Asertivitou k sebedůvěře – Tomáš Novák

Trochou teorie o sobě… a o biči nad Některými z nás

Popsat, pochopit, a zejména aplikovat míru sebevědomí a z něj vyplývající sebedůvěry není jednoduché. Stav souvisí, zračí se a je popisován v řadě pojmů.

Zamyšlení nad nimi může přispět k duševní rovnováze. Obzvlášť pokud díky jistému nadhledu sami sobě upřesníme postoje v tomto směru.

To, co je běžně nazýváno sebevědomím, tj. pozitivní vědomí o sobě, svém postavení ve světě a svých možnostech, podporuje psychickou rovnováhu, přináší určitou osobní svobodu a subjektivně je to příjemný pocit přispívající k pocitu zdraví. Novinkou pocházející z výzkumů na Novém Zélandu je zjištění o vlivu sníženého sebevědomí na funkci parasympatického nervového systému. Tj. systému, který obrazně řečeno uklidňuje organismus a usnadňuje zvládání stresu. Zkoumané osoby byly úmyslně a bez ohledu na faktický výsledek negativně informovány o výkonu v testech inteligence. To po určitou dobu snížilo míru jejich sebevědomí. Ono snížení mělo odraz i v nervovém systému. Organismus musel zvýšeně zapojit parasympatikus zpomalující a v rámci možností zklidňující srdeční činnost. Snížení sebevědomí naopak neaktivovalo sympatický nervový systém, který zvyšuje aktivitu a výkon. Jinými slovy představa, že někoho zdeptáme a on zmobilizuje svou energii, aby své výkony zlepšil, změnil se dle našich představ a přesvědčil nás o svém „zdravém já“, je poněkud optimistická. Zjednodušeně řečeno bude mít naopak dost co dělat sám se sebou. Bude muset své síly napřít k tomu, aby ono zdeptání zvládl. Podpoří se tak stabilizační parasympatikus a ne akční sympatikus. Tato fyziologická zjištění korelují mimo jiné s poznatky pedagogické psychologie. Chválení žáci mají bez ohledu na faktické výsledky tendenci své výkony zlepšovat. Hanění, peskovaní a kritizovaní se nezlepšují zdaleka tak jako ti předchozí. Velké procento z nich se naopak zhoršuje. Do značné míry sem patří i moudrost obsažená ve starém rčení – rány vítězů se hojí lépe než rány poražených.

Jak již bylo uvedeno, k terminologii sebevědomí patří řada pojmů.

Sebedůvěra

Je to forma postoje člověka k sobě samému. V kladném případě jde o kladný vztah k sobě. V záporném případě – nízká sebedůvěra se nejčastěji projevuje jako sebepodceňování, nízké hodnocení sebe sama.

Patickým obrazem extrémů nadměrně nízké, a naopak do absurdna nadsazené sebedůvěry je bipolární porucha – maniodepresivní psychóza.

V depresivní fázi postižení prožívají smutek s hlubokou beznadějí, připadají si zcela nemožní, mají dojem, že zklamali nejen sami sebe, ale i všechny ostatní lidi.

Objevují se poruchy spánku. Různé somatické obtíže jsou ve výsledném prožitku násobeny hypochondrickým zaměřením na ně. Sebevražedné myšlenky patří k obrazu této poruchy. Řecký lékař již před 2 100 lety trefně a dodnes platně konstatoval: „Někteří pacienti, kteří byli depresivní, poté dostávají záchvaty mánie.“ Platí to dodnes. Je stavem zvýšené aktivity, nadměrného optimismu i utrácení. Je to zrychlení ve všech směrech včetně psychomotorického tempa, myšlení, řeči. Jde v skutku o až nesnesitelnou lehkost bytí. Známý psychiatr to komentuje: „Vy jste král a lidé trpaslíci… Je to jeden velký permanentní flám. Žádné riziko není dost velké, aby vás zastrašilo.“ To samo o sobě výrazně zvyšuje riziko střetů se zákonem.

Problémem ovšem nemusí být jen to, co se během velkého flámu přihodí, což bývají škody ohromné a leckdy i nenapravitelné. Další nesnáz je i v tom, že mánie se jedna od druhé liší. Duševní rozpoložení při ní může být i zlobné, podrážděné, vztahovačné, zlostné, podbarvené agresí. To vše ve „zrychlené“ podobě, která si s oprávněností daných projevů žádné starosti nedělá. Zásadním problémem pro okolí je, jak přesvědčit pacienta k léčbě. Neochota bývá v tomto směru výrazná na obou koncích bipolární poruchy. Ověřené postupy naznačuje Gay (2010).

Sebehodnocení

Sebehodnocení je to, jak se vědomě hodnotíme. Jak prožíváme svoji pozici mezi druhými lidmi. Může odpovídat skutečnosti, tedy reálné i nereálné. Nedostatek reality v sebehodnocení se projevuje jak v přeceňování sebe sama, tak i v podceňování. Vliv zde mohou mít okolnosti, zdravotní stav, výše zmíněné onemocnění třeba v nejméně vyhraněné podobě subdepresivního, nebo naopak hypomanického stavu. Výrazný bývá vliv pozice ve výchozí rodině. Je až překvapivé, jak často se mezi podceňujícími se klientkami manželské poradny objeví dcery dominantních, málo empatických matek. (Podrobněji viz Novák, T.: Vztah matky a dcery. Grada Publishing, Praha 2009.)

Sebecit

Na rozdíl od předchozích jakoby návodných názvů je termín sebecit méně „průhledný“. Jde o pocitovou variantu sebehodnocení. Pociťování svých možností je součástí vlastního hodnocení. Jde o představu, jaké to s námi bude v budoucnu. Zda zvládneme to, co nám život přinese, nebo naopak jsme jen hříčkou osudových sil, jež nedokážeme korigovat. Obdobně, jako nemáme jen jeden životní úkol, ale musíme řešit jejich spektrum, které je často velmi rozmanité, tak také sebecit není monolit. Tvoří ho soubor kompetenčních pocitů, tj. představ o vlastní kompetenci řešit to, co je v životě podstatné. Asertivnímu přístupu je zcela cizí tzv. blud omnipotence, tj. přesvědčení, že zvládnu vše, na co si kdo vzpomene, dokonce že něco podobného je mojí povinností. Zastánci onoho kategoricky požadovaného omnipotentního bludu jsou lidé, kteří to s námi tzv. myslí dobře. Ve skutečnosti nás jen manipulují k dosažení svých představ o tom, jaké bychom měli mít cíle. Jste úspěšní v zaměstnání? Dobrá, ale pozor abyste nezůstali tzv. na ocet. Máte partnera? Dobrá, ale lásky se holenkové nenajíte. Máte se rádi a hlad vám hrozí skutečně jen v případě, když budete držet dietu? A co děti, máte je? Pokud odpovíte ano, dobrá, ale mít děti to dokáže každý. Jste si jisti tím, že je řádně vychováváte? Opravdu ano? Takových již bylo, co si to mysleli, a jak to dopadlo. Špatně. Jak jinak, protože i vy máte při výchově rezervy. Dotyčný velký kritik vám plasticky předestře, o jaké rezervy se jedná. Pokud děti nemáte, bude to mít pomyslný kritik ještě snazší. Vše, čeho jste dosáhli, může bagatelizovat, neboť „den bez dětí je jako den bez slunce“. Pocity kompetence vám nemůže určovat nikdo jiný než vy sami. Z řady možných si máte právo vybírat ty, které považujete za pro sebe nejdůležitější. Máte plné právo některé z kompetencí abstrahovat, nevěnovat se jejich rozvíjení, byť by je leckdo ve vašem okolí považoval za mimořádně důležité. Nelze totiž naplnit všechny možné kompetence. Ty vybrané lze vnímat jako osobní cíle.

Sebekázeň

Jde o schopnost ovládat své chování, projevy svých citů a tužeb, usměrňování vlastního jednání zejména v sociálně podmíněných situacích. Tato zdánlivě jednoznačně pozitivní ba přímo elegantní schopnost je jedním z důkazů rčení „všeho moc škodí“. V poněkud hypertrofované podobě může spontaneitu nadměrně blokovat. Na okolí takový člověk působí jako utažený, „bez chuti a bez zápachu“, a někdy dokonce i bez zájmu.

Sebeklam

Nerealistický, na pravdě a objektivním zhodnocení se nezakládající, mylné přesvědčení o sobě a svých projevech. Základem je nerealistický ná­hled na sebe sama a své možnosti a meze. Postižený si onu nerealističnost neuvědomuje a není ji schopen korigovat.

Sebeocenění

To, jak se oceňujeme. Jak přistupujeme sami k sobě a jak se dokážeme hodnotit. Může jít jak o nadměrně vysoké a přeceňující hodnocení sama sebe, tak i opačně o nepřiměřeně nízké sebevědomí, podceňování se. Sebeocenění může kolísat, být málo stabilní a snadno, ale i nesnadno ovlivnitelné okolím. Jeho kořeny jsou také v přístupu rodičů a blízkých osob k dotyčnému v dětství. Rozdíl mezi tím, zda dítě slýchá „Jsi šikovný/á, všechno ti báječně jde, jsi prostě jednička.“, a naopak „Jdi od toho, ať to zase nezkazíš.“, „Jsi k ničemu… co z tebe jenom bude?“ je nebetyčný.

Sebepotlačení

Slovník vysvětluje termín sebepotlačení jako skromnost a poníženost. K tomu lze dodat i odsunutí vlastních potřeb a zájmů do pozadí. Preference zájmů a potřeb druhých lidí před svými. Mimo jiné pravý opak asertivity.

Sebepřijímání

Svým způsobem je to empatie naruby. Přijetí sama sebe se svými nedostatky, chybami a omezeními. Realistický pohled na své schopnosti i vlastnosti, klady i zápory. Vědomí, že „není všechno paráda“, ale žít se s tím, co mám, dá.

Sebeřízení

Rozbor, a zejména následná náprava, respektive změna svého chování žádoucím směrem. Usměrnění sebe sama. Na první pohled ideál zastánců sebevýchovy a snahy být stále lepší a lepší… snahy nekončící, protože nikdy nemáme jistotu, že jsme již konečně dosáhli kýžené mety vyplývající z daného nápravného postupu, tj. být nejlepší na celém světě. Jednou a pro náš účel i varující technikou sebeřízení je sebetrestání. V sexuologii je pojímáno jako součást masochistického scénáře, v jehož rámci přináší perverzní uspokojení. Zastánci permanentní, nezřídka poněkud sadomasochisticky laděné sebevýchovy považují tuto techniku za úspěšný postup při sebeřízení. V zásadě jde o uvědomění si negativním důsledků, které přinášejí jednání plné „starých chyb“.

Sebekritika

Kromě prvních čtyř písmen nemá s výše uvedenými pojmy mnoho společného. V kurzech asertivity se lidé učí sebekritikou předcházet kritiku. Vychází se z modelového příkladu ztracené peněženky. Pokud manžel(ka) sám/sama zjistí, že jsme ztratili peněženku s výplatou, bude to zřejmě komentovat negativně. Ledacos se dozvíme o naší lehkomyslnosti, nesoustředěnosti, podceňování nebezpečí a o dalších chybách. Když ale hned po příchodu domů spustíme sebekritické lamento „jak se nám to mohlo přihodit a jak jsme nemožní, jak nás to mrzí“, je dosti pravděpodobné, že nás bude protějšek utěšovat s tím, že se to může stát každému. Ostatně tolik se zase nestalo, a hlavně, že jsme zdraví. Obvykle to platí i v jiných souvislostech. Zvláště pak u lidí s přiměřenou mírou sebedůvěry. Člověk, který si a priori nevěří, sebekritikou zboří i malé zbytky psychické stability. Příliš zdůrazňuje své nedostatky, nadsazuje je a přitahuje k nim pozornost. Situaci ilustruje psychologická hra popsaná Ericem Bernem. Jmenuje se: „Prosím nekopat!“ Vychází z toho, že v běžném životě a při obvyklém chování je nepravděpodobné, že by nás někdo kopnul. Pokud si ovšem na záda umístíme nápadnou tabuli „Prosím nekopat. Kopnutí mě bolí.“, pravděpodobnost napadení kopnutím zvyšujeme.

Jisté je, že sebedůvěra i s ní související charakteristiky nejsou stálé ani neměnné. Sebedůvěru lze posilovat, ale za určitých okolností ji lze ztratit.

Knihu Asertivitou k sebedůvěře vydalo nakladatelství Grada

Související knihy

Tomáš Novák

Grada