Andreas Steinhöfel – Rico, Oskar a přízraky

SOBOTA
Nalezená nudle

Na chodníku ležela nudle. Byla tlustá a vroubkovaná, s dírou uprostřed, odpředu až dozadu. Ulpělo na ní trochu zaschlé sýrové omáčky a špína. Sebral jsem ji, špínu otřel a pohledem jsem klouzal po starých oknech našeho domu nahoru až do letního nebe. Žádné mraky a hlavně žádná bílá čára po tryskáči. Ale i kdyby, říkal jsem si, okénka v letadle se nedají otevřít, a tak z nich stejně nejde nic vyhodit.
Vešel jsem do domovních dveří, prosvištěl žlutě vymalovaným schodištěm do třetího patra a zazvonil u paní Dahlingové. Ve vlasech měla velké barevné natáčky, jako každou sobotu.
„Vypadá to na rigatoni,“ konstatovala. „Omáčka na téhle nudli je rozhodně s gorgonzolou. To je milé, žes mi ji přinesl, kloučku, ale já jsem ji z okna nevyhodila. Zeptej se Fitzka.“
Trochu se usmála, ťukla si prstem do čela a zdvihla oči vzhůru. Fitzke bydlí ve čtvrtém patře. Nemám ho rád a vlastně jsem ani nevěřil, že by mu nudle patřila. Paní Dahlingová mě napadla jako první, poněvadž často vyhazuje věci z okna, minulou zimu to kupříkladu byla televize. O pět minut později vyhodila i svého muže, toho ovšem jen z bytu. Pak přišla k nám a poprosila mámu, ať jí nalije něco ostřejšího.
„Má milenku!“ lamentovala. „Kdyby ta blbá kráva byla aspoň mladší než já! Ještě mi nalejte!“
Poněvadž bedna byla v háji a manžel v čudu, koupila si příštího dne pro útěchu nádhernou televizi s plochou obrazovkou a k tomu DVD přehrávač. Od té doby se spolu občas koukáme na zamilovaný film nebo na detektivku, ale jen o víkendech, když si paní Dahlingová může pospat. Přes týden stojí v obchoďáku na náměstí kousek od nás za pultem a prodává maso. Ruce má pokaždé úplně rudé, protože tam je velká zima.

U televize jíme chlebíčky se salámem a vajíčkem nebo s lososem. U zamilovaných filmů posmrká paní Dahlingová nejmíň deset kapesníčků, ale nakonec pak stejně vždycky začne nadávat. Tak se ti dva dostali, jenže teď to všechno teprve nastane, celá ta hrůza, ale to samozřejmě nikdy ve filmech neukážou, takový prolhaný škvár, Rico, chceš ještě chlebíček?
„Stavíš se dnes večer?“ volala za mnou, když jsem se rozběhl do čtvrtého patra a bral schody po dvou.
„Jasně!“
Dveře jejího bytu se zabouchly a já zaklepal na Fitzka. U Fitzka se pokaždé musí klepat, poněvadž má rozbitý zvonek, údajně už od roku 1910, kdy náš dům postavili.
A čekám, čekám, čekám.
Za tlustými dveřmi starého domu se ozve šourání.
Pak se konečně objeví Fitzke osobně, jako obvykle v tmavém, šedomodře pruhovaném pyžamu. Na pomačkané tváři neholené strniště, rozcuchané šedivé vlasy mu trčí do všech stran.
Žádná pěkná podívaná!
Do nosu mě udeřil hnusný zatuchlý puch. Kdoví, co tam skladuje. Teda myslím v bytě, ne v hlavě. Nenápadně se pokouším nahlédnout dovnitř, ale zakryje mi výhled. Schválně!V našem domě jsem byl už v každém bytě, jen u Fitzka ne. Dovnitř mě nepustí, poněvadž mě nemůže vystát.
„Aha, náš malý trouba,“ zabručel.
Na tomhle místě bych asi měl vysvětlit, že se jmenuju Rico a jsem mimořádně nenadané dítě. To znamená, že sice dokážu hodně přemýšlet, ale trvá mi to většinou trochu déle než ostatním. Ne snad kvůli mému mozku, ten je velký normálně. Jenže občas mi z něj pár věcí vypadne a já bohužel nikdy předem nevím, odkud. Když něco vyprávím, nedokážu se pokaždé pořádně soustředit.

Knihu Rico, Oskar a přízraky vydalo nakladatelství Mladá fronta

Související knihy

Steinhöfel, Andreas

Mladá fronta, 2012