Poprvé jsem se o této cestě dozvěděl na střední škole v hodinách literatury. Tenkrát jsme probírali díla Paula Coelha včetně knihy Mágův deník, ve které autor popisuje svou vlastní zkušenost se Svatojakubskou cestou. Již tehdy bylo mým snem se jednou na takovou cestu vydat. Ani ve snu by mě však nenapadlo, že bych cestu mohl absolvovat třikrát a že mi tato cesta (stejně jako Coelhovi a dalším lidem) změní život.
O cestě do Santiaga je na internetu k nalezení spousta praktických informací včetně mapek, tras i ubytoven, ve kterých lze na noc složit hlavu. V úvodu zmíním jen pár základních informací o této cestě (především pro ty, kteří o ní ještě neslyšeli).

Santiago de Compostela je hlavním městem španělské autonomní oblasti Galicie. Její založení se datuje na přelom 4. a 5. století n. l. Podle pověsti bylo tehdy ze Svaté země do vnitrozemí Španělska převezeno tělo popraveného apoštola Jakuba. Po roce 813 se jeho hrob stal symbolem křesťanského Španělska a následně se nad těmito ostatky začala budovat bazilika. Středověcí poutníci se vydávali na cestu ke hrobu sv. Jakuba a pouť pro ně byla výrazem živé víry, zbožnosti a pokání. Dnes se na cestu do Santiaga vydávají lidé z nejrůznějších důvodů. Někteří pokračují v tradici dřívějších poutníků, a na cestě kráčejí z křesťanských (či spirituálních) důvodů. Jiní si potřebují odpočinout od stereotypů běžného života, chtějí si utřídit své myšlenky či se oprostit od každodenních povinností. Jiní si na cestě zlepšují svou fyzickou kondici (např. maratonci), další si zde hojí svá zranění a rány z rozchodů, tragických událostí, úmrtí v rodině. Mnozí kráčejí ke katedrále sv. Jakuba bez zjevného záměru, avšak ten se často vynoří v průběhu cesty samotné. Ať jsou již důvody k vydání se na Svatojakubskou pouť jakékoliv, společné je všem, že pod znamením mušle pochodují (či jedou na kole) ke katedrále sv. Jakuba. Každý poutník si v prvních dnech svého putování opatří ve svém výchozím místě takzvaný credencial (pas poutníka), do něhož v průběhu cesty sbírá razítka (na ubytovnách, v restauracích, kostelích). Credencial dokládá poutníkovo putování a poskytuje privilegium ubytovat se v poutních albergues (ubytovnách). V dnešní moderní době je možné si průkaz objednat před samotnou cestou prostřednictvím spolku Ultreia. Aby poutník, který dorazí do Santiaga de Compostela, byl oficiálně poutníkem, musí ujít alespoň 100 km (ujet min. 200 km na kole) a v credencialu mít razítka dokládající skutečnost, že cestu opravdu vykonal. Poté získává v Santiagu potvrzení (diplom) o vykonané pouti.

První cesta, restart a nové obzory

Má první cesta do Santiaga trvala, s ohledem na omezené časové možnosti, deset dní. Mohu ale s čistým svědomím říci, že oněch 311 km pro mě bylo v mém následujícím životě velmi zásadních. První dny cesty jsou asi nejnáročnější – člověk si zvyká na terén cesty, batoh na zádech, obuv i jiný režim dne. Po třech dnech putování většinou přichází klid a úleva. Hlavou již nelítá splašený rej myšlenek, ramena od batohu nejsou tolik bolavá, nohy si zvykají na boty, ve kterých kráčejí, a člověk se více sžívá s cestou samotnou a jejím každodenním rytmem. Prázdná hlava, jen cesta a vy. Krok, krok, symbol mušle, krok, krok, poutník, krok, krok, kámen, krok, mušle atd. Buen camino, klasický srdečný pozdrav všech poutníků, je slyšet v průběhu cesty mnohokrát. Poutníci se mohou během dne zastavit v poutních restauracích a dopřát tělu potřebný odpočinek a energii. Večery lze trávit tichým rozjímáním o samotě, procházkami ve vesnicích (městech) či společným povídáním s ostatními poutníky (z různých koutů světa) u sklenky vína.
Ranní putování s vycházejícím hřejivým sluncem v zádech za doprovodu zpěvu ptáků jsou jedny z momentů, které v člověku zůstávají ještě dlouho po návratu z cesty domů. Stejně tak jako laskavost a spojenectví poutníků, již po této cestě kráčejí.
Po týdnu putování jsem začal pozorovat, že prožívám čirou radost ze života, z právě probíhajícího dobrodružství a plnění snu. Přistihl jsem sám sebe, že nechci, aby tato cesta skončila. Po deseti dnech a 311 km putování z městečka Leon jsem vnitřně tušil, že před katedrálou sv. Jakuba nestojím naposled. Na tuto cestu se vydám ještě jednou s delším časovým rozmezím.
Ve chvíli, kdy se člověk po několika dnech (týdnech) putování objeví před katedrálou sv. Jakuba, se v každém z poutníků odehrává odlišný vnitřní příběh a prožitek. Někdo si spontánně sedá (lehá) na zem a pláče radostí. Někdo odhazuje hůlky i batoh a je rád, že má cestu konečně za sebou. Někdo zažívá euforii i smutek dohromady – pouť úspěšně zvládl, ale je v cíli (a vše končí). U mnohých poutníků tato cesta končí jen symbolicky. Ta pravá cesta teprve začíná. Nastává totiž návrat do každodenní reality a je na každém, co si z poutě a času stráveného na této cestě odnese do vlastního života.
Mně osobně první pouť ovlivnila život velmi. Otevřela mi nové obzory, jiný náhled na realitu a život jako takový. Cesta mi dodala vnitřní sílu a odvahu ke změnám, které po příjezdu domů spontánně následovaly. Na cestě jsem poznal svou nynější manželku. Postupně jsem začal realizovat další sny (především cestovatelské), které byly dávno pohřbeny pod nánosy prachu v podobě každodenní rutiny a strachu z opuštění známého, bezpečného prostředí a životních jistot, jako představují práce, pravidelný příjem, vztahy či bydlení.

Deja vu aneb Santiago de Compostela podruhé (Camino Francés, 1010 km)

Po necelém ročním časovém odstupu a naspoření financí jsem se rozhodl, společně se svou nynější ženou, vrátit na místo činu – na cestu do Santiaga. Tentokrát jsme se rozhodli absolvovat cestu celou, z malého francouzského městečka Saint Jean Pied de Port napříč Španělskem. Po několika cestovatelských zkušenostech byl pro nás paradoxně největší výzvou batoh a jeho obsah. Abychom ušetřili peníze za jídlo, nakoupili jsme si zásoby potravin na prvních 14 dní. Můj batoh na letišti vážil 24 kg, batoh mé ženy o 3 kg méně. Musím konstatovat, že je docela zásadní rozdíl, když batoh nesete jen na letiště a když jej pak vláčíte na zádech ve sněhu v Pyrenejích. J Dodnes vzpomínáme na lidi, které jsme cestou potkávali. Zírali na nás a rozmlouvali nám, ať si obří batohy zredukujeme, jelikož ideální váhový limit na tak dlouhou cestu je 10 kg pro muže a 8 kg pro ženy. Ač jsme se na tuto cestu balili s vědomím, že nám bude stačit minimum, uvědomili jsme si, že ještě stále lpíme na materiálních věcech (v podobě plného batohu). Já vydržel s batohem na zádech necelý týden, poté jsem na jedné z ubytoven půl batohu zredukoval a nechal věci k dispozici dalším poutníkům. Na tuto skutečnost byli v ubytovnách evidentně zvyklí – na stolech s cedulí „pro poutníky zdarma“ se objevovaly nejrůznější rekvizity. Já zde zanechal dvě knihy, oblečení a část hygieny. Člověk by opravdu nevěřil, že při výstupu do kopce může na těle pocítit každičký gram (opravdu gram). Pro nás byly batohy velkou lekcí. Uvědomili jsme si, že nám stačí ještě méně, než jsme si mysleli, a že je jen na nás, kolik si toho na cestu (stejně jako v životě) naložíme. Dodnes věci, které pravidelně nenosíme, jednou za čas vytřídíme a darujeme lidem do neziskové organizace.
O co byly začátky cesty krušnější, o to sladší byl její průběh. Začínající kopcovitý terén se sněhem se postupně proměňoval v zelené louky s čerstvě pučícími květy. Záměrně jsme před cestou volili období jara, jelikož se v létě a o prázdninách na pouť vydává nejvíce poutníků. Vrstvy oblečení se tedy postupně ztenčovaly a bundu s pláštěnkou střídal krátký rukáv a kraťasy.
Díky dlouhému terénu (přes 1000 kilometrů) jsme na cestě potkávali známé obličeje a měli možnost vzájemně poznávat své životní příběhy. Na první cestě do Santiaga nás fascinovali starší lidé, kteří se na pouť vydali zcela sami. Velkou pomocí pro ně jsou zdejší taxi služby, jež pomáhají s přemístěním batohů na ubytovny. Na druhé cestě jsme se setkávali se skupinkami lidí, kteří měli ve tvářích vepsány silné životní příběhy a zkušenosti. Vyhoření a vyčerpání z práce, nečekané opuštění partnera, operované srdce, nemoc manželky, sebevražda otce a mnohé další. Tyto silné příběhy a jejich sdílení často propojují lidi napříč celým světem a vytvářejí nová přátelství. Co je na pouti opravdu kouzelné, tak to že se zde stírají jakékoliv rozdíly (nejen věkové, kulturní, ale i pracovní). Vedle vás kráčí lidé z druhé strany zeměkoule a je úplně jedno, jestli mají 20 nebo 70 let. Stejně tak je jedno, jestli sdílíte cestu s vrcholovým manažerem nebo nezaměstnaným. Všichni kráčejí toutéž cestou, se stejným sluncem (či deštěm) v zádech bez rozdílů a ve vzduchu je cítit vzájemná solidarita, podpora, úcta a porozumění.
Pokud má člověk na absolvování celé cesty dostatečný časový prostor a nemusí se hnát do cíle kvůli termínu odletu, může si snadno dopřát dva dny na jednom místě a zregenerovat se. Při rozmluvách během putování se nás často lidé ptali na naši první zkušenost s poutí. Sdíleli jsme nejen své postřehy z cesty, ale také následné změny po příjezdu domů včetně odvahy vydat se vstříc svým snům. Spolupoutníky naše sdílení často inspirovalo a dodávalo odvahu a podporu, kterou právě potřebovali. V prvních dnech totiž bývají lidé plní očekávání a nervozity z toho, zda cestu zvládnou. Někteří často nevědí, co na cestě vůbec dělají a proč zde jsou. V těchto chvílích je úsměv, podpora a povzbuzení tím největším darem. Nutno dodat, že ti samí lidé se po pěti dnech na cestě bezdůvodně usmívají a starosti (a myšlenky), které je trápily na začátku, je s každým přibývajícím kilometrem opouštějí.
Příchod ke katedrále sv. Jakuba je vždy jedinečný zážitek. Nestává se často, abyste jen tak kráčeli několik týdnů přírodou a najednou se ocitli před bazilikou sv. Jakuba. Určitě se vyplatí (pokud to čas dovolí) zůstat v katedrále na mši pořádané pro poutníky a blíže poznat město jako takové (strávit zde alespoň jeden celý den). Pravdou je, že do města proudí každým dnem spousta poutníků, a po několika dnech (či týdnech) strávených v přírodě na někoho nemusí působit velké množství lidí nejlépe. Někteří jsou šťastní, že se nacházejí zpět v „civilizaci“, jiní raději hned další den odjíždějí domů nebo pokračují v cestě dále. My jsme se tentokrát ze Santiaga vydali, po dvou dnech odpočinku, dál k pobřeží oceánu, na tzv. konec světa s nultým kilometrem, do Fisterry a Muxie. Obě tato místa mají své kouzlo, už jen díky tomu, že byla v minulosti považována za konce světa. Nikdy bych nevěřil, že návrat do terénu s batohem na zádech mi po 780 km a dvou dnech strávených v ulicích Santiaga plného lidí přinese takovou úlevu a radost. Příměří „cesta je cíl“ v tomto případě platilo absolutně.

Santiago de Compostela potřetí (Camino Portugal)

Člověk by řekl, že už toho Santiaga musíme mít dost. A přeci ne! Tato cesta nabízí několik možností, kudy kráčet (Camino Frances, Portugal, Primitivo, Norte a další). Každý poutník si může zvolit cestu, kterou chce blíže poznat. Se svou ženou jsme do třetice vybrali cestu z Porta napříč Portugalskem. Francouzská cesta (Camino Frances) je více kopcovitá (přeci jen leží v oblasti Pyrenejí), portugalská cesta (Camino Portugal) nabízí rovnější terén (mezi vinicemi) a také možnost kráčet podél oceánu. I když se lidé často ptají, která z cest je hezčí a kterou bychom doporučili, shodli jsme se, že každá cesta má své kouzlo a člověku přinese přesně to, co má. Nás tentokrát kromě kultury, podnebí a rovného terénu potěšil oceán, u něhož jsme strávili několik dní, a samozřejmě lidé, které jsme opět na cestě potkávali. Tentokrát to nebyli starší lidé ani partneři (jako na první a druhé cestě Camino Frances), byli to převážně rodinní příslušníci (otcové se syny, matky s dcerami nebo celé rodiny).
I když člověk doputuje ke katedrále sv. Jakuba potřetí, pocit po úspěšně vykonané pouti je vždy nádherný, avšak zároveň jiný. Stejně jako je jiný průběh každé cesty, terén, poutníkovo naladění, fyzická kondice, počasí, spolupoutníci i zážitky, jež na cestě prožijete a odnesete si domů.

Buen camino poutníkům i všem lidem, kteří se vydávají na svou pouť každodenně ve svých vlastních životech…

Kamil Vyoral

Vlastní dětství, rodinné prostředí, komunita na vesnici, v níž  autor vyrůstal, školský systém, jímž prošel, osobní rozvoj a cestování po světě, pracovní zkušenosti a terapie s dětmi, mladistvými (zdravými i se znevýhodněním), vzájemná spolupráce s odborníky, intenzivní zkušenost v laskavém prostředí MŠ a LMŠ Velíček Praha, mindfulness filozofie (koncept) a prožitek zrození syna Samuela – to vše bylo živnou půdou pro vznik Sešitu zaměřeného na práci s hodnotami.

Související knihy

Vyoral, Kamil

Lucie Vyoralová, 2020