Známí, kteří vás již dlouho neviděli, vás přestanou zdravit. Nejsou neslušní, nepoznají vás. Bez brýlí už nedáte ani ránu. Špatně slyšíte, a začínáte mluvit hodně hlasitě. Krátí se vám krok i dech. Schody jsou vaším nepřítelem. Na hlavě se vám počnou prodlužovat uši a nos, a to jste ani neochutnali plod frňákovníku. Nos a uši jsou jediné útvary, které se zvětšují stále. Vaše páteř, původně esovitě prohnutá, napodobuje již jiné křivky. U někoho až pravý úhel. Vlasy, pakliže vám nějaké zbydou, přejdou přes melír a šeď do běloby. Zuby, pakliže vám nějaké zbydou, do žlutě. Za silnými čočkami oči ztratí jiskru a potáhnou se blanou. Tyto průvodní znaky nese nelibě především ženská část lidské populace. Některé její příslušnice omezí vycházení z domu a soustředí se na konzumaci alkoholu. Domnívají se mylně, že se jim tím uleví.
Pouze několik žen si ze stáří udělalo přednost. Jsou to představitelky filmových babiček v čele s paní Jarmilou Kurandovou, nezapomenutelnou to babičkou v Babičce a Pyšné princezně. Ta si pěkně namastila kapsář. Podobný kšeft si ze stáří udělal i herec Lubomír Lipský, který hrál velmi zdařile role dědků už od svých třiceti let.
Stáří se ubráníte pouze tím, že se ho nedožijete. Někdo ho přijme s grácií, jiný s psychiatrem. Můj otec, ve svých devadesáti dvou letech, poslal všem svým známým email: „Dovoluji si Vás pozvat na oslavu svých stých narozenin, která se bude konat 2. 4. 2025. Pakliže se tohoto dne nedožijete, považujte toto pozvání za bezpředmětné“.

Jeden můj pacient mohl v roce 1975 odejít v padesáti pěti letech do důchodu. Jako bývalý zahraniční voják na to měl tenkrát nárok. Pracoval na vedoucí funkci a měl přislíbeno, že na ní, byť bude v důchodu, setrvá. Pouhý fakt, že bude důchodce, ho natolik vykolejil, že strávil dva měsíce na psychiatrické klinice a ze své deprese se nedostal v podstatě až do svého skonu. Smůla ho provázela až do hrobu. Jeho manželka nechala na parte omylem vytisknout, že se pohřeb bude konat v síni strašnického krematoria. Nu a byl v Motole.   Domnívat se, že penze je zasloužilý stav a člověk si tak může užít svých koníčků, na které doposud neměl čas je zcestné. Představa, že se každý stařec doma s radostí přehrabuje ve známkách, s výskotem honí po lukách motýly, tráví dny v lese sběrem hub, sedí s prutem u vody či leží se svou starou manželkou na pláži či na loži je hrůzná. Bolí ho totiž záda. Koníčci jsou pro mladé, kteří na ně nemají čas a mohou si ty krátké chvilky s nimi náležitě vychutnat.
Ve stáří musíte hlavně ten čas, co vám ještě zbývá, nějak přečkat. Já jsem téměř celý produktivní věk pracoval jako zubař a ke své profesi jsem se již v důchodu navracet nehodlal. Tak jsem usedl k počítači a začal psát. Nejsem v podstatě žádný velký literát, romány bych napsat nedokázal a fantazy a horory mě nebaví ani číst. Tak jsem začal psát jednak knížky pro děti a jednak „krátkosti“. Jsou to rozsahem malé, ale akčním humorem nabité povídky, které slouží hlavně k zábavě. Někteří lidé se mě ptají, kam na to chodím. Já si nic nevymýšlím, jen zaznamenávám. Život je opravdu velmi pestrý a zábavný. Jen si toho musíte všimnout. Psát již o tom nemusíte, o to se postarám já a ani stáří mi v tom nezabrání.

Daniel Čechura

Daniel Čechura je zubní lékař ve výslužbě a autor povídek ze života, které vydává v květnu 2017 ve sbírce Čeho se bojí zubař. Narodil se v Praze, vyrůstal na Žizkově. V Kutnohorsku, jeho oblíbeném kraji, tvořili nejlepší čeští spisovatelé, mj. Jaroslav Vrchlický, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský a nyní také sám Daniel Čechura. V roce 2009 vydal knížku pro děti Pohádkov, v současnosti připravuje k vydání její volné pokračování s názvem Školákov. Na podzim 2016 založil se synem rodinnou společnost Pohádkov s.r.o. a Galerii Pohádkov. Více informací naleznete na stránkách www.pohadkov.com.

Související knihy

Čechura, Daniel

Agentura KRIGL, 2009

Čechura, Daniel

Pohádkov s.r.o., 2017