Je 25. únor 2020. Den, kdy si zbytky komunistické garnitury a její dědici sroceni v KSČM připomínají svůj vítězný den roku 1948, puč, který na desítky let zmrzačil naši zem. Den, kdy řada lidí uctívá památku oběti komunistického teroru katolického kněze Josefa Toufara, který právě před sedmdesáti lety podlehl následkům brutálního mučení. Den, kdy v Činoherní kavárně v Praze v ulici Ve Smečkách se v odpoledních hodinách – zcela symbolicky – koná prezentace a křest knihy Karin Lednické Šikmý kostel, který jakožto torzo komunisty z povrchu zemského smeteného města ční k nebesům coby memento hrůz jedné dějinné etapy českého národa.

Karin Lednická a Alena Mornštajnová

Autorka románu Karin Lednická, jeho kmotra, spisovatelka Alena Mornštajnová, stejně jako průvodce debatou a slavnostním uvedením díla Jiří Popiolek jsou přítomni a usedají na židle za stolem připravenými pro ně na vyvýšeném pódiu. Vilma Cibulková, herečka, která se podílela na vzniku audioknihy, bohužel nemohla přijít. „Paní Cibulková, která se velmi těšila, že nám zde přečte ukázku z knihy, s námi bude alespoň prostřednictvím audionahrávky,“ oznamuje po vřelém přivítání obou aktérek diskuse a publika Jiří Popiolek a nechává rozeznít hlas umělkyně, který přítomné vtahuje do první kapitoly románu.

Čím přitáhlo zapomenuté místo, o němž jsme v ukázce slyšeli, čím okouzlila Karviná paní Lednickou, že se rozhodla o ní psát? Jejím prvním záměrem, jak říká, bylo napsat povídku

„o městě, které se propadlo a po němž zbylo jen kaliště s kostelem. Lidé zde jen chodí a vzpomínají. To jsou ti, kteří mi pomáhali příběh napsat.“

Zpočátku nebylo pro autorku lehké navázat s nimi kontakt. Avšak když zjistili, že svůj zájem nepředstírá, otevřeli se. S některými se i spřátelila.

„Trnula jsem, jak knihu přijmou,“ svěřuje se. „Text jsem se všemi nekonzultovala, dávala jsem jej číst jen několika z nich. Někteří říkali, ale to není náš staříček. Musela jsem vysvětlovat, že jde o literární licenci. Nakonec jsem od nich dostala požehnání a toho si velmi vážím, byla to pro mne velká úleva.“

„Chodíte také mezi pamětníky?“ obrací se Jiří Popiolek na Alenu Mornštajnovou. Ta na rozdíl od své literární kolegyně říká, že to má jiné.

„Na začátku stojí nějaká skutečná událost, proto je rešerše velmi důležitá. Ale psát o skutečném místě je hodně těžké, více tedy fabuluji.“

„Román Šikmý kostel,“ vrací se moderátor k dílu Karin Lednické, „bývá označován jako hornický. Celý je však psán z pohledu ženy. Jaká byla na něj reakce?“

„Až na jeden jsou ohlasy velmi příznivé,“ odpovídá autorka. „Knihu dobře přijali jak lidi z Karviné, tak i odjinud, začínají na místo pohlížet jinak. Současná Karviná je bývalý Fryštát, který komunisté pojmenovali Karviná, aby zastřeli, že město zlikvidovali. O kostele, který se jako jediný ještě s hřbitovem, jedním komínem a třemi šachetními věžemi zachoval, lidé mluví jako o zázraku.“

A ještě pro úplnost odpovědi dodává, že v rozlišování literatury na „ženskou“ a „mužskou“ nenalézá žádný smysl.

Karin Lednická

A vnímá nějaký rozdíl mezi ženským a mužským psaním Alena Mornštajnová? Podle ní takovýto rozdíl neexistuje. Vzpomíná, jak ji takto formulovaná otázka, s níž se na ni obrátil jeden z účastníků besedy konané v Karviné, velmi zaskočila. Vzápětí však z publika zaslechla hlas vyjadřující údiv nad nesmyslností dotazu.  „Ten hlas patřil Karin. A tak jsme se seznámily.“

Následující otázky jsou opět cílené k románu Šikmý kostel: Dílo časově pokrývá léta 1894–1921, zachytí autorka i následná období? Jak zasáhl vznik Československa do života tamějších lidí, Poláků a Čechů? A Karin Lednická se rozpovídá:

„Když už jsem se do psaní pustila, musím to udělat pořádně. Nyní jsem v polovině druhého dílu, ve 30. letech minulého století, píšu o událostech, které nejsou historiky zaznamenány. Poté, co vzniklo Československo, rozpoutal se mezi zdejším obyvatelstvem, mezi Čechy a Poláky, konflikt. Nikdo nechtěl ustoupit, dvouleté boje byly horší než 1. světová válka. Ještě dnes, po sto letech, každá z obou stran se drží své pravdy, nevraživost stále přežívá. Nepíšu ale historický spis, více mě zajímalo a zajímá, jak zde lidé žili a jak historické události na ně dopadaly, jak se museli s problémy vypořádat.“

„Když jste pracovala na svém románu Hana,“ otáčí se Jiří Popiolek k Aleně Mornštajnové, „narazila jste na něco tak otřesného, že jste o tom ani nechtěla psát?“

Spisovatelčin původní tvůrčí záměr nebyl psát knihu o holocaustu, zamýšlela ve svém díle zachytit tyfovou epidemii, která v roce 1954 zachvátila Valašské Meziříčí, autorčino rodné město.

„Při rešerších jsem ale narazila na věc, kterou jsem jen tušila,“ hovoří o genezi své knihy paní Mornštajnová, „na to, že zde žila poměrně velká židovská komunita. Tehdy jsem se rozhodla, že o ní budu psát. Žiji v tomto městě celý život, a teprve teď jsem si uvědomila, jak málo o něm vím.“

A nejen ona. Během besed se zdejšími obyvateli zjistila, kolik toho zapomněli. Teprve po vydání  Hany se začali rozpomínat a chodit k památníku umučených Židů.

Vypravování obou žen vyústí do uvedení další ukázky z knihy Šikmý kostel, tentokrát v interpretaci samotné autorky. Karin Lednická s emotivním přednesem přečte kapitolu, v níž je zpřítomněna úzkost manželky a matky vyvolaná zprávou o neštěstí, k němuž došlo ve štole, kde pracoval její muž i čtrnáctiletý syn. Zůstane s dětmi sama? Jak je uživí? Nebude muset i pětileté dítě poslat do služby?

Následující dotazy z publika se mimo jiné vztahují k dalším místům daného kraje, které postihl komunistický vandalismus: k Orlové, dříve centru kultury, vzdělanosti, poté ocitnuvší se na spodní příčce společenského života; k lázním Darkov, do nichž se kdysi sjížděla aristokracie, členové císařského dvora, které platily za jedno z předních evropských míst, a nyní? Po jejich slávě nezůstalo téměř nic.

Karin Lednická a Alena Mornštajnová

Krásný podvečer završuje symbolický křest románu Šikmý kostel; jeho „kmotra“ Alena Mornštajnová dílu přeje, „aby hrdinové i kniha žila hodně dlouho, aby ji četly i další generace, protože skrze ni poznají ony kraje i osudy tamějších lidí“.

Psát, vydávat a číst díla vracející se k minulým časům, odkrývající doby přívětivé, ale i temné, to je – řekněme – povinnost nás všech. Nás, kteří v dříve či nedávno završených etapách národního života hledáme důvod, proč být na svou historii hrdí, ale také si na nich uvědomujeme přešlapy, omyly či osudové chyby, jimž je nutné se nyní i v budoucnu vyvarovat. Právě ony mají na svědomí to, že docházelo nejen k nenávratným demolicím materiálních statků, k ničení krajinných krás, nýbrž také k devastaci hodnot morálních. Poučme se díly, jakými jsou i romány obou autorek, a nedopusťme, aby kolem nás stály další šikmé kostely, a především pak šikmí lidé. Šikmý charakter napáchá více zla než šikmá věž. A trvá roky, než se opět napřímí.

Související knihy

Lednická, Karin

Bílá vrána, 2020