Čtení ke kávě: Tři ženy - knihy (Martin Patřičný)

Tři ženské – knihy

21.2.2020 Martin Patřičný Bez komentáře

Rád čtu – paměti, vzpomínky, ohlédnutí. Protože když se s někým seznámíte, tak to není tak, že vám bude hned vyprávět svůj příběh! V knize, to je holt něco jiného. Samozřejmě je to celé filtrované, co vás zajímá nejvíc, se zpravidla nedovíte a prostor pro kontrolní dotazy není. Ale i tak to stojí za to.

Mám před sebou tři knihy:

Klára Gočárová v knize Voslí můstky píše na významném místě svým čtenářům: „Nehloubejte v mých spletitých rodinných vztazích.“
No, v Obecné škole pan ředitel taky varoval žáky, aby v mrazu nelízali zábradlí, že? To by v textu ta známá jména nesměla být…
Knížka mě zaujala tak, že jsem zapomněl na to, jak už mi poslední dobou vadí to neustálé vaření, a přelouskal jsem skoro i střední část trojknihy, psanou jakoby v receptech. Kdysi jsem tyhle nápady měl rád. A po celou dobu čtení, i když zaujatý a velmisympatizující, jsem myslel s nostalgií na byvší dobré redaktory, kteří kdysi své autory vedli, dokázali jim pozorně a s účastí poradit a uměli knihu upravit i pro nezasvěcené čtenáře.
Ve „Voslích můstcích“ žena popisuje lásku. Nebo zamilovanost? Na nic si nehraje, je svoje, jde ze sebe ven – prostě najednou něco ví a já jí věřím. Píše jaké to je – milovat. Víte, jak strašně dlouho dělali něco takového – psali, popisovali – jen muži?
Voslí můstky stojí za přečtení!

V knize Sandry Pogodové, původním povoláním herečky, jsem se nad některými epizodami dobře bavil, a dokonce se hlasitě smál. Karamboly života jsou zajímavé – zvlášť u druhých, a když nejde o krk… Při každém průseru teďuž uvažuju – za jak dlouho se tomu budu smát?
Zvláštní věc – během čtení mi chyběla ta muzika, ta muzika Sandřina otce! Možná je nesdělitelná, možná jsem toho od ní čekal víc, nevím. On, její tatínek, ji má v sobě, tu muziku a dcera ji má naposlouchanou a bere ji zřejmě jako samozřejmost. Jenže kniha přijde i k těm, co ji nikdy neslyšeli. Dalo by se s tím něco dělat? Nevím… O muzice není lehké psát. Když napíšete kus textu písně, jejíž melodii váš čtenář zná, můžete doufat, že obrazy ve vašich hlavách by se v něčem mohly podobat. A souznít. Jinak co?

Dočetl jsem knihu od paní Landovské: Nikdy není pozdě na šťastné dětství.
Jen málokdy se mi stává, že dočtu knihu a chci se seznámit s jejím autorem. Tentokrát „to“ nastalo. Dám si ještě pár dní na odstup a pak pro „to“ něco udělám. Nesmělý pokus, nic víc.
V té knize jsou místa, kde stačí zavřít oči a taky vidím věci ze svého dětství:

a) Kluky v první či druhé třídě, co trápili jednu holku – maličkou Italku, nebo Řekyni, prostě trochu jinou, čekali na ni za školou, jenže většinou ji myslím nedohonili, uměla dobře utíkat!
(pozlatíte vráně zobák a pařáty a ostatní ji uklovou – už jste viděli bílou vránu?)

b) Vinnetou: Poslední výstřel – taky jsem ho viděl jen jednou a nikdy víc – ale hlavně – jak ti chlapečkové a potom kluci mohli milovat Shatterhanda, a přitom sami šikanovat, podvádět… Bůh ví, já ne. Myslel jsem, že ten archetyp – zachraňování princezen – v sobě mají všichni muži, tak jako…

c) Učebna chemie – taková byla i „naše“ učebna – ne na základce, ale na gymnasiu na náměstí – tehdy – Lidových milicí, ve Vysočanech. Ale nás učil noblesní prof. Durych a já jsem se ho ptal, jestli je příbuzný s Jaroslavem Durychem, a on mi odpověděl, že nějaké příbuzenství tam je. To místo, kde paní Landovská popisuje snící učitelku Živnou si budu hezký čas pamatovat!

Nechci a nebudu prozrazovat další příběhy dál – i když si odmyslím 50–60 procent, která si literáti a vyprávěči přidávají, může člověk s takovým dětstvím přežít bez úhony? Člověk vydrží hodně. A ono to asi bez ztráty kytičky nebylo, jinak by paní Landovská nepsala o dětství… Nikdy není pozdě na šťastné dětství?
Zní ten název knihy jako báseň, ale je to zřejmě pravda.

Martin Patřičný

Martin Patřičný je výtvarník-dřevař, autor knih, vypravěč. Řemeslu se vyučil soukromě u svého strýce řezbáře a soustružníka dřeva. Za totality pracoval v dělnických profesích, např. jako dřevorubec, skladník, řidič. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Byl spoluautorem scénáře a průvodcem 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu – Nadace Dřevo pro život, režie Bedřich Ludvík, ČT 2/ 2008, 2009. V roce 2000 s Václavem Větvičkou a Hanou Hegerovou vyhlásili Den stromů, původně Den stromů a dřeva, 20. 10. 2000 poprvé. Národní muzeum je podpořilo výstavou Den stromů (M. Patřičný, J. Michálek). Patřičný má za sebou přes sto výstav v tuzemsku, např. 1993 – Rudolfinum, Praha, 1995 – Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 – Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 – Akademie věd… Pravidelně vystavuje na Světě knihy. Pro For Arch připravil dvě rozsáhlé výstavy o dřevě. V zahraničí vystavoval mj. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006/7 – Salon Nezávislých, Paříž, (Německo, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Itálie) a mimo Evropu roku 2008 v Torontu – North York Centre Library. Martin Patřičný vydal tyto knihy: Pracujeme se dřevem (v roce 2017 vyšlo 5. vydání), Dřevo krásných stromů (tři vydání), Monografie (2009), Kus dřeva ze stromu poznání (s Bedřichem Ludvíkem), Všecky krásy dřeva (2014), Jako v nebi, Patřičná Čítanka (2014), Velká kniha o dřevě (2016). Od roku 1998 uspořádal řadu „Dřevěných večerů“ – diskusních i hraných s poesií a živou hudbou v Národním muzeu v Praze, Městské knihovně Praha a dalších městech ČR.