Čtení ke kávě: Na písku (Irena Ričlová Lachoutová)

Na písku

28.1.2020 Irena Ričlová Lachoutová Bez komentáře

Seděla jsem na lavičce vedle pískoviště na dětském hřišti. Byl krásný jarní den. Se zavřenýma očima a úsměvem na rtech jsem si užívala hřejivých slunečních paprsků a můj syn, tenkrát tříletý, spokojeně brázdil písek plastovým auťákem.

Na hřiště přišel muž s asi dvouletým chlapcem. Ten okamžitě zatoužil hrát si právě s tím autem, se kterým v písku jezdil můj Jiřík.
„S tím autem si nemůžeš hrát, teď ho má chlapeček! Pojď si vybrat nějaké jiné,“ zažehnal tatínek šarvátku a začal se přehrabovat ve velké bedně na hračky, která stála hned vedle pískoviště. „Co třeba tuhle tatrovku?“
Ačkoli Jirka vypadal, že je zcela zabrán do hry a neví o světě, v ten moment zkoprněl a vyslal pátravý pohled k bedně na hračky. Byl tady už mnohokrát, o všech hračkách měl dokonalý přehled a byl si naprosto jistý, že žádná tatra tady nikdy nebyla!
Chlapec spokojeně převzal červenomodrý náklaďák a začal mu korbu plnit pískem. Jiřík se nejprve podíval na auto a potom na chlapcova tatínka. Zamračil se, v očích se mu usadil nespokojený výraz a hlasem, který připomínal učitele nechápajícího žákovu neznalost, pověděl: „To není tatra, to je mercedes!“
Muž se jen pousmál, dál si mého syna nevšímal a začal si hrát s tím svým. „Mohu ti pomoci tu tatrovku naplnit?“
„To není tatra, to je mercedes!“ zopakoval Jirka a zamračil se ještě víc.
„Víš, my říkáme všem náklaďákům tatrovky,“ vysvětlil muž.
Jiříkův zamračený výraz vystřídalo něco mezi překvapením a naprostým zmatkem. Ale protože tenkrát ještě nebyl nijak zvlášť hovorný, do další debaty se nepouštěl.
Chvíli si všichni tři na písku spokojeně hráli, když tu se muž svého syna zeptal: „Tak kam tu tatrovku vysypeme?“
Vyprskla jsem smíchy, protože jsem naprosto přesně věděla, co bude následovat.
„To není tatra, to je mercedes!“ zahřímal Jiřík a valil na muže oči, div že mu do toho písku nevypadly.
„Dobrá, dobrá,“ zvedl muž ruce v obranném gestu, ale nadále v hovoru se svým synem nazýval mercedes tatrovkou. Těžko říct, zda měl to názvosloví opravdu natolik zažité, nebo si jen se škodolibou radostí užíval, jak to Jirku rozčiluje.
Věta „To není tatra, to je mercedes!“ zazněla ještě několikrát, až se nakonec kousek před polednem muž zvedl a připravoval syna k odchodu.
„Uklidíme tatrovku a jdeme domů.“
Jiřík opět zkoprněl, zvedl hlavu a už se nadechoval… Ve tváři se mu v jediné chvíli vystřídalo několik výrazů, než mu konečně došlo, že jsou na světě věci, se kterými nehne, ať se snaží sebevíc. V ten moment zlomil nad mužem hůl. Hlasitě vydechl, zakroutil hlavou a mlčky pokračoval ve hře.

Irena Ričlová Lachoutová

Autorka se v Praze roku 1982 narodila dvěma báječným lidem – náruživé čtenářce a milovníkovi hudby a přírody. Dětství prožila v Jílovém u Prahy a ve škole jí nešlo čtení. Vypěstovala si averzi vůči knihám a četla jen to, co bylo v rámci povinné školní četby nezbytně nutné. Naštěstí jí i jejímu bratrovi maminka dlouhé roky pravidelně předčítala a svou láskou k literatuře pomalu a nenápadně obrušovala dětský vzdor. Odmaturovala v roce 2001 a měla se stát úřednicí. Namísto toho začala prodávat autodíly a číst. Za krátký čas i psát a ilustrovat svou první dětskou knihu. Proč? Proč ne! Psaní a malování se pro ni stalo návykovým, a jelikož má děti, postupem času i poměrně užitečným. Které dítě by nechtělo pohádku na přání? Nyní žije v Třebotově kousek za Prahou s manželem, dvěma dětmi a dvanácti vlastními knížkami…