Přečtěte si 1. část.

Přinašeč nákupů a odnašeč odpadků. Dovnitř a ven. Měl toho plný zuby. Co se děti odstěhovaly, se ticho v bytě šířilo jako mor… Snil o tom, jak taky uteče a prožije poslední roky života úplně jinde a jinak… Ale jedna věc mu vrtala hlavou… ten její zvláštní… zasněný… výraz, jako by vstupovala do nějakého záhadného paralelního vesmíru… v těch chvílích ho vůbec nevnímala, totálně vzdálená, ale přesto, anebo snad právě proto… překvapivě blízká… Připomínala mu dobu dávno minulou, kdy pro něj byla hádankou, tajemná ženská, které nerozuměl a chtěl ji pochopit.
Naskládala nákup do lednice. Na pultě nechala jen tortelliny, nalila vodu do hrnce a ostříhala bazalku. Znovu se zahleděla ven. Konečně ho zase uvidí. Minule měla pocit, že k němu konečně pronikla, že to nepředvídatelné střídání zdánlivých citů a totální bezohlednosti má jedno jediné prosté vysvětlení. Není schopen mít rád. Paradoxně ji to potěšilo. Když nedokáže mít rád nikoho, nevadí, že nemá rád ji. Není to osobní. Zamíchala pesto a trošku olivového oleje do hrnce s těstovinami a kamsi za svoje záda zavolala „večeře“.
Mirek přišel i s novinami… Snad aby se s ní u stolu nemusel bavit. No co. Stejně zbývalo už jen pár minut.
x x x
Dneska poprvé o něm zapochybovala. Hrál zase ty své hry… logické, jako vždycky, jenže… prohrával. ŽENA. Hrála si s ním jak kočka s myší a Majka najednou nevěděla, na čí je straně. Zdál se tak slabý a… ano, trošku směšný… zatímco její rudé rty vykružovaly tvrdá nelítostná slova… on se pomalu ztrácel… kousal si rty, zhluboka se nadechoval, oči zarudlé. Zdálo se, že bude plakat, nad sebou, nad ztrátou své neposkvrněné dokonalosti… jeho obří ego se zmítalo v předsmrtných křečích… A jí ho nebylo líto. Ani trošku. Zvláštní… Vždycky si myslela, že právě ta jeho dokonalost, absolutní a nelidská, je překážkou jejich vztahu, jenže teď se zdál obyčejný až příliš, byl schopen lásky… a tím ji zradil… Ne, nesměl být tak obyčejný. Neměl nárok. Potřebovala k němu vzhlížet. Tak jako kdysi k Mirkovi, než si ho ochočila… až tak, že ji přestal zajímat. Nebo dřív přestala zajímat ona jeho?
x x x
Dveře se náhle, nečekaně otevřely. Vešla obří kytice. Listy z ní trčely rozcuchaně a vyzývavě. Za ní se objevil Mirek. Držel ji před sebou jak hořící pochodeň, skoro výhružně.
Pár vteřin na něj nechápavě zírala. „Výročí bylo před týdnem,“ konstatovala s převahou. „Možná by sis to za těch 28 let mohl zapamatovat…“ dodala ironicky.
Monitor položený na klíně osvětloval její tvář mihotavými stíny. Nevšímal si toho. Musel říct, co bylo třeba: „Nepotřeboval jsem si to pamatovat. Vždycky jsi mi to připomněla… Jen letos ne.“ Zahleděl se na ni tázavě, jako by to byla jediná zajímavá věc, kterou za poslední roky udělala. Jediná, která potřebovala vysvětlit.
„Přestalo mě to bavit,“ odpověděla tak zlehka, až ji to samotnou překvapilo. Nevěděla, jestli mluví jen o výročí. Nejspíš ne.
„Jooo,“ protáhl s až příliš velkým pochopením. Asi taky mluvil i o něčem jiném. Trochu se jí to dotklo. „Tahle kytka ale není k výročí.“ Zašermoval s ní tak prudce, až se jeden květ ulomil a spadl na koberec. „Je na oslavu… nového začátku… anebo konce. Můžeš si vybrat.“
Zarazila se. Překvapeně se na něj otočila. Pak ťukla na monitor a obraz Sherlocka ve vteřině zamrznul.
Sehnul se pro ten květ a sežmoulal ho v ruce. „Chci, aby ses oblíkla a šla se mnou. Mám pro tebe překvapení.“
Zadívala se do jeho modrých očí, o cosi se snažily. Parfém. Vlhké vlasy… čerstvě vykoupaný, dokonce i košili si vyžehlil. Vážně se snažil… „A když nepůjdu?“
„Dělej, jak myslíš. Tohle je poslední šance. Víc už se snažit nebudu…“ pronesl výhružně. Stíny na jeho obličeji působily tvrdě a tak nějak příjemně cize.
Znovu se zadívala na monitor. Sherlock se na ni potměšile usmíval, jako by dávno vydedukoval, co udělá. Byla mu k smíchu, jako vždycky.
Znovu se otočila na manžela. „Tak jo,“ řekla, aniž věděla, co ji čeká.
x x x
Došli na zastávku tramvaje. Ve tmě se rýsovala povědomá, vysoká postava. Ted už bez sportovní bagáže. Náhody jsou někdy neuvěřitelné. Zaváhala: „Můžu se vás zeptat? Kam jste v tom metru tak spěchal?“
Nevěřícně si ji změřil. „No, za kámošem vezl jsem mu nějaký krámy, zapomněl si je odstěhovat a nutně je potřeboval… co je vám po tom?“
„Tak… napadlo mě, že hrajete hokej…“
„Hokej???“ uchechtnul se a zavrtěl hlavou. „Proč zrovna hokej? Nejste vy trošku šáhlá?“
„Možná. Promiňte.“ Odmlčela se a zahleděla se do dálky. Světla tramvaje ji oslnila, pak se s rachotem přiřítila až k nim a zachránila ji před další hloupou konverzací. Dveře se otevřely a vyfoukly horký, těžký vzduch. Těžko říct, co jí na tom všem mohlo připadat zvláštní nebo tajemné, ale když nastoupila, obklopil ji najednou divný, nespočitatelný svět. Strašně zajímavý. Těšila se, co se stane.

Jana Trhlíková

Autorka se věnuje především povídkové tvorbě. V roce 2016 publikovala v rámci tvůrčí skupiny Druhá múza povídky ve sbírce Zbláznit se nevadí (Beletris, 2016) a dále se podílela i na sbírce Když nebe zebe (P. Nazarov, 2017). V roce 2019 vydala samostatnou povídkovou knížku Muž, který zprůhledněl (Klika, 2019). Knížka zahrnuje 15 povídek, které vypráví o křehkosti a nesamozřejmosti dnešních vztahů, o láskách, rozchodech a zklamáních i o hledání smyslu života. Autorka sleduje své hrdiny v situacích zlomu a na životních křižovatkách a spolu s nimi hledá nové cesty a začátky. Řada z jejích povídek byla oceněna v některé z literárních soutěží. Více informací na www.janatrhlikova.cz.

Související knihy

Trhlíková, Jana

Nakladatelství Věra Nosková – Klika, 2019