Knihu Za oknem vydalo nakladatelství Prostor.

Dotek (Michal Vrba)

Měsíc svítil jasně, když zamkl zadní dveře domu. Vytáhl pomalu klíč ze zámku, chvíli si jej prohlížel, jak se leskne mezi prsty. Na okamžik ho napadlo zastrčit si ho do kapsy kalhot, ale pak s ním prudce hodil do vysoké trávy na úzkém dvorku a vykročil po cestičce z dlaždic mezi pruhy neudržovaných záhonů. Úkosem pohlédl na ten vlevo, na kterém z plevele vyčnívala podlouhlá hromádka navršené čerstvé hlíny. Zabočil k ní a poklekl, zavřel oči a pohladil hlínu dlaní. Vzal jednu hrudku a rozdrolil ji mezi prsty. Poté vstal a vešel pod přístřešek pergoly a krbu. Sundal ze zad plátěný batoh, jenž byl naplněn k bachratosti, jako by v něm byl nafouknutý plážový míč. Přezky popruhů cinkly o betonovou zem. Otočil se ze zvyku obezřetně k domu, ale okna všech pěti oddílů řadového domu zůstávala lhostejně temná. Všechna včetně toho, z něhož vyšel.
Nikdo tu už není. Polkl nasucho a celý se otřásl. Rychle se však vzpamatoval a otevřel veřej velkého sekretáře určeného pro potřeby víkendových sezení v pergole. Potmě nahmatal balík modré kruhové plachty na přikrývání bazénu, vykulil ji ven a z obvodových oček vytáhl silnou šňůru na stahování. Oboje položil na zem k batohu, stejně jako plastový kanystr s kohoutkem, který původně stál v rohu na nízké stoličce. Zběžně prohledal sekretář. Příbory, talíře, skleničky, obracečka ke grilu, slánka, krabice kostek cukru, mlíčka do kafe, párátka. Chybí tu jenom křupky! Ty zatracený, zkurvený křupky! zařvalo to v něm, ale věcně pokračoval v hledání.
Ve spodním šuplíku objevil tři krabičky cigaret a láhev drahého rumu, dávný dárek k jeho narozeninám.
Úplně jsem zapomněl, užasl, že to tady je! Po celou dobu tady byl poklad! Teď už je to jedno, ale hodit se bude. Zasunul cigarety, láhev, cukr a slánku do plachty, z koše u krbu vzal vidlici na opékání a z rohu pergoly bytelné dřevěné pádlo. Došel dozadu k plotu, odsunul petlici na brance a otevřel ji dokořán. Vrátil se na dvorek, kde na straně, opřená našikmo o pletivový plot, ležela v trávě zarostlá plastová kánoe. Otočil ji a měsíc osvětlil tmavou siluetu místa, kde byla jen hlína, brouci, pavouci a žížaly. Kdy jsme to naposledy byli na vodě? Není to zase tak dlouho! Tři roky? Pět? Ale jako by to bylo sto…
Chytil loď za okraj a protáhl ji nastojato dvířky. Naházel do ní připravené věci a k bužírkovému očku na přídi uvázal šnůru z bazénové plachty. Před sebou měl rozlehlou, stříbrným světlem ozářenou plochu louky. Asi kilometr za ní temněly vedle sebe kmeny topolů, které nyní vypadaly jako jednolitá hradba. Stáhl si rukáv mikiny přes dlaň, aby jej šnůra neřezala, a vykročil. Loď ztěžklá nákladem, především kanystrem s vodou, se na dlaždicích ve dvířkách vzepřela tahu, ale poté vplula do rosou navlhlé, kluzké traviny. Po třetině vzdálenosti k topolům se zadýchaně zastavil. Ohlédl se a strnule se díval na obrysy jejich řadovky, na obrysy okolních krajních domů malého města, na vyčuhující horní patra dvou paneláků, na věž kostela i trčící černý prst komína bývalého cukrovaru. Svit velkého měsíce byl jediným zdrojem, jenž osvětloval důvěrně známé panoráma.
Bejvalo to živý, co lidí jsem tady znal! To bejval můj domov. Teď vypadá jako černá stavebnice z kostek, kterou dítě zapomnělo zbořit, a kostky uklidit. Zbytečná věc bez užitku. Jak dlouho tady bude stát, než se rozsype? Než po nějaký bouřce půlka shoří?
Zavrtěl hlavou. Čekal od sebe nějaké dojetí, pohnutí, ale nic. Chtěl už jen být co nejdál odsud. Nevěděl, kolik má času. Nečum tam, radši si uchovej, jak město vypadalo, když v něm byli lidi. A moje…
Nechal šnůru, aby se zařízla do ovázané dlaně, a táhl loď s nákladem bez přestávky až k Cidlině…
Stál u okna v jejím pokoji v horním patře, když uviděl toho kluka. Ten malej hajzl neměl ani roušku, motal se podél zadních plotů a klopýtal bodláčím rumiště. Zastavil se kousek od jejich pergoly. Na něco koukal, pak popošel a naklonil se dovnitř. Přes stříšku teď na toho mizeru neviděl. Prudce otevřel okno a zařval. Pak utíkal dolů do sklepa k zadním dveřím a přes zahrádku, ale kluk už byl pryč. Zato tam stála jeho holčička s vyděšenýma očima. Stála nehnutě u sekretáře, on se zastavil na prahu, opřel se o sloupek a prudce vydechoval.
„Cos tady dělala?!“ zařval vztekle, ale v tom vzteku byl jen strach o ni, „viděl jsem tě! Bylas tady a byl tady ještě někdo! Nějakej malej parchant, co chtěl krást!“
„Říkal… říkal…,“ brada se jí třásla a zorničky měla rozšířené hrůzou, „že maj doma hlad a ven z města že se jet nedá. Já, já… Byl to jen takovej malej kluk… Nebylo mu dobře a měl hlad. Dala jsem mu křupky ze skříňky… a… a já, já –“ zalykala se pláčem.
Chtěl vybuchnout ještě víc, ale cosi jej mátlo. Něco, co v její tváři nepatřilo strachu z otce… Vykročil k ní.
„Stůj, tati! Nechoď ke mně!“ zaječela nečekaně a tak hlasitě, až se rázem polekala vlastního hlasu a přešla do naléhavého šepotu, „nepřibližuj se ke mně, prosím!“
Nikdy! Nikdy s ním takhle jeho holčička nemluvila! A už vůbec ne od smrti matky. Ohromeně se zarazil a zbledl.
„Co… cože? Proč jako?“ vzmohl se jen, ale cítil, jak mu celé tělo tuhne. Začala rychle drmolit třesoucím se hlasem:
„Tati, já… musela jsem vodemknout tím malým klíčkem skříňku, tak jsem si sundala rukavici. A pak jsem vzala křupky a dala mu je. Von si je vzal a druhou rukou… Tati, von…,“ zoufale vzlykla a musela se nadechnout, „von mi ji vzal a políbil. Jako poděkování, chápeš? Dotknul se mě. Von si asi myslel, že mám na ní rukavici. Pak se tak divně zašklebil, když viděl, že ne… a když se ode mě otáčel, uviděla jsem, že, že –“ rozplakala se a otec s očima rozšířenýma hrůzou zachroptěl pro sebe, co věděl od okamžiku, kdy na něj křikla, aby se nepřibližoval:
„– mu tekla z ucha krev…“

——————–

Více o knize

Kniha začíná příběhem Paula Austera Stanislavští vlci o osudu ukrajinského města, jehož židovské obyvatelstvo bylo postupně decimováno Sověty a Němci, aby ho nakonec obsadily vlčí smečky. Bianca Bellová (Láska všechno překoná) se noří do historie, na ostrov bránící se zoufale morové epidemii. Zuzana Dostálová (Na prahu dvou cest) nahlíží na život během karantény očima mladého muže, jenž sbírá odvahu opustit byt a „jít pro potravu, vstříc starým časům, vstříc nákaze a zkaženým duším“. V textech Lidmily Kábrtové (Za oknem) a Olgy Stehlíkové (Je to o šoupnutí vedle) se stará žena a mladý muž ochromeni děsem z nákazy fatálně izolují od okolního světa. Pavla Horáková vypráví příběh slovácké vesnice, na niž před sto pětašedesáti lety udeřila cholera.
Osud českého mladíka Pavouka z povídky Pavla Kosatíka Vlak do Leningradu zásadně poznamená rychlík, který v bolševickém Sovětském svazu poskytoval skromné útočiště milencům. Romanopisec a dramatik Jiří Kratochvil (Jen host) vede dialog s tajuplným bezdomovcem připomínajícím Smrt z Bergmanovy Sedmé pečetě. Alena Mornštajnová (Ošklivá sobota) rozvíjí motiv ze svého bestselleru Hana, přivádí čtenáře do Valašského Meziříčí v roce 1954, kdy ho zasáhla epidemie tyfu, a nechává Hanu kupovat věnečky. Jan Němec v Krátké eseji o nenapsaných povídkách přemítá mj. o možnosti pro společnost začít po pandemii novou etapu, emancipovat se od vlastního ega. Jiří Padevět v povídce Tráva se mu pletla pod nohy zůstává věrný svému oblíbenému tématu poválečné historie a připomíná epidemii zloby a násilí.
Kosmopolitní Iva Pekárková (Do který země patříš?), kterou jarní karanténa uvěznila v Norsku, filozofuje nad právem jedince vybrat si život v zemi, po níž touží, neboli „hrát si s glóbusem jako s barevným nafukovacím míčem“. Markéta Pilátová, jež má zkušenosti se životem v Jižní Americe, umístila povídku Poslední lidé do chilského Chaiténu, kde po výbuchu sopky zůstali jen kovboj José v gumákách značky Bata a jeho milá. Martin Sichinger (Kouzelné okénko) se v čase koronavirové karantény zatoulá na hřbitov obětí epidemie španělské chřipky. Americký spisovatel Mark Slouka, jenž se na prahu šedesátky přestěhoval z USA do Prahy, v eseji Malý bratr srovnává rodnou zemi s Českem a posuzuje americkou a českou reakci na pandemii covid-19.
Petr Stančík (Kar v karanténě) nechává svého komisaře Durmana, známého z románu Mlýn na mumie, vyšetřovat zločin během epidemie cholery. Jan Štifter (Jemnými tahy) oživuje umělce Silvia posedlého malováním dívky, která při morové epidemii před třemi sty lety ztratila manžela a syny. Miloš Urban (Krátká perspektiva) se během karantény hádá s bývalou ženou alespoň přes videochat. V apokalyptickém příběhu Michala Vrby Dotek zmítá světem smrtelná epidemie, jíž neuniknou ani hlavní hrdinové otec s dcerou…

Zdroj: TZ

O editorovi

Aleš Palán je český novinář, publicista a spisovatel. V Brně nedokončil studium pedagogické fakulty, několik let se pak toulal po Československu. Je jedním ze signatářů Charty 77. V druhé polovině osmdesátých let (i na začátku let devadesátých) pracoval jako noční hlídač, figurant a kopáč. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice (Jihlavské listy, Duklák, Lidové noviny, Česká televize, TV Nova, Katolický týdeník, Hospodářské noviny, Host, …) Vedl kurz tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Ve svých knihách se zabývá zejména literaturou, výtvarným uměním, vírou a sportem.

Zdroj informací: Kosmas

---

Nakladatelství PROSTOR vzniklo v prosinci roku 1989 jako přímý pokračovatel samizdatové edice Prostor a stejnojmenné revue, která vycházela od roku 1982 v nepravidelných periodách. Vedle beletrie se orientuje na historii a kulturní dějiny s přesahem do ostatních společenskovědních oborů.
V hlavní ediční řadě vycházejí díla, jejichž autory nakladatelství považuje za kmenové a zároveň čtenářsky nejúspěšnější – jde například o prózy německého spisovatele Bernharda Schlinka či romány italské autorky Eleny Ferrante. Vedle zahraničních prozaiků jsou zastoupeni i domácí autoři, například Edgar Dutka, Lubomír Kubík, Martina Formanová či Aleš Palán.

Související knihy

Za oknem
19 spisovatelů proti covid-19

Palán, Aleš (ed.)

Prostor, 2020