Knihu Dědečkovy povídačky od autorky Zuzany Pospíšilové
vydalo nakladatelství Grada.

První vyprávění

Pan Zdeněk byl uznávaným občanem města. Všichni si ho vážili, a dokonce ho i obdivovali. Nikdo netušil, že má jedno malé tajemství. V dětství se nenaučil správně vyslovovat hlásky R a Ř. Ráčkoval. Zato všechno ostatní uměl dokonale. Když si s někým povídal, schválně se těmto hláskám vyhýbal. Díky tomu měl velikou slovní zásobu, a tak to dlouho nikomu nedošlo. Až do doby, než se stal dědečkem.
„Dědo, řekni nám pohádku O veliké řepě,“ škemral jeden z vnoučků.
Dědeček se zamyslel a pak začal povídat: „Byl jednou jeden dědeček, a ten zasadil fialovou hlízu.“
„Ne dědo, zasadil řepu!“ opravoval ho Pavlík.
„Vždyť je to to samé,“ nedal se děda. Takovou pohádku ale děti nechtěly.
„Tak nám řekni aspoň tu o Karkulce,“ škemrala Lenka.
„Byla jedna holčička, a ta nosila čepičku. Byla vínová,“ začal zase dědeček a usilovně přemýšlel, jak dál.
„Karkulka, dědo. Jmenovala se Karkulka! A byla červená, ne vínová!“ vyčítala mu Lenka a dědeček jen bezradně pokrčil rameny.
„Dědo, já mám podezření, že ty neumíš říct R a Ř. Že mám pravdu?“ zeptal se Pavlík.
„To nevadí. Tak to aspoň zkus,“ vybídla ho Lenka.
Dědeček chvíli váhal, ale pak to zkusil. Vyšel z něj jen podivně řinčivý zvuk.
„Ty ráčkuješ!“ upozornila ho Lenka s úsměvem na tváři.
Dědeček jen pokrčil rameny. Styděl se, ale taky mu bylo líto, že dětem nemůže povídat známé pohádky. Vmžiku ale dostal nápad. Napadlo ho, že by si mohl nějaké pohádky sám vymyslet. Děti ho opravovat nebudou a on se těm dvěma písmenům může i nadále vyhýbat.
„Co kdybych vám pověděl nějakou úplně novou pohádku?“ seznámil vnoučata se svým plánem.
„To záleží na tom, o čem bude,“ odpověděl vnouček.
„Povím vám o tom, co jsem zažil, když jsem byl malý,“ nabídl dědeček.
„Jo, bezva,“ souhlasily děti, a tak se dědeček pustil do povídání.

Jak jsem zabloudil

Jednou mě maminka poslala do obchodu. Měl jsem koupit chleba, máslo a mléko. Na tom nebylo nic zvláštního. Na nákupy jsem chodil často. Dostal jsem peníze navíc a za odměnu jsem si mohl pokaždé koupit lízátko nebo nanuk, tak jsem do obchodu chodil s nadšením. Teď jsem měl jsem v plánu koupit si balíček žvýkaček. Takových, co se z nich dají vyfouknout bubliny. Honzík od sousedů je měl a já jsem mu je malinko záviděl.
Byl jsem asi v půli cesty, když se obloha zatáhla a z nebe začaly padat dešťové kapky. Byly čím dál větší, a tak jsem usoudil, že bude lepší, když se někam schovám. Naštěstí jsem byl blízko stoleté lípy. Byla vysoká a košatá, takže mi její větve posloužily jako veliký deštník. Stál jsem tam, zády jsem se dotýkal kmene, když tu jsem ucítil něco zvláštního. Měl jsem pocit, že se kmen lípy pohnul nebo nějak posunul. Vylekaně jsem se otočil, abych se mohl podívat, co se děje. Nemýlil jsem se. Objevilo se tam tmavé místo a vypadalo jako tajný vchod. Najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Táhlo mě to tam neviditelnou silou. Nemohl jsem tomu odolat, a tak jsem se jako omámený odlepil od země a vstoupil tam.
Moje oči si na tmu zvykly až po chvíli, takže jsem nejspíš vypadal jako slepec na neznámém místě. Dlaněmi jsem ohmatával všechno okolo. Dutý kmen byl mnohem větší, než jsem si původně myslel. Nedokázal jsem si to vysvětlit. Zvenčí nevypadal až tak veliký. Napadlo mě, že by se tu dalo klidně i bydlet. Podle mého odhadu by se tam bez potíží vešla postel, stůl a židle nebo jiný nábytek z mého pokoje. Když jsem nad tím dumal, zahlédl jsem slabé světýlko. Zamžikal jsem očima, abych viděl co nejlépe. Věděl jsem, že musím jít za světlem. Nic jiného mi ani nezbývalo. Když jsem se ke světýlku pomalu blížil, jeho intenzita se zvětšovala. Jako kdyby se malá hvězda na noční obloze změnila v Měsíc.
Na chvilku jsem se zastavil. Vím, že jsem do kmene vstoupil na opačném konci. Možná se tudy dá z kmene vystoupit. Jednoduše vyjdu ven, mohutnou lípu obejdu a pak se opět vydám na cestu do obchodu. Klidně i v dešti. To jsem si ale jenom myslel.

Z kmene se sice dalo vystoupit, ale najednou jsem se ocitl někde úplně jinde. Jako kdybych byl v jiném světě. Nikde ani stopa po dešti a blescích. Nikde žádná cesta, jen louka se spoustou květin. Byla tak veliká, že vypadala nekonečně. Byl jsem z toho zmatený. Vůbec jsem to místo nepoznával. Věděl jsem jenom jediné. Zabloudil jsem a ani za mák jsem netušil, jak se odtud dostanu.
Kluci většinou nepláčou, ale teď jsem měl namále. Z očí mi začaly stékat slzy a nevěděl jsem, co si počnu. Už jsem myslel, že tady zůstanu navěky, když se ozval nějaký zvuk. V louce to podivně zašustilo, a tak jsem si osušil slzy. Někde mezi vlčími máky a pampeliškami jsem uviděl cosi podivného. Nebyl to člověk ani živočich. Nebylo to nic, co jsem znal. Možná to byla nějaká neznámá pohádková bytost. Byl to malý pidimužík s velikým nosem. Ten mu mezi očima svítil jako lampička. Mile se usmíval, a tak jsem měl pocit, že se ho nemusím bát. Nikdy jsem nikoho podobného neviděl. Pokynul mi, abych šel za ním, a tak jsem se vydal za ním. Došli jsme k paloučku, kde se posadil a já jsem udělal totéž. Vyndal z kapsy píšťalku a podal mi ji. Nikdy jsem na píšťalku nepískal, ale pochopil jsem, že to mám vyzkoušet. Zpočátku to bylo jen slabounké zapískání, ale pak jsem se osmělil a zapískal hlasitěji. Najednou pidimužík zmizel a všechno kolem mě vypadalo úplně jinak. Cesta, z níž jsem sešel, abych unikl dešti, byla opět tady. Na zemi byly sice louže, ale nebe už bylo zase blankytné. Ta píšťalka musela být kouzelná. Chtěl jsem se na ni znova podívat, ale nebyla nikde k nalezení. Nebyla nikde poblíž. Sáhl jsem do kapsy, jestli není tam, ale nahmatal jsem jen lísteček, kde jsem měl napsáno, co mám koupit. Vydal jsem se tedy do obchodu, jinak bych na nákup po všech těch zážitcích mohl málem zapomenout.
Doma se sice divili, že jsem v tom lijavci nezmokl, ale já jsem o tom nikdy nikomu nepověděl. Všichni by si mysleli, že si vymýšlím nebo že se mi to jenom zdálo. Okolo lípy jsem pak chodil schválně často. Pokaždé jsem se u ní zastavil, abych se na ni podíval, a někdy ji i ohmatal, ale žádná puklina v jejím kmeni nebyla. Dodnes si to neumím vysvětlit.

——————–

Prolistujte si další ukázku.

——————–

O autorce

Zuzana Pospíšilová je dětská psycholožka, která pracuje ve Speciálně pedagogickém centru pro děti s mentálním postižením v Ostravě. Dříve pracovala v dětském rehabilitačním stacionáři, převážně s dětmi s organickým poškozením CNS a pohybovým postižením. V době studií se zabývala tématem rozvoje tvořivosti u dětí mladšího školního věku, nyní píše knihy pro děti. Přečtěte si recenzi prvního dílu Kouzelné třídy a ukázky z některých dalších příběhů, např. Kouzelná třída, příběh pokračuje, Kouzelná třída: Další kouzlení, Kouzelná třída – čtvrtý rok, Kouzelná třída v muzeu, Nezralá, Hruška, k tabuli!, Prázdninové pohádky, Pohádkové uspávanky, Policejní pohádky, Záchranářské pohádky, Výlet do Pekla.

Informace o autorce byly čerpány ze stránek nakladatelství Grada.

Knihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. Nabídka společnosti pokrývá široké spektrum odborné literatury z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Vydává např. tituly s právní tematikou, ekonomické, z oblasti financí a účetnictví, psychologické, zdravotnické, s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví atd. Značka BAMBOOK je určena všem dětským čtenářům. Nabídkou dětských knížek provází její maskot, pandí kluk Bambook, který seznamuje děti se světem čtení a příběhů.

Související knihy

Pospíšilová, Zuzana

Grada, 2020