Laskavý, napínavý, přitom realistický psychologický román Vzkaz na zdi záchodků je prvotinou Julie Waltonové. Česky vyšel v nakladatelství Argo v listopadu 2019.

Hlavní hrdina Adam vypadá na první pohled jako obyčejný kluk. Vysoký šestnáctiletý sympaťák rád vaří a peče. Moc toho nenamluví, ale má osobitý smysl pro humor a netoleruje šikanu. Vždycky se postaví za slabší spolužáky a je dobrý kamarád. Kdybyste si ho ale chvíli prohlíželi, možná byste si na něm všimli něčeho neobvyklého. Třeba že odhání neviditelné mouchy, nebo dokonce mluví do prázdna.

Adam trpí schizofrenií. Slyší hlasy a vidí věci, které neexistují. Účastní se proto testování nového léku ToZaPrex, jenž mu má pomoci rozlišit halucinace od skutečnosti. Dochází na terapeutická sezení, kde však odmítá mluvit. Komunikuje s doktorem pouze neverbálně, prostřednictvím deníčku, kam může zaznamenávat všechny pocity, obavy i každodenní události. Pomocí upřímných, často svérázných a ironických, ale i vážných a skličujících zápisků vypráví svůj příběh.

Každá kapitola začíná terapeutovou poznámkou o současném dávkování léku a změnách v Adamově chování. Následuje datum daného sezení a samotné zápisy. Jednotlivé kapitoly jsou vcelku krátké a svižné, čtou se opravdu dobře a přivádějí člověka k zamyšlení nad tím, jak banální mohou být jeho běžné starosti ve srovnání s tím, co prožívá mladík postižený nevyléčitelnou duševní chorobou.

Navzdory závažnému tématu knížka překypuje vtipnými poznámkami a trefnými postřehy. Adam se nechce litovat, chce žít co možná nejsvobodnějším a nejobvyklejším způsobem. Nastupuje do katolické školy a s oblibou se nevybíravě – nicméně výstižně – vyjadřuje k tamním zvyklostem, církevním obřadům a vůbec ke všemu, co nějakým způsobem souvisí s náboženstvím.

Divím se, že některý lidi pořád ještě překvapuje, když někdo k přijímání nejde. Jako malýmu mi mamka vysvětlila, že si takovej člověk myslí, že je moc velkej hříšník, proto si nezaslouží přijmout kousek Krista. Nevím, mně je prostě nepříjemná představa, že mi nějakej starej chlápek něco strká do pusy. Nebo to pití vína ze stejný sklenice se stovkama cizích lidí. Nejodpornější věc, jakou jsem kdy viděl. Podávají stejnou sklenici všem, jen ji otřou, otočí a podají dalšímu. Jako kdyby ji zázračně očistili tím, že ji otírají pořád jedním hadrem. Toto je Kristova krev… a sliny tý usmrkaný holky, co má určitě virózu. (str. 29–30)

Jeho osobitý přístup jsem si užívala a plně podporovala. To, jak se později stavěl vůči obsazení do hlavní role divadelní hry Zastavení na křížové cestě, mě z celé knihy bavilo možná nejvíce.

Trochu mě mrzelo, že se autorka nerozepsala o průběhu Vánoc nebo že se celkově málo zabývala svátky, jako jsou Velikonoce, Halloween apod. Tyto příležitosti by se jistě daly využít k zajímavým dílčím zápletkám. Vadilo mi, že valnou většinu knihy zabíralo těhotenství Adamovy matky. Jde o téma, které se vyloženě nabízí a tím pádem nijak zvlášť nepřekvapí – vnesme do života mladého schizofrenika zásadní a náročnou změnu v rodině; uvidíme, jak se vyrovná s malým nevlastním sourozencem. Děj se pak až příliš točil kolem očekávání nového přírůstku, matčiných oteklých nohou, oslavy na přivítání miminka, dokonce kolem ultrazvuku, kam musel Adam z nějakého záhadného důvodu rodiče doprovázet. V poznámkách se k této situaci vyjadřoval dokonale přesně, ale nechápu, proč ji vůbec musel absolvovat. Který teenager, ať už duševně nemocný nebo zcela normální, by toužil koukat na odhalené břicho matky při lékařském vyšetření? Autorka zřejmě netušila, jak jinak tuto dojemnou rodinnou chvíli zaznamenat, ale zkrátka ji tam potřebovala mít. No, alespoň že rodiče netrvali na tom, aby se Adam účastnil také porodu. To by bylo vážně divné…

Co se mi naopak líbilo velmi, byl autorčin popis projevů nemoci. Adam se musel mnohdy přímo na veřejnosti potýkat se vskutku bizarními vidinami, někdy hrozivými, jindy naopak nesmírně komickými.

Představte si, že sedíte ve škole a měli byste zůstat vážní, ale najednou se kolem vás začne producírovat nahatý chlap. Jmenuje se Jason a je docela prima. Pak tu máme Rebeku, krásnou vysokou slečnu, jež působí opravdu mile, přestože neustále mlčí. Ráda dělá hvězdy nebo stojky a sdílí s Adamem jeho radost i smutek. Pláče, když pláče on. Kdykoli se objevila, říkala jsem si, že taková halucinace, která se k vám přitulí ve chvílích naprosté samoty, nebo ukáže prostředníčkem na největšího pitomečka ve škole, by mi vlastně vůbec nevadila.

Jenomže ne vždycky se objevují pouze laskaví imaginární přátelé. Do Adamova života zasahují např. podivní gangsteři, schopní vběhnout do kavárny a začít kolem sebe střílet. Pro mladíka není jednoduché zůstat v takovém okamžiku klidný. Kdo by se mu divil? Lék sice pomáhá, ale uvědomit si včas, co je reálné a co ne, to prostě dává člověku zabrat. Musí být nesmírně náročné žít s vědomím, že si nikdy nemůžete být úplně jistí tím, co vidíte a slyšíte.

Adam se ve škole seznámí s Mayou a zamiluje se do ní. Po čase si však začne klást otázku, zda si ji pouze nevysnil. Šílené, že?

Dá se pochopit, proč Adam trpí strachem z vlastní mysli a činů, které někdy zkrátka nedokáže ovlivnit. Schizofrenie ho už nejedenkrát dohnala k nepříčetnosti a k sebepoškozování. Co když ublíží přítelkyni, někomu z rodiny nebo spolužákům? A co by si o něm noví přátelé pomysleli, kdyby zjistili, jakou má diagnózu? Báli by se ho, s tím už měl mladík také trpkou zkušenost. Proto se rozhodl na nové škole nikomu (kromě učitelů) o své nemoci neříct. Jak dlouho ale může skrývat pravdu?

Musíte si uvědomit, že jsem byl nemocnej. Ne jenom normální schízák s duševní poruchou. Měl jsem horečku. Úplně jsem hořel. V očních důlcích se mi nahromadil pot. Cítil jsem, jak mi tlačí na víčka. Pamatuju se, že jsem byl dezorientovanej, jako kdybych najednou ztratil rovnováhu. V tu chvíli jsem uviděl, jak se pod kuchyňskou linkou plazí tlustej zelenej had. Myslel jsem, že se připlazil ze zahrady. Vyskočil jsem na stůl.
Popadl jsem mamčiny kuchyňský nůžky a bodal jsem ho. Ocas se mu mrskal na dlaždičkách sem a tam. Vyrazil jsem a zabodl jsem nůžky do něčeho, co jsem považoval za jeho tělo.
Mamka mě našla v kaluži mý vlastní krve. Ze stehna mi trčely nůžky. Vůbec si nepamatuju, že jsem je tam zabodl. (str. 134–135)

Julia Waltonová není lékařka. Vymyslela si ToZaPrex i Adamův příběh, při jehož psaní se ovšem inspirovala symptomy schizofrenie. Čtivou, dojemnou, milou i šokující knížkou Vzkaz na zdi záchodků se snažila ukázat lidem, že schizofrenie představuje vskutku komplikovanou poruchu, jíž trpí miliony lidí. Tito lidé však ve většině případů nejsou násilní ani nebezpeční pro ostatní. Nepřikrášlené a emotivní vyprávění zbavuje nemoc mýtů i děsivosti.

Nakladatelství Argo doporučuje oceňovaný román Julie Waltonové zejména čtenářům knih Johna Greena. Já ho však vřele doporučuji všem, náctiletým i dospělým. Každý by měl využít možnosti alespoň trochu se vcítit do jedince nuceného žít s vyčerpávající chorobou a zbavit se tak předsudků.

Související knihy

Waltonová, Julie

Argo, 2019