Autorem knihy Biologie umění, kterou vydalo nakladatelství Academia roku 2020, je Jan Dungel. Jan Dungel působí jako malíř a biolog, přičemž se věnuje zejména biologickému bádání a výtvarné dokumentaci neotropických ekosystémů. Během téměř třiceti let se mu podařilo vytvořit kolekci několika set kreseb živočichů (zejména ptáků) a rostlin, které vystavoval v České republice, Francii, Lucembursku, Nizozemí a dalších zemích Evropy a Jižní Ameriky. Napsal několik knih o Jižní Americe, konkrétně jde o tituly Jak se maluje prales, Po krk v pralese, Džungle uprostřed bažin a S jaguárem v posteli.

Jan Dungel se podílel na výzkumu monumentální skalní galerie pod skalnatým útesem Messak Settafet v libyjském Fezzanu. Tyto dávnověké malby v něm vyvolaly mnoho otázek týkajících se původu a smyslu umění. Dungel si uvědomil, že umění je v čase velmi proměnlivým pojmem – to samé ostatně tvrdil i slavný Ernst Gombrich, když poznamenal, že umění ve skutečnosti neexistuje, existují pouze umělci (čímž měl na mysli nestálost pojmu umění). Dungel se proto rozhodl pohlížet na umění z pohledu evoluce.

Publikaci Biologie umění můžeme chápat jako soubor úvah, ve kterých autor mísí své znalosti z oborů biologie a dějin umění. Například v kapitole „Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme?“, kterou autor nazval dle známého obrazu Paula Gauguina, nabízí Dungel čtenáři výklad o lidských předcích od Sahelanthropica tchadensis až po moderního člověka, přičemž zvláštní pozornost věnuje neandertálcům a možným projevům jejich umění. Právě předkulturním původem umění a transformací jeho biologických kořenů v úsvitu rané kultury se autor ve svých úvahách zabývá nejčastěji. Konstatuje přitom, že jeho názor nemá platnost faktu, ale že v budoucnosti mohou být jeho myšlenky vyvráceny, nebo naopak přijaty a doplněny o další poznatky.

Než jsem se začetla do úvodu knihy, očekávala jsem, že se autor bude věnovat evoluci umění od jeho pravěkých kořenů až po současnost (tedy že „biologie umění“ je spíše vzletným popisem výkladu dějin umění). Autor mě v této souvislosti pozitivně překvapil – zajímavým způsobem propojil vědy, které na první pohled mají společného pouze málo (biologii a dějiny umění), čímž vytvořil výklad, který nenásilně přechází od odborného pojednání o lidském genofondu k úvaze o tom, které projevy našich předků lze považovat za umění a které nikoli. Dungelova publikace je v tomto ohledu zajímavým příkladem toho, jak úspěšný může být interdisciplinární přístup, který může na různá témata aplikovat úplně nové úhly pohledu. Proto knihu doporučuji čtenářům, kteří chtějí o umění přemýšlet v širším kontextu.

Související knihy

Dungel, Jan

Academia, 2020