Má historie smysl?

na_obranu_historie
Historici snad již od vzniku své vědy debatují o tom, jaký je její smysl a zda můžeme pravdy prostřednictvím historického bádání vůbec dosáhnout. Svým názorem do diskuze přispěl i známý historik Richard J. Evans.

Autorem knihy Na obranu historie, kterou vydalo roku 2019 nakladatelství Argo v edici Historické myšlení, je Richard J. Evans. Anglický historik Richard J. Evans přednáší moderní dějiny na univerzitě v Cambridgi. Ve své práci se věnuje především dějinám Německa 20. století, zejména pak problematice třetí říše. Do vědomí veřejnosti vstoupil svým vystoupením v rámci soudního procesu proti popírači holokaustu Davidu Irvingovi, ve kterém ukázal, že způsoby popírání holokaustu jsou účelové a manipulativní. V češtině si můžeme přečíst jeho publikace Třetí říše u moci, Nástup třetí říše anebo Lži o Hitlerovi.

O historické vědě se v odborných kruzích vede stále mnoho diskuzí. Historici diskutují, do jaké míry zasahují do budování historické pravdy, tedy do jaké míry můžeme jejich podání historické pravdy považovat za subjektivní. V tomto kontextu se Evans ve své knize zabývá tím, jak historii studujeme, jak ji zkoumáme a jak o ní čteme. Tím navazuje na Edwarda Halletta Carra a jeho práci What is History?, která diskutuje o podstatě dějin, přičemž napadá myšlenku, že historie je záležitostí objektivních faktů. Carr přichází s interpretací, podle které jsou dějepisné knihy stejně jako lidé jen produkty své vlastní doby. Jednoduše řečeno – autoři odborných historických knih vztahují na minulost své vlastní představy a ideologie. Další slavnou a významnou publikací, ke které lze Evansovu publikaci vztahovat, je kniha Geoffreyho R. Eltona The Practice of History, která naopak obhajuje názor, podle kterého lze historii chápat jako hledání objektivní pravdy o minulosti. Jelikož tyto knihy byly napsány před více než padesáti lety, bylo od Evanse logickým krokem jimi překládaná paradigmata aktualizovat. Důležitým byl tento akt i v souvislosti s tím, že teorie postmoderny zpochybnila většinu argumentů Carra i Eltona.

Evans ve své knize vyzdvihuje význam mezioborových mostů, ze kterých mají historici velký prospěch – konkrétně jmenuje filologii, která historii poskytuje metody pramenné kritiky (přičemž čerpá především z práce Leopolda von Rankeho), a dále ekonomii, sociologii, antropologii, statistiku, zeměpis, psychologii a další. Evans k tomuto problému dodává, že „historikové by se měli snažit mezi zamořujícími davy sémiotiků, poststrukturalistů, stoupenců nového historismu, foucaultistů, lacanistů a dalších více rozlišovat. Někteří z nich by se mohli projevit coby přátelštější či užitečnější, než se na první pohled může zdát.“.

Evans upozorňuje, že teorie a dějiny historie se staly oddělenými odvětvími studia, které si vyvinuly vlastní koncepty a soubor odborných termínů (jako například „historická kauzalita“, „historický fakt“ a podobně), přičemž většina historiků se terminologickým a metodologickým záležitostem odmítá věnovat s tím, že je to odvádí od bádání v archivu. Autor kritizuje historiky, kteří jsou přesvědčeni o tom, že odborníci z jiných vědních oborů nemají co mluvit do historické vědy, a obviňuje je z pokrytectví, protože sami historici zkoumají historii různých vědních disciplín. Navíc doplňuje, že teorie dějin je příliš důležitá na to, aby byla přenechána teoretikům.

Evans konstatuje, že argumenty a teorie, jakkoli převažují ve své době, musí být pečlivě kriticky posuzovány, nejen nekriticky přijímány proto, že za nimi stojí většina. Jeho publikace bude přínosem zejména pro studenty historie a příbuzných oborů, kteří si jejím prostřednictvím mohou udělat představu o tom, jak se vyvíjelo přemýšlení o tomto oboru.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeNa obranu historie

Evans, Richard J.

Argo, 2019

Napsat komentář