad, zámek, vodu, celej ten boží záměr. Podobnejch příkladů by bylo nespočet.

„Život“ se přelil na „hlavní“ třídu. Omlouvám se za ty uvozovky…

Je snaha dneska u nás opravit nějak ten zámek, ale peníze z Unie se pokradly, takže nový už, správně, následovat nebudou. Tak v zámecký zahradě raší těleso toho zámku ze samýho plevele, zdi stažený z kůže, arkády podepřený trámama. Místy je instalováno pletivo, kde mají padat seshora kusy omítky, kdyby snad se tu někdo chtěl ještě procházet. Uvnitř je ukradený všechno kromě zdiva. Někdy v ne tak dávnejch dobách se asi opravila omítka na parapetech a pod nima. Tyto fragmenty tak zůstaly doposud na svým místě, čímž došlo ke zvláštnímu úkazu, že ta omítka jakoby z oken teče ven, jako když uteče silně kvasící těsto na lívance, jako v pohádce o hrnci, kterej sám pořád vařil a mohlo se z něj brát podle potřeb, a tak poprvé v dějinách se dosáhlo komunismu.
Dneska řešit města, ty centra, to už nikdo neumí. Byl jsem onehdy v automobilu v S., ať seberu zase příklad odsud, konkrétně přímo na náměstí. Architekti zas asi vzali unijní peníze, protože my bychom na to nikdy nenašetřili, a postavili tu zálivy pro parkování, ty se střídají se stromama, lavičkama k sezení a odpadníma košema, ale já jsem nepoznal, jestli jedu ještě po silnici, nebo už po chodníku.

… ale ať ujdu dalších půl kilometru, není tu taky nic, už vůbec žádná jakási výstavnost nebo něco takovýho…

Souvisí s tím i to, jak se dneska vůbec staví. Když jsem pracoval kdysi v redakci jednoho nejmenovanýho plátku, byl jsem nucenej se skoro rok dívat z okna, jak tu bourají starej pavlačovej dům. Tak houževnatě byl postavenej, že zatím vedle toho bourání vyrostla celá novostavba. Za tu dobu, než mě vyhodili, se tu několikrát v našem novým redakčním developerským domě uvolnila kdesi voda, a spadly podhledy, vyrobený z papíru a ze sádry. Když někdo nad našima hlavama přešel po místnosti, rozhoupala se s námi kancelář. Pobyt tam byl životu nebezpečnej, i ta práce, mimochodem. Kdysi ti developeři bývali nějací poctivější. Národní divadlo stačí opravit jednou za sto let a bude tady stát tak dlouho, dokud budeme potřebovat kulturu. To je ovšem mimochodem otázka, jak dlouho budeme ještě tu kulturu mít. Právě teď hovořilo rádio o městě, kde chátrá kulturní dům už asi do demolice, protože se pro něj nenachází využití.

Daniel Jahn

Autor (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy (Naivní sezóna, Dauphin 2017, Vinařský deník, Pragoline 2020) nikdy nevznikly. Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.

Související knihy

Jahn, Daniel

Pragoline, 2020

Jahn, Daniel

Dauphin, 2017