Když se řekne „černá díra v Kalkatě“, každý Angličan okamžitě ví, o čem je řeč. O přeplněné kobce, v níž není k hnutí a čeká se jenom na smrt.
My u nás žádnou černou díru nepotřebujeme. My máme poštu. A ta funkci takové černé díry hravě zastane.
Zhruba takto by se dala vyjádřit první myšlenka zrozená mými mozkovými závity při vstupu do dvorany oné báječné instituce. Lidí jako much. A ze šesti přepážek jsou v provozu jen tři. No bodejť! Však si zákazníci rádi počkají, že ano. Ostatně – jsou na to zvyklí. Tady to asi ani jinak nejde. Pošta byla stvořena za účelem trénování naší trpělivosti. V obzvláště pokročilém stádiu lze začít i meditovat, případně rozmlouvat s anděly.
Automat mi vyplivl pořadové číslo 4, což zdánlivě věštilo vcelku růžové vyhlídky. Ovšem při pohledu na obří monitor jsem je musel chtě nechtě zaplašit.
Přepážka č. 1 obsluhuje číslo 398.
Přepážka č. 3 obsluhuje číslo 76.
Přepážka č. 5 neobsluhuje nikoho. Slečna si tam zřejmě piluje nehty nebo co.
Spočítal jsem tlupu naštvaně poposedávajících a stepujících spoluobčanů. Dvacet osm kusů. Zachová-li si pětka sveřepou pasivní resistenci a odbaví-li oba zbylé šaltry v průměru jednoho člověka za pět minut, strávím tu víc jak hodinu. A pak teprve možná přijdu na řadu.
Unaveným zrakem jsem mimoděk ulpěl na okénku č. 6 – největším a nejkomfortnějším, navíc umístěném až v rohu, odděleném od všech ostatních mohutnou skříní s privátními schránkami. Došlo mi, že jsem tohle pracoviště nikdy neviděl v provozu. Kompletní rekonstrukce tady proběhla před nějakými sedmi osmi roky. A od té doby šestka totálně zahálí. Nikdo ani nepočítá s tím, že by mohla sloužit svému účelu. Soudě aspoň podle toho, že ji personál postupně zabarikádoval reklamními panely, stojany s blankety a dalším harampádím. Proboha, není to škoda? Proč tedy tuhle přepážku vůbec budovali? Měli tam raději umístit barpult s pípou, aspoň bych si mohl natočit pivo.
Z rozjímání mě vytrhl příchod paní vedoucí. Šarmantní čtyřicátnice s bezvadnou figurou, dobře se na ni kouká.
Za zády úřednic doputovala až na pětku, kde se zvesela pozdravila s lelkující kolegyní.
„Tak se tu mějte, holky,“ popřála celému týmu, „odjíždím na dovču. Za dva tejdny nashle. Jo, a nezapomeňte, že má nastoupit ten novej. Nevím přesně, kdy přijde. Zatím ho nějak zabavte. Teda jestli si to nakonec ještě nerozmyslí.“
Jak jsem tak přejížděl nepřítomnýma očima po jejím esteticky dokonalém pozadí, náhle mizícím za dveřmi kanceláře, projel mi lebkou čtverácký nápad.
Čtverácký je slabé slovo. Přesnější by bylo označit ho za vrchol imbecilní recese.
Pár minut jsem se bavil jeho hnětením v díži svého chabého intelektu. Jistě, patrně to bude neproveditelné. Ovšem nepřítomnost paní vedoucí by mi mohla znatelně nahrát.
No nic, doma to ještě promyslím.
Promyslel jsem to a dospěl k názoru, že to chci zkusit.
Základním předpokladem úspěchu je má časová flexibilita. Jako pracující důchodce makám na poloviční úvazek. V pondělí a ve středu od sedmi do tří a v pátek jenom do dvou. Úterý a čtvrtek mám volno. Času habaděj.
Zvažoval jsem, zda to nemám spustit už v sobotu, kdy je pošta dopoledne otevřená, ale pak jsem to přece jen nechal na pondělí. Když sebou trochu mrsknu, můžu být v půl čtvrté na place.

Promyslel jsem to a dospěl k názoru, že to chci zkusit.
Základním předpokladem úspěchu je má časová flexibilita. Jako pracující důchodce makám na poloviční úvazek. V pondělí a ve středu od sedmi do tří a v pátek jenom do dvou. Úterý a čtvrtek mám volno. Času habaděj.
Zvažoval jsem, zda to nemám spustit už v sobotu, kdy je pošta dopoledne otevřená, ale pak jsem to přece jen nechal na pondělí. Když sebou trochu mrsknu, můžu být v půl čtvrté na place.

Mrsknul jsem sebou pořádně a v 15:24 s bušícím srdcem vklouzl do zázemí odbavovací haly – bez nejmenšího problému, kočičky totiž nechávají klíče v zámku (zcela v rozporu s předpisy). Což se mi teď náramně šiklo.
Za zády dvou pracovnic (urputně zaneprázdněných, pročež mě neregistrovaly) jsem nenápadně proťapkal k přepážce č. 6. Svou poštovní kariéru jsem zahájil důkladným průzkumem jejího vybavení. Nezbylo mi než konstatovat, že to není přepážka, nýbrž skladiště. Nebyla tu kasa, nebyl tu terminál, nebylo tu nic, s čím by mohl svědomitý zaměstnanec vykonávat bohulibou činnost.
Jednu veledůležitou pracovní pomůcku jsem však přece jen objevil: razítko. Tak vida! Ono to nakonec půjde. Jak má člověk razítko, je king!
Hala byla jako vždy natřískaná. Obličeje čekajících prozrazovaly předepsanou nelibost standardní úrovně.
Mnul jsem si ruce a přemýšlel, kudy do toho. V automatu na pořadová čísla moje přepážka č. 6 vůbec není. Aby taky jo, když tu chybí počítač, kterým bych se k té mašině připojil. Čili musím ty lidi nalákat jaksi mimo pořadí.
Povzbudivě jsem se usmíval do davu, až se nakonec jedna babka nechala nachytat a houkla na mě škvírou mezi dvěma reklamními stojany:
„Haló, pane, máte vodevříno?“
„Ano, madam. Račte přistoupit.“
„Ale jak? Jste tam zalígrovanej.“
„No jo. Tak malinko odšoupněte ty stojany a bude to.“
Paní mě poslechla a v příští vteřině už mi strkala úhledně nadepsanou obálku.
„Prosila bych to vobyčejně. Je to pro ségru, vona je špatná na kyčle, tak aby kvůli tomu nemusela špacírovat na poštu. A tvrdnout tam takovou dobu jako já tady.“
„No jo, tak jo. Tak to pošleme vobyčejně. A nepamatujete si, kolik tak vobyčejně za vobyčejný psaní platíte?“
Koukla na mě zaraženě.
„Cože? Vy nevíte, kolik dělá poštovný? To byste snad měl vědět, ne?“
Jo, tak to měla pravdu. A já byl v koncích.
Zachránil mě spásný nápad.
„Víte, vono se to vodvíjí vod hmotnosti zásilky. A já tu bohužel nemám váhu. Todle je provizorní přepážka, vodvíráme ji jenom při návalu.“
„No, to by teda měla bejt vodevřená furt, pač tady to bez návalu není nikdy.“
„To je fakt. No, helejte, uděláme to takle: já to pošlu za deset korun, jo?“
Vyvalila na mě oči.
„Co? Za deset?“
„No, já vím, je to dost…“
„Dost? To je dost málo! Dycky po mně chtěj víc jak dvacku, nikdá míň.“
„To je ale sprosťárna! Takovej majlant za blbou vobálečku. Já budu džentlmen a nechám vám to za bůra, co vy na to?“
„No… a jste si jistej, že to za tak malý peníze dojde?“
„A proč by nedošlo? Podívejte, takhle na to prdnu razítko,“ a prdnul jsem na to razítko, „a už to frčí,“ a už to frčelo.
Zatímco s očividnými rozpaky sledovala mé počínání, odhodil jsem nonšalantním švihem její psaníčko do prázdného koše pod oknem.
„A nadirigujte mi sem dalšího, prosím.“
Uctivě poděkovala, načež kývla na kluka v tričku s lebkou a sluchátky na lebce a žvejkačkou v lebce. Pokrčil rameny a přistoupil.
„Dobrej,“ žvejk, „prosil bych dobít kredit,“ žvejk.
„Omlouvám se, ale u tohodle vokýnka kredit nedobíjíme. Musíte k jinýmu.“
„Tak na co tady jste,“ žvejk, „když nedobíjíte?“ ušklíbl se zlobně. A odžvejkal.
Po něm u mě zaparkoval dobře oblečený brýlatý chlapík, zjevně manažer či podnikatel, a požadoval vydání uložené zásilky, kterou identifikoval strašlivě dlouhým podacím číslem. Odebral jsem se do skladu a strávil tam přibližně 28 let, 7 měsíců a 18 minut pátráním po dotyčném balíčku. Když jsem ho triumfálně přinesl dresátovi, milostpán byl fuč. To jsou teda móresy! Hulvát jeden, nemůže chviličku počkat, než mu ten jeho pitomý krám najdu?
Na další pokus už to ale vyšlo báječně. Obézní mamina s podobně tlustým potomkem v podpaží toužila poslat peníze. To nebyl problém. Bankovky jsem převzal, a co na tom, že nikdy nikam nedoputují?
Tou dobou už si mě všimly i mé přepracované kolegyně. Umělá blondýna z jedničky se naklonila k namejkapované nádheře z pětky a jejich pohled mým směrem zcela jednoznačně indikoval otázku, kterou jsem neslyšel, ale snadno si ji domyslel:
„Kdo to je?“
A hned na to společné pokývání znamenající:
„Aha, to bude nejspíš ten novej.“
Pětka se zvedla, upravila si sukni a rázným krokem navštívila mé království.
„Dobrej den, já jsem Ivana,“ potřásla mi pravicí. „Vy asi budete ten novej, že jo?“
„Jo, já jsem ten novej. Eduard se jmenuju.“
„Tak jo, Edo, koukám, že už tady vodbavuješ lidi. Ale… dyť tu ani nemáš terminál, kasu, nic!“
„Ne, já si s nima jen tak povídám,“ lhal jsem, „poskytuju informace a tak. Abych jim ukrátil čekání.“
Znělo to jako kardinální pitomost. A podle toho se taky Ivana zatvářila.
„Hm. Tak my ti zejtra nachystáme všechno vybavení, ať můžeš normálně makat. A zaučíme tě. Budeš chodit každej den jenom takle na vodpoledne?“
„Ne, úterky a čtvrtky dělám hned od rána. A soboty taky.“
„Tak jo. Přijď teda na sedmou a budem tě hoďku školit, než vodevřem, jo?“
„Dobře.“

Nechápu, proč někdo ztrácí čas studiem v jakémkoli poštovním vzdělávacím zařízení. Já byl za pouhých šedesát minut odborně připraven na poskytování kompletního portfolia služeb.
Koutek před přepážkou č. 6 jsme společnými silami vyklidili, přikonektovali k lístečkovacímu automatu a už to jelo. Čekací doba se zkrátila o celou třetinu (bývalo by to šlo i o polovinu, jenomže pětka si pořád pilovala nehty nebo barvila řasy nebo co já vím, každopádně pracovní aktivitu nevyvíjela).
Kolegyně pochopitelně špiónily, co jsem zač. Pětka jen tak ze slušnosti, ve svém mladistvém věku mě vnímala jako předkrematorní fosílii. Atraktivní a prudce elegantní jednička si udržovala patřičný odstup, což jsem při pohledu do zrcadla naprosto chápal. Zato umolousaná trojka zarputile zkoušela zapříst hovor s cílem navnadit mě na nedělní odpolední procházku a návštěvu kavárny. Se vší galantností jsem jí diplomaticky vysvětlil, že je mi sedmašedesát roků a období jarního randění mám už dávno za sebou.
„Ale Edoušku,“ chichotala se, „dyť bych ti hádala sotva ňákejch padesát. A energie máš víc jak leckerej mladík.“
Nic naplat. Patrně mě čeká víkendová romantika. Pokud tedy nedokážu vymyslet způsob, jak to bezbolestně zahrát do autu.

Ve čtvrtek přijela kontrola z kraje.
Dopadlo to náramně. Skutečnost, že jsme obsadili zapikolovanou přepážku č. 6, přivedla pana inspektora na pokraj extáze. Z předchozích návštěv si totiž moc dobře pamatoval, jak mu pokaždé pilo krev, když musel akceptovat její neproduktivní zahálení.
„Pane kolego, jsem s váma nadmíru spokojenej,“ vrkal jak holoubek. „Mám tisíc chutí odvolat paní vedoucí z funkce a instalovat vás místo ní. Páč vona je absolutně k ničemu. Zato vy to máte v hlavě srovnaný, to je vidět.“
Netuším, jak k tomuto politováníhodnému omylu dospěl, nicméně jsem poděkoval za pochvalné hodnocení a ujistil ho, že jako pracující důchodce, navíc pouze na částečný úvazek (ještě ke všemu fiktivní, ale to on netušil), rozhodně neprahnu po kariéře, kterou mi tak barvitě nastínil.

Netrvalo dlouho a na poště jsem doslova zdomácněl. Pantofle na mě čekaly hned za dveřmi, v kredenci se válelo moje kafe (označené cedulkou), v lednici mlíko a v dobře ukrytém zadním koutku i pár lahváčů.
Pak ale nevyhnutelně nastal okamžik, kdy se to celé zvrtlo.
Zrovna jsem vyřizoval jedné takové pikantní slečince inkaso, když mi na záda padl stín líbezných tvarů. Otočil jsem se a zůstal zírat do hezkého obličeje paní vedoucí.
„Tak vy jste ten novej?“ zavrčela místo pozdravu.
„A… a… ano, teda vlastně… jo… ne… já jsem… takovej… takovej jinej novej. Teda jinej než ten novej, kerýho jste čekali.“
„To vím i bez vás. Ten novej, kerýho jsme čekali, to zrušil už předminulej tejden. Šel rači do automobilky.“
„Aha. To je mi líto. Ale naprosto ho chápu.“
„No, a kde vy jste se tady vzal?“
„No, abych tak řek, přišel jsem, usedl jsem, ouřadoval jsem.“
Má parafráze Julia Caesara ji nepobavila.
„Jinejma slovama, už čtrnáct dní tady vobsluhujete kunčafty bez pracovní smlouvy. Bez hmotný zodpovědnosti. Bez pojištění. Bez ničeho. Jste šílenec?“
„Asi jo.“
Zavrtěla hlavou.
„Už nám dorazily ňáký reklamace. Jakási Emilie Votroubková z Viničnejch Šumic postrádá dopis vod sestry Blaženy.“
„Jo, ten je támdle pod voknem. V tom žlutym prádelnim koši.“
„Aha. V prádelnim koši. A Žaneta Matlafousová vodeslala svý matce dvanáct tisíc korun a ty se taky někde ztratily.“
„Neztratily. Válej se tady v šuplíku.“
„V šuplíku. Hm. A doktor Bublavý si stěžuje, že přišel vyzvednout balíček, ale dyž jste ho ani po štvrt hodině nedones, tak mu došla trpělivost.“
„No jo, to já nevím, ale je fakt, že když jsem mu to chtěl předat, už tu fakt nebyl. Asi je ňákej netrpělivej nebo co. Neurotik, možná.“
„Neutorik! Bože můj! Vy jste vopravdu šílenec!“
„Nejspíš.“
Povzdychla si a pár vteřin mě sledovala zamyšleným okem. Načež ta její kamenná maska nepatrně roztála.
„Hm. A vod tý doby už bylo všechno v cajku?“
„Jasná zpráva! Zeptejte se děvčat,“ pochválil jsem své kvality a nenápadně odkopl prázdnou flašku od piva pod skříň, aby ji šéfová nepostřehla.
„Tak dobře. Poslyšte, co byste řek, dybysme si vás tu nechali? Na zkrácenej úvazek…“

Jiří Raichl

Jiří Raichl je český prozaik, básník a dramatik-ochotník.
Narodil se v Praze, aktuálně žije v Dobrušce. Vyzkoušel devatero řemesel (vč. desáté bídy) a v současné době zakotvil na manažerské pozici v sociálních službách.
Literární tvorbě se věnuje jako koníčku. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA, v němž vydal román Poblíž nebe (kniha je vyprodaná, zdarma ke stažení jako e-book) a sborníky povídek Zítra už bylo (2018) a Tenčí než vlákno pavučiny (2019).
Více informací najdete na autorově osobním webu: http://jiriraichl.mozello.cz/.

Související knihy

Raichl, Jiří

Tofana, 2019

Raichl, Jiří

Tofana, 2018

Raichl, Jiří

Tofana, 2018