Čtení ke kávě: Jak jsem vrtěl zadkem (Luboš Polívka)

Jak jsem vrtěl zadkem

21.1.2020 Luboš polívka Bez komentáře

Vyděšen i povzbuzen po shlédnutí filmu JFK usedám k počítači, připraven nadatlovat a poslat americké vládě velice rozhořčený mail. Otevírám elektronickou poštu a jako snad každý napřed kontroluji složku „doručené“. Bliká tam na mě jednička.

„Než rozmetu úřad ve Washingtonu, napřed vyřídím resty,“ usuzuji zodpovědně.
V doručeném mailu dostávám nabídku od jednoho literárního serveru, kam občas pod pseudonymem přispívám svými žlučoidními glosami, účasti v soutěži poezie.
„Tak básník ze mě má bejt, jó?“ třikrát se na židli otáčím kolem své osy, až můj zrak nakonec spočívá na knihovničce s několika výtisky brakové prózy, dvou česko–německých slovníků a jednoho slabikáře.
Zadané téma soutěže: Láska.
„No to se ke mně přesně hodí!“
Zapomínám na zločince z Bílého domu. Nasazuji si baret na hlavu, do úst vkládám dlouhou cigaretu, do sklínky nalívám dvojku chardonnay a počínám umělecky rozjímat. Po chvilce už to začínám cítit: siřičitany a tabák začaly působit. Odstrojuji se, odkládám chardonnay a odcházím na záchod, kde teprve začíná pořádná tvorba.
„Mám to!“ zvolávám po spláchnutí.
Jako vedlejší produkt jsem na oné místnosti stvořil báseň. Pravda, nijak dlouhou ani hlubokou, ale co byste chtěli po čtyřech minutách dualitního tvoření? Báseň se zaměřuje na něžné pohlaví a můj maskulinní vztah coby něžného poety k němu, tedy k ženám. Proto název Vrtěti zadkem.
Na literárním serveru odpovídám na dotazy všech svých fanoušků, respektive na jeden dotaz uživatele Kropáč21 (kterému odpovídám : „Ty mě taky, debile!“), a potom báseň právoplatně přihlašuji do soutěže.
Po pár týdnech běžného, dělnického života dostávám od serveru další mail. Je to blahopřání k vítězství v poetické soutěži na téma Láska.
„A do psí hlavy!“
Celý překvapený a rozrušený píši Kropáčovi21: „Trhni si, sráči!“ a poté odepisuji na gratulační mail slovy: „Děkuju.“
Nemám to srdce říct jim, že Vrtěti zadkem je jen sekundárním produktem jiné primární činnosti, tedy že se jedná spíše o vtip. Je mi zatěžko se přiznat, že jsem se jen nudil při sraní. Zvláště, když se dozvídám, že za vítězství dostanu knihu.
„Co je to za knihu?“ ptám se elektronicky, očekávaje nějaký ten výtisk od Bukowského, Rimbauda, Whitmana nebo aspoň Ginsberba.
Odpověď:
„Lekce tvůrčího psaní od Michala Viewegha.“
!
Tak… To mám za svou lehkovážnost. To mám za to, že neberu nic vážně. Tohle je můj TREST!
„Jste masochista,“ řekla mi moje psychoanalytička po dvaačtyřiceti sekundách prvního sezení.
A měla pravdu. Cenu přijímám a hodlám si ji vychutnat dosyta.
Já vím…, já vím, že Michala Viewegha už dnes nikdo nekritizuje, protože se mu stala ta srdeční příhoda, ale Lekce tvůrčího psaní od někoho, od koho jsem četl dvě knihy (tu první a poslední), a ani v jednom případě jsem se nedostal přes stránku dvacet? V Názorech na vraždu proto, že jsem se po záplavě květnatých, kudrlinkových vět nedozvěděl, o co tam vlastně sakra jde, a v Mém (jeho) životě po životě jsem se dozvěděl až příliš o Vieweghově příhodě a těžkém osudu, nemohoucnosti a zapomínání, nelepšícím se stavu a sebelítosti, sebechvále a sebelítosti, sebelítosti a sebelítosti. Přes úsporný styl, jsem díky absenci jakéhokoli náznaku humoru či nadhledu nedokázal překonat všudypřítomné bebíčkaření a (už jsem to zmiňoval?) sebelítost.
Nicméně kniha se stala bestselerem a spisovatel mimoděk expandoval (mimo jiná území) do lékařských magazínů, z jejichž stránek na mne vykukuje s výrazem „každou chvíli to na mě zas může přijít“ a které si prohlížím v čekárnách, kde se zánětem karpálního tunelu čekám, až přijdu na řadu.
Kniha Lekce tvůrčího psaní přichází jednoho všedního dne dopoledne a předání je to vskutku slavnostní. Ozářen paprsky dubnového slunce vytahuji z kapsy čerstvě naškrobené košile děkovnou řeč a se slzou v oku se ji už už chystám přednést pošťákovi. Ale ten literární ignorant bez náznaku uznání již předává poštu sousedu Mrázkovi, aniž by si mou srdceryvnou děkovačku vyslechl. Alespoň že soused Mrázek je tajně dojat: hledí na mne s utlumovaným rozechvěním, kterým muži tak často skrývají hrdý pláč v momentech úspěchů jejich ratolestí, a němě přebírá obálku s fialovým proužkem.
Ještě na chodbě hledím na svou výhru, jako bych jí nebyl hoden.
„Ne, musím dát šanci veřejnosti, aby se s ní pomněla a inspiraci z ní nasála!“
Bouchám na sousedy, rozhodnut, že Lekci přenechám prvnímu, kdo o ni bude mít zájem, a tím ho proměním v bestselerového spisovatele. Dveře se mi zavírají před nosem rychleji než svědkům Jehovovým. Vybíhám do ulic mezi prostý lid v naději, že obrátím alespoň jednoho jedince na elitářskou literaturu. Zdrcen neúspěchem se po šesti hodinách urputného kamelotingu vracím domů.
„Selhal jsem. Musím učinit pokání!“
Trhám stránky s obsahem a předmluvou na úzké proužky a zpracovávám je do malé koruny. Tu si vkládám do vlasů tak, aby mne papírové trny řezaly do kůže. Pomocí tkaničky z bot si věším knihu na záda, která hrbím, aby pochod přes Jeruza- Lochotín byl ještě těžší.
Doma se zavlažuji vodou přímo z kohoutku. Po dvou barelech je žízeň jakš takš umírněna, a tak se uvelebuji na postel a zaměňuji vodu za víno.
„Zítra vstanu jako nový člověk!“
K této přeměně je nutné ještě jedno – snímám si knihu ze zad a započínám čtení první lekce Lekce. Po chvilce už to začínám cítit. Odstrojuji se a odcházím na toaletu, kde začíná Nová etapa mého tvůrčího života.

Ať žije poezie!

Luboš Polívka

Tento rodák z malé vesničky na Tachovsku žije nyní v Plzni. V debutu Detektiv představil svůj groteskně-realistický, civilně fantaskní styl, a to v pěti povídkových příbězích. Román Lék pro sebevrahy zabrnkal na vážnější notu autorova nitra. Svět podle Goata je souborem deseti povídek napříč žánry, ve kterých procházíme od středověku po budoucnost, od komedie po krimi a od věku jinošství až po posmrtný život. V budoucnu se chystá pokračování Detektiva s názvem Salašník.