Přinášíme vám ukázku z knihy Vinařský deník,
kterou vydalo nakladatelství Pragoline.

JE PROSINEC, A K TOMU JEDNATŘICÁTÝHO. Popravdě to datum je jen v kalendáři, když se podívám ven, vidím reálnej březen. Často takto trnu, aby se v zimě neprobudila réva. Je tedy poslední den v roce, touto dobou národ šílí. Náš tento den by vnější pozorovatel ale od ostatních nijak příliš nerozeznal. Nechodíme nikam, nezveme nikoho. Lahvinka se otevře ve tři čtvrtě na pět, což je doba obvyklá, máme o tomto polosvátku víkendovej režim. Hledím dychtivě na hodinky a vyhlížím tu tři čtvrtě na pátou, která je zatím pořád nikde. Co dá někdy času a trpělivosti se tý hodiny dočkat!
Před půl pátou já obvykle beru koupel. Snad to někomu přijde brzy. Prostě v době, kdy si naliju první skleničku, začíná pro mě určitá klidová zóna dne, kam si soustřeďuju co nejmíň povinností. Holím se. Pěna na to holení je tak navoněná, že jsou na místě rozpaky, jestli je vůbec určená pro chlapy. Ležím pak ve vaně, voda je horká a rychle se vypařuje. K mýmu sluchu dolehne důvěrně známej zvuk.
„Tys už píchla pikslu?“
„Jo.“
„To už je tři čtvrtě?“
„Skoro.“
„Tu frankovku?“
„Ne, zatím se trestám tím tramínem.“
Řeč je tu o tramínu, co jsme si včera přivezli z T., místa našich letošních líbánek. Takto my si občas sami jezdíme, když je Ká někde a není doma. Přijede zítra od babičky. Jižní Čechy já mám rád, ty nemají na světě nikde jinde. Pít se ale ten tramín nedá, zdoláváme ho už na třetí pokus. Ani náš vlastní tramín se nám loni nepovedl.
Silvestr po našem: žádný chlebíčky, čipsy, kraviny, či dokonce sladkosti. K večeři kapr od Štědrýho dne, k tomu bramborovo-celerový pyré, recept poskytnu případně na vyžádání. Trochu, jak na to teď hledím, mi přijde chudej nápojovej lístek, chybí tam nějaká bomba, nějaká Francie, nebo aspoň Chile nějaký. Tedy je tu naše fratava, výborná, ale obligátní, náš mladej dornfelder, ucházející, ale ještě nevyhraněnej, zmíněná frankovka, dárek k Vánocům pro I. od rodičů, zbytek toho nezdařenýho tramínu, přičemž by člověk řekl, že právě na tomhle víně se nedá dohromady nic pokazit, půl láhve tokajskýho ze včerejška, to je sázka na jistotu, a pak půlnoční překvapení, dárek od M., kolegy, domácí šampus od někoho. Nevím, jestli je na výrobu vína v domácích podmínkách někdo sofistikovanější než my, nebo vzal nějakej druhák a napral do toho z bombičky cé ó dvě. Když to k pití nebude, snadno ale láhev nahradíme něčím jiným. Ve sklepě je dost. Překročíme dneska poněkud normu, nepříliš ale zas tak moc.
Ještě nejsem hotovej s naším silvestrovským menu: poslech Záviše, to už je pár let taková naše sváteční hudba, ať mu tu taky udělám reklamu, i když na to asi kašle. A po desátý hodině výprava k haldě. Tím by povídání o večeru mohlo i skončit, ale jsem ještě zvědavej na to noční šampáňo. Kdo toto umí dělat?
„Proč my si vlastně nekupujeme i na silvestra beaujolais?“ Takto zní můj dotaz, odeslanej ještě z vany. Beaujolais míváme tradičně na Štědrej den. Jestli je odpověď, není slyšet.
Je to beaujolais naše kultovní pití. Koupil jsem jednu láhev před nějakejma Vá-
noci v supermarketu, byla poměrně levná a chutnala, pak jsem to tam tedy bral po bednách, dokud jsem všechno nevykoupil. Máme tak spoustu těch lahví dneska, stáčíme do nich vždycky to naše víno, kterýho si v tom roce nejvíc ceníme. Z literatury se snad dozvídám, že se jedná o burgundskou láhev. Mají ty flašky zvláštní, pěknej tvar, jsou lehoučký a nemají dno. Tím míním, že nemají vypouklý dno, jak to u vinnejch láhví bývá. To je dobrý, totiž se zdá, že v nádobě jsou už jen dvě skleničky, a ony jsou tam skoro tři, což je optimisticky pěkný. Říkáme jí tedy bezedná láhev.
Při návratu z vany cestou k první skleničce ještě mám zastávku v lednici a odkrojuju kus eidamu. Není to lecjakej materiál, jak by to snad mohlo takto znít, ale opravdickej sýr z opravdickýho Holandska, kterej nám přivezl náš švagr a bratr. S nějakou naší cihlou z Jednoty to má máloco společnýho. Tomu my říkáme základ, těm pár soustům před první skleničkou. Důvody pro to jsou dva, první z nich by měl znát každej, kdo se pití věnuje alespoň na rekreační úrovni. Druhým důvodem je vyladění chuťovejch pohárků na příjem vína. Inu, když se dělá něco důkladně, je to hotová věda.
Krájím ho tedy, ten sejr, pod mýma nohama si S., naše nejnovější kočka, honí ocas. To myslím v původním významu, točí se kolem osy a lapá ten prchající kousek svý anatomie. Když ty čtyři necelý dny jsme byli teď pryč, shodila asi z lítosti květináč z police, což je vcelku triviální, až nezaznamenáníhodný. Jenže ona, ačkoliv měla na tu dobu připravený dva hajzlíky, jejichž kapacitu by nebylo v silách jednoho kočičího metabolismu možný vyčerpat, tak tedy ona chodila pak na tu hromádku hlíny. Nevím, kam až se ty její výměšky prosákly, pod tu dřevěnou podlahu. S. je natolik náš novej přírůstek, že ještě nebylo možný nechat ji venku.
Pak odlepujeme etikety z láhví, který se od našeho příjezdu macerujou v kýblu. Vzdoruje jen půllitrovka od nějakýho portskýho vína, taky vánočního dárku, protože já bych si nikdy takový sladký pití nepořídil. To je zrovna škoda, protože to je atypickej, menší objem. Ta láhev by se velice šikla pro někoho, koho chceme obdarovat naším vínem a přitom na něm škudlit.
Chystá se večeře. Čtvrtka kapra přebývá ještě na zítřek, balím ten zbytek ryby do lednice do pytlíku, kterým jindy vybírám S. hovna ze záchodu. Samozřejmě ne tím jedním a samým. Ká ovšem zítra kapra nejí, jakož i cokoliv, co je trochu zdravý. Koupíme pro ni ve vietnamský večerce párky, ti tam sedí i na Novej rok čtyřiadvacet hodin denně, co vlastně dělají ve zbytku času?
Jíme. Venku začínají prskat rachejtle, napřed k nám přichází obraz a pak zvuk, v souladu s fyzikou.
„Ať s tím jdou do řitě.“ Jedno kdo to říká.
Záviš pořád k tomu zpívá, zrovna o tom, jak miluje jméno Milan.
„Ty, jak von se vlastně jmenuje?“
„No tak, Milan.“
„To jo, ale jednou na Novinkách byl celým jménem, v rubrice, jak kdo pěkně bydlí.“
„Asi Smrčka, myslím.“
„Nebydlí v žádný haluzně, jak by bylo stylovější.“
„Jo, ten bydlí líp než Vondráčková.“
Po večeři I. myje nádobí, sedá si ke stolu a k cigaretě.
„Co to tam pořád píšeš?“
„Co si povídáme. Začal jsem psát knížku.“
„Právě teď jsi začal psát knížku.“
„Mně to připadá jako dobrej den i dobrá hodina.“
„A to musíš psát právě teď?“
„Víš že si hovno pamatuju. A když si dám skleničku, už vůbec nic.“
„To tedy bude príma večer.“
Dokončil jsem totiž konečně Naivní sezónu. Mohl bych říct, že takřka na den přesně po čtyřech letech, kdybych si pamatoval, kdy jsem začal psát. Tímto nastává jakési kolečko posílání rukopisu do redakcí. Do redakcí, jak si představuju, kde si z takovejch věcí jen utahujou, pokud se na ně v lepším případě vůbec podívají. Toto dejte dětem v slohu: napsat průvodní dopis panu šéfredaktorovi či nakladateli, kterej by ho přiměl všeho nechat a věc hned na místě číst. To je úkol! Hrozná věc. Tento jakýsi dopis mám už nějak taky. Nejlepší, a jediný, co mě napadlo, bylo nazvat Daniela Jahna jakousi raněnou duší, potýkající se s alkoholem a depresema. Aby ta kniha měla i jakýsi příběh, přesah. Pokud pan nakladatel bude žena, radši ovšem tu odrhovačku o pití vypustím. Nevím už, jak ten dopis jaksi marketingově vylepšit, opakovat se s ním budu dokola, ti lidi to přece nevědí a vy jim to neříkejte. Jak si v tom zasílání nedobře povedu, jaký budou reakce a důvody zamítání toho rukopisu, o tom jsem tu chtěl psát, aby ten život tady byl jaksi vícevrstvej, ale protože jakožto spisovatel vidím trochu do budoucna, spatřuju se už na konci této knihy, kde výsledkem je velké nic. Čili teď tuto vrstvu ruším. (str. 5–8)

————————-

Daniel Jahn

Daniel Jahn (*1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Daniel Jahn je pseudonym, identita autora není známá ani nakladatelství Dauphin, kde vyšla jeho kniha Naivní sezóna (2017).

Informace byly čerpány ze stránek internetového knihkupectví Kosmas.

V nabídce nakladatele Pragoline naleznete aforismy, epigramy, veselé příběhy, kriminální příběhy, anekdoty, zpovědi, životopisy, prózu i poezii autorů Josefa Fouska, Jiřího Krampola, Zdeňka Izera, Marka Dobrodinského, Uršuly Klukové, Michala Dlouhého, Hedy Bartíkové, Romana Cílka, Kateřiny Procházkové, Petra Bambase, Aleše Pivody a dalších.

Související knihy

Jahn, Daniel

Pragoline, 2020