Přišel mi e-mail od matky.
Odeslala ho v 11:52. Čili zrovna v době, kdy celá naše kancelář (pardon – openspace) peláší na oběd. Mě nevyjímaje.
No dobře, dostala jsem e-mail od matky. A co má být? To je přece docela normální.
Ano, je to docela normální.
Až na to, že matka je víc než čtyři roky mrtvá.

„Kotě, kdys byla naposledy u cvokaře?“ ušklíbl se Vojta a popadl sklenku nedobrého bílého vína.
„Jen se chechtej, pitomče. Adresa souhlasí. Z tohohle účtu mi vždycky psala. Jinej neměla.“
„No, tak ho prostě teďka někdo použil, aby si z tebe moh´ vystřelit. Teda blbá sranda, to musím uznat.“
„Nikdo ho nepoužil. Ani nemohl. Po její smrti jsem ten účet zrušila. Teda – zablokovala. Tak se tomu říká? Prostě ten účet už není.“
„Ty se v internetu moc nevyznáš, viď? Jinak bys nemohla vymyslet takovoudle pitomost.“
„Aha. No, asi máš pravdu. Ale řekni mi: co je to za člověka, kterej tohle provádí?“
„Těžko říct. Nejspíš psychopat. Nebo někdo, kdo tě chce potrápit.“
„Jo! Musím uznat, že se mu to daří,“ povzdychla jsem si.
„Hele, a co v tom mailu vlastně bylo?“
Dobrá otázka.
„Všeho všudy tři slova. Nedaj´ se zapomenout: Lucinko, pomoz mi!“
Kamarád zavrtěl hlavou.
„No. Pěkný. Ty kráso! To je teda hustý.“

„Hustý“ to teda je. Přesně jak konstatoval Vojta.
Přemýšlela jsem, mám-li s tím něco dělat. Pak mi ale došlo, že vlastně ani netuším, co by se s tím dělat dalo.
Tak jsem to vyřešila cestou nejmenšího odporu.
A zprávu jednoduše smazala.

Tři týdny byl klid.
Načež mi monitor vyplivl další obálku.
Text pěkně navazoval:
„Lucinko, proč jsi mi nepomohla?!“

„Jak vlastně umřela tvoje máma?“ vyzvídal Vojta.
„Na mozkovou mrtvici. Když padala na podlahu, flákla se hlavou o hranu stolu. Tři dny ji drželi na přístrojích, ale už to nerozchodila.“
„Mhm. Byla jsi u toho?“
„Ne. Stalo se to dopoledne. Našla ji sousedka, ale až za pár hodin. Volala mi do práce. Hned jsem přijela. Ale to už máti ležela ve špitále.“
„Šla jsi tam za ní?“
„Jo. Hned. Byl to strašnej pohled. Jen si tu hrůzu představ: nehybnej člověk, kterýmu mašina votvírá pusu, aby za něj mohla dejchnout.“
„No. Pak teda nechápu, proč ti vyčítá, žes´ jí nepomohla. Vždyť jsi nevěděla, že to s ní seklo.“
„Co to meleš? Kdo mi co vyčítá?“
„No, tvoje máma přece!“
„Jsi debil? Máma je mrtvá! Už mi nemůže nic vyčítat! Ne že by to dřív nedělala!Doprdele, dělala to celej život!Ale teď už ne.“
Vojta se zatvářil záhadně. Nebo pitomě. Nebo oboje.
„Pchá! Zlatíčko, prober se laskavě! Ty e-maily, to není vtip ňákýho trotla. To ti píše matinka. Z druhýho břehu.“

Naštval mě. Pořádně.
Donedávna to byl rozumný chlap. Teda lépe řečeno: až dodneška jsem si to o něm myslela.
Teď mu evidentně ruplo v ciferníku.
Přesto vypadalo jeho vysvětlení celkem logicky. Až na to, že bych musela připustit existenci paranormality takového kalibru, jaký nemíním akceptovat.
Snad to přestane, doufala jsem.
A můj život opět zajede do slastně nudných kolejí.

Přestalo to. Na dva měsíce.
Pak přišel třetí e-mail. Tentokrát odeslaný v půl deváté večer.
„Lucinko, máš mě na svědomí!“

Vzala jsem si na zbytek dne volno.
Nedaleko našich kanceláří stojí kostel. Nějaká gotika nebo antika nebo co, prostě strašně stará barabizna to je. V životě jsem do ní nepáchla.
Bylo tam milé přítmí, lehký pach zatuchliny… a hlavně TICHO.
TICHO.
Dobře. Zkusme si to analyzovat.
To přece umím. Za tuhle schopnost mě v práci platí. Sice mizerně, ale aspoň nějak.

Moje matka byla dost děsná osoba.
Neurotická hysterka se sklonem k alkoholismu. Zoufalá pesimistka. Věčně nespokojená, věčně připravená kritizovat cokoli a kohokoli. Ze všeho nejvíc našeho tátu a mě. Ségru tolik ne. Ta byla zřítelnicí jejího oka.
Svou divnou láskou, překypující náročností na pomezí agresivního drilu, ze mě udělala beznadějně nejistého tvora se sebevědomím pod bodem mrazu.
Každý člověk by měl znát hodnotu sebe sama. Díky matce ji znám až moc dobře: absolutní nula. Taková ta nula, co se v běžné přírodě snad ani nevyskytuje.
Táta od ní utekl. Já nemohla. Já byla dítkem v rodičovské péči.
Nebylo kam utéci.
Ubíjející bezmoc mě svírala až do okamžiku, kdy jsem konečně opustila (při první příležitosti) její virtuální náruč.
Osud však nebývá shovívavý. A tak jsem to byla v konci mámina života já, kdo s ní bydlel. A byl připraven postarat se, kdyby něco…
A já se nepostarala, jelikož mě rozhodující moment zastihl jinde.
Mou vinou přeplula řeku Styx. A z opačné strany mě zahrnuje výčitkami. Jako zaživa.
Nakonec má asi ten Vojta pravdu.
Anebo taky ne.
Přece mě ani moje příslovečně nespravedlivá matka nemůže obviňovat z něčeho, co nešlo ovlivnit.
Hm… je teda fakt, že jí onoho osudného rána nebylo úplně dobře. Odcházela jsem do práce kapku neklidná…

Cosi mě napadlo: jak to říkal Vojta, když jsem se mu zmínila o prvním mailu?
Že mě nejspíš chce někdo potrápit.
Možná toho trýznitele znám.

Svižně jsem vypadla z kostela a pospíchala zpátky do úřadu. A rovnou na bezpečnostní oddělení.
„Radime, můžu mít prosbu?“
„Sexuální nebo pracovní?“
„Dobytku! Pracovní, samozřejmě.“
„Pracovní prosbu? Třeba deset. Nesplníme ani jednu.“
„Promítneš mi záznam z našeho sektoru? Včerejší. Někdy po vosmý večer, spíš k půl devátý.“
„Cože? Ty nás podezíráš z tak podlého a mrzkého počínání, jakým je záludné špehování zaměstnanců kamerami? To přece není přípustno,“ žertoval.
„No tak, nech toho! A pusť to tam, prosím.“
Povzdychl si a chvilku klikal myší a ťukal do klávesnice.
Pak naskočilo okno. Vlevo nahoře běžel čas.
20:21 Nikde nikdo, klid jako v hrobě.
20:25 Pořád nic.
Radim začíná zívat.
20:28 Kdosi přichází a usedá k mému stolu.
Udatný bezpečák nadskočí:
„To mě poser! Kdo to je?“
„No, asi já.“
„Fakt že jo! Jsi to ty! Hele, a co tam děláš? V takovou hodinu!“
„To by mě taky zajímalo. Ale nejspíš tuším…“
Skutečně není pochyb, že jsem to já.
Zapínám počítač.
A když naběhne, píšu.
Ne dlouho. V podstatě to stačilo tak akorát k nadatlování e-mailové zprávy o pěti slovech.

Jiří Raichl

Jiří Raichl je český prozaik, básník a dramatik-ochotník.
Narodil se v Praze, aktuálně žije v Dobrušce. Vyzkoušel devatero řemesel (vč. desáté bídy) a v současné době zakotvil na manažerské pozici v sociálních službách.
Literární tvorbě se věnuje jako koníčku. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA, v němž vydal román Poblíž nebe (kniha je vyprodaná, zdarma ke stažení jako e-book) a sborníky povídek Zítra už bylo (2018) a Tenčí než vlákno pavučiny (2019).
Více informací najdete na autorově osobním webu: http://jiriraichl.mozello.cz/.

Související knihy

Raichl, Jiří

Tofana, 2019

Raichl, Jiří

Tofana, 2018

Raichl, Jiří

Tofana, 2018