Tak si představte, že jsem měla drobnou nehodu s autem. Můj milující a milovaný manžel Bohoušek říká, že prý nešlo o drobnou nehodu. Ale vždyť to byl jen nárazník, blatník, pravé přední světlo a zrcátko! Na to, že se jednalo o parkování na otevřeném parkovišti, kde bylo sotva pár aut, to dopadlo přece dobře. Jenom pořád nechápu, proč ti chytrolíni z města nechali postavit kandelábr s veřejným osvětlením přímo doprostřed parkoviště.
Trvalo to více než rok, než se Bohoušek uvolil a dal mi po té bezvýznamné nehodě privilegium řídit našeho Černýho Morgana. Tak říkáme naší Škodě Superb, kterou si Bohoušek pořídil namísto té lehce poškrábané Octávie. Vyrazil se mnou na testovací jízdu. Dávala jsem si pozor, abych se předvedla v dobrém světle, neboť Bohouš je takový trochu nervák, když jde o auto. Musím se pochválit, že jsem to nakonec zvládla na výbornou, a dokonce jsem zaparkovala bez ztráty kytičky i na zahradě. V dalších dnech jsem absolvovala s Bohouškem pár jízd, a navíc jsem mohla jezdit sama i s dětmi. První jízda byla fakt hustá. Na telefonu mi neustále pípal a blikal WhatsApp, protože skupina Kolaři řešila, kde má pyšná princezna domek ve Švýcarsku. Musela jsem na to odpovědět zdviženým palcem. Jenže, jak jsem zvedla palec a následně oči od telefonu, objevila se přede mnou prudká pravotočivá zatáčka a my vjeli do protisměru. Jen tak tak, že jsme se minuli s protijedoucí Tatrou.
„Tatra nezná bratra,“ zavtipkovala jsem a Štěpánka se smála. Anička, moje starší dcera, nemluvila. Po chvíli z ní vypadla jen suchá otázka: „Mami, co to mělo být jako?“
„No, vyhýbala jsem se nerovnosti na silnici,“ mlžila jsem, „a ta Tatra jela nejmíň sto dvacet. Řidič byl už od pohledu debil. Víte co, holky, nebudeme to tátovi říkat, bude to takové naše tajemství.“ Holky mlčky souhlasily. Ten den si Anička napsala do deníčku: „Milý deníčku, dnes nás maminka chtěla zabít.“
Bohouškovi jsem samozřejmě nic neřekla, bylo to přece holčičí tajemství. No a tak jsem mohla naším Morganem jezdit i do práce. Nemám to daleko, po dálnici to ubíhá docela rychle a cestou je minimum křižovatek. Jednoho dne jsem se vracela z práce a málem jsem se stala obětí nehody. Paní v autě přede mnou si v zácpě líčila řasy a obočí. No a nějaký odporný chlap před ni prudce najel, až ji zepředu naboural. Dupla jsem na to a brzdila, co to šlo, až jsem málem spolkla rtěnku. „Kreténe!“ zařvala jsem z okýnka. Všude bylo plno střepů, ale mně ani Morganovi se nic nestalo. Tak jsem ty dva objela a valila domů. Bohoušek se mě už nemůže určitě dočkat. Najela jsem na dálnici, nasadila svých sto patnáct kilometrů za hodinu a hurá domů.
Morganova závratná rychlost neměla dlouhého trvání. Hned za první zatáčkou blikala auta a objevila se zácpa. Ach jo, vždy když se tu něco stane nebo když v Bezděčíně něco opravují, je z toho fronta na hodinu. Zástup aut se pomaličku šinul, když jsem si náhle všimla podivného oranžového světýlka na přístrojové desce. Trošku mě polilo horko, ale pak si říkám, že oranžová je dobrá. Studovala jsem dál přístrojovou desku. Bylo tam mnoho kontrolek, ani nevím, na co všechny jsou. Dole na přístrojovce mi to psalo: „Zkontrolujte tlak v pneumatikách.“ To už mi bylo divné. Auto si se mnou povídá, říkám si. No nic, zavolám raději Bohouškovi.
„No ahoj, už jedu,“ volám radostně, „akorát jsem se zasekla na dálnici.“
„Ahoj, v pohodě, hlavně opatrně,“ ozvalo se z druhé strany.
„Hele, Bohu,“ pokračovala jsem, „tady mi svítí taková oranžová kontrolka a píše mi to, abych zkontrolovala tlak v pneumatikách.“
„No tak to asi musíš zkontrolovat tlak v pneumatikách,“ ozvala se ozvěna na druhé straně, jako bych byla blbka, nebo co, „víš co,“ pokračuje Bohoušek, „vylez z auta, obejdi to a zkontroluj gumy.“
Obešla jsem auto dokola, gumy vypadaly dobře, stále v černé barvě, jako vždy. Jenom jsem nechápala, proč na mě ti debilové z okolních aut tak blbě koukaj. Pak mi došlo, že jsem si na cestu domů povolila knoflík ve výstřihu. Hodila jsem na jednoho blba za mnou kyselý úsměv a sedla jsem si zpátky do auta.
„Bohoušku, vypadá to dobře, gumy černé jako vždy,“ hlásím stav manželovi.
„No tak pojeď, já jsem na zahradě,“ povídá Bohouš a ukončili jsme hovor.
Zácpa se nechtěla pohnout z místa, a tak jsem s autem na jedničku poskakovala po metrech vpřed. Nepřestala jsem si prohlížet přístrojovou desku. Takových tlačítek, k čemu asi jsou? Zkoumala jsem je a občas nějaké vyzkoušela.
„Přejete si provést reset nastavení tlaku v pneumatikách,“ objevilo se najednou na displeji. Zaradovala jsem se a zmáčkla, že ano. A pak se to stalo. Protivná oranžová kontrolka zhasla! No hurá, jsem skvělá, pomyslela jsem si. Přece jen nejsem žádná blbá blondýna. Chtěla jsem volat Bohouškovi, ale nakonec jsem si svou výhru nechala jako překvapení. Po deseti minutách jsem se dostala na sjezd do Bezděčína, takže jsem to měla domů už jen pár kilometrů. Cesta byla divná. Auto na ní plavalo. Ty kreténi od silnic a dálnic neumí ani opravit silnici tak, aby na ní nebyly díry, pomyslela jsem si. A to hloupé hučení, jako by nade mnou letěla helikoptéra. Zrovna probíhala řepná kampaň, takže jsem ty zvuky přisuzovala nečistotám na silnici a nevyspraveným dírám. Chudák Morgan, říkám si. Při odbočování do naší čtvrti se na mě divně koukali nějací chlapi a něco hulákali. Už zase! Ti chlapi jsou fakt prasata. Konečně už budu doma. Odbočila jsem do naší ulice a Bohoušek už na mne čekal u otevřených vrat. Najednou koukám, jak mi Bohoušek běží naproti. Ten nedočkavec. Mává rukama a něco řve. Musela jsem zastavit, jinak by mi skočil na kapotu. Stáhnu okýnko a povídám: „Ahoj, Bohu, tak už mě máš doma.“
„Lenko, co děláš, prosím tě. Vždyť máš píchlé přední kolo. Proč jsi nezastavila? No podívej se, ten ráfek je na vyhození a guma taky. Já se z tebe snad picnu. To jsi neviděla ty jiskry, jak za tebou lítaly?“ Bohoušek poskakoval rozčileně kolem auta. Snažila jsem se ho uklidnit – povídala jsem mu o tom tlačítku a tak, ale nemělo to smysl. Ten večer byl u nás tichý a Anička si napsala do deníčku: „Dnes nám maminka chtěla zničit Morgana.“
Aby toho nebylo málo, vrátili jsme se k tomuto tématu na setkání s našimi přáteli. Vyprávěla jsem jim svůj příběh, a hlavně jsem se pochlubila tím, jak jsem problém vyřešila oním kouzelným tlačítkem reset. No, to jsem neměla dělat. Naši kamarádi jsou z Mladé Boleslavi a tak či onak jsou všichni dotčeni všudypřítomnou automobilkou. Jeden z nich, náš kamarád Láďa, se do mne pustil: „To si děláš legraci, Lenko. Přece si nemůžeš myslet, že nějakým tlačítkem opravíš píchlou gumu.“
„A proč ne,“ odvětila jsem mu s milým úsměvem, „za to si v té automobilce můžete sami. Nemáte tam dávat taková nebezpečná tlačítka. Jak já, jako blbá blondýna, mám vědět, že to tlačítko nic neopravuje? Vždyť to tam není napsané.“

Michael Bart

Autor (1978) vyrůstal na vesnici v českém středohoří, v kraji plném luk, lesů a tichých skal. Vytržen z tohoto malebného obrazu, stal se rebelem proti společnosti.
Navzdory rebelii vystudoval obchodní akademii a stal se členem stáda žízní hynoucích ovcí. Sny by se měly stávat skutečností, aby si člověk mohl říci, že žil… Jeho první kniha Cesta je splněným snem na poli autorském. Zda bude mít své následovatele, to se uvidí…

Související knihy

Bart, Michael

Tribun EU, 2020