„Vypadni!“ máchnul řidič baculatou rukou.
Kluk se pomalu zvedl, až převyšoval řidiče snad o metr. Chvíli se poměřovali. Pak se mladík znovu ušklíbnul a plavným skokem šelmy, která se rozhodla, že dneska už nikoho nesežere, vyskočil zpátky na perón. Dveře sklaply, párkrát naštvaně poskočily.
Zamyslela se. Hranatý baťůžek s notebookem a věk kolem dvaceti ukazoval na studenta. Evidentně spěchal, ale teď večer určitě ne do školy. Násilný způsob, jakým otevřel dveře, naznačoval, že se jedná o provokatéra, který neuznává překážky ani autority, anebo o člověka, který je zvyklý vyhrávat. Fyzická kondice a taška se sportovními věcmi, šrám na obličeji a jistá zvláštní míra osamělosti… Brankář pospíchající na tréning. Zatetelila se štěstím. Už uvažovala… jako ON.
Tedy skoro. Samozřejmě není tak dokonalá. Ani nemůže být. Před očima jí naskočila bledá, skoro mimozemská tvář s proměnlivýma očima, které se ve chvílích soustředění záhadně přivírají, dlouhá štíhlá postava trčící až kamsi do nebe. Před jeho logickým úsudkem se myšlenky druhých třepí a rozbíhají, jejich vlákna se šmodrchají a to, co se před minutou zdálo jasné jak facka, není najednou nic než trapný zmatený chumel. Říkají o něm, že je zlý, sarkastický a neomalený, že zůstat s ním v jedné místnosti je skoro k nesnesení… Jenže ona ho stejně miluje…
x x x
Prošla kolem drátů a stavebního materiálu, které se na chodbě paneláku povalovaly v souvislosti s nekonečnou, a navíc nechutně předraženou rekonstrukcí, a vešla do bytu. Mirek už tam byl, jak jinak. Od té doby, co odešel do důchodu, byl doma pořád. Byl. Tedy spíš existoval. Vegetoval. Roztažený na gauči, ruka s tabletem trčící vzhůru, v pravém úhlu jak mrtvola, kterou tam někdo položil a zapomněl uklidit. Teď se zeptá, co bude k večeři a jestli má jít nakoupit. A bude se tvářit, že jí dělá milost… protože to celodenní ležení ho vážně, ale vážně hrozně vyčerpalo.
„Je potřeba něco nakoupit?“ ozvalo se z kanape. Dokonce i tón hlasu kopíroval předlohu vyrytou v jejím mozku. Úplně přesně. Pocítila vlnu nevole.
„Máš na botníku seznam.“ S hrůzou si uvědomila, že i její odpověď je kdesi vyrytá jak brázda – hluboká tak, že z ní nejde uhnout ani o milimetr.
Otevřela lednici, aby zkontrolovala mlíko. Na Mirka neviděla, ale nějakým šestým, sedmým nebo kdovíjakým smyslem, čidlem sídlícím kdesi v zátylku, úplně přesně vnímala, co dělá. Skenovala ho vteřinu po vteřině, milimetr po milimetru, jeho ruku, jak v podivném, lehce vyvráceném úhlu odkládá tablet na stolek. Nohy zašátrají po koberci po pantoflích, zvedne se a lehce přitom zaúpí, jako by se mu děla nějaká nespravedlnost. Zaštrachá v předsíni a vytáhne igelitku z krabice, lehce zafuní. Otevře dveře, zlostně a bojovně, až vzduchový vír natáhne do předsíně trošku toho stavebního bordelu. Pak s nimi klepne. Dvakrát. Bylo to jak filmová smyčka, kterou vám někdo pouští každý den, třicet let. A nikdy se nezeptá, jestli to fakt chcete vidět ještě jednou… Dokonce i jeho myšlenky běžely v její hlavě jak titulky k filmu. A nedaly se vypnout.
„Není tady už žádná igelitka,“ ozvalo se z předsíně vyčítavě. Jasně. Varianta B: „Tak si vem látkovou.“
„Látkovou nechci. S tou debilní reklamou z Lidlu si připadám jako blbec.“
Měla chuť říct, že jako blbec vypadá každopádně, jenže to by vážně nebylo fér. „Látkové jsou dneska moderní, je to ekologické. Budeš IN. Skoro jako Greta“.
„Jo, to je přesně to, po čem toužím,“ zavrčel ironicky a třískl dveřmi tak silně, že se zabouchly hned na poprvé.
x x x
Strkala nádobí do myčky a v duchu si představovala, jak se jí dotýká. Dlouhé štíhlé prsty… Nedávno si jeho obličej dokonce namalovala, podle fotky. Tajně. Zdálo se jí to vzrušující, mnohem osobnější, a navíc… takhle patřil jen jí. No ano, možná je trošku blázen. Jenže s ním znovu žije. Akorát vysvětlit se to nikomu nedá. Jen jednou se o to pokusila – svěřila se kámošce: „Já prostě miluju tu jeho nepředvídatelnost. U Mirka vím sto let dopředu, co udělá…“
„To přece nemůžeš srovnávat.“
„Proč ne?“
„Protože není skutečný.“
„Ale on je skutečný, jen je nedosažitelný a to je rozdíl. A navíc, možná právě to mě na něm fascinuje nejvíc… že ho nemůžu mít… lidi přece často touží po tom, co nemůžou mít… Já samozřejmě vím, že má svoje chyby… Jedním pohledem tě přečte a pak tě bez milosti rozemele na kaši v tom svým logickým kafemlejnku… ale já mu to pokaždé odpustím… Chápeš?“
Její oči strnuly, zastavily se, zapomněly mrkat. „Ne, to tedy nechápu,“ hledala těžko slova. „Hele, já vím, že tyhle lásky, co nemají žádnou šanci, dokážou člověka pěkně potrápit, ale musíš se na to vykašlat. Vždyť on ani neví, že existuješ.“
„No a co, mně to nevadí. Já mám v sobě lásky dost, za nás za oba. Jsem šťastná za to, co ve mně vzbuzuje… za to, že vůbec něco cítím…“
Nesouhlasně trhla hlavou jak zaseknutá porouchaná panenka. „Ty jsi fakt blázen. Hele… já si myslela, že si děláš srandu… ale ty ses fakt pomátla… Tohle přece není normální. Být fanoušek – dobře, OK, ale nemůžeš přece dopustit, aby ti lezl do normálního života… vždyť ti ho ještě zničí…“
„To těžko, na mým životě se už nic zničit nedá, děti jsou v trapu a s Mirkem… kdyby umřel, tak si toho ani nevšimnu… a kdybych umřela já… nevšimne si toho pro změnu on,“ zašeptala potichu.
„Takhle přece nemůžeš mluvit. Ty jsi fakt blázen… úplně posedlá… Musíš se toho zbavit, odříznout se od něj, co nejdřív,“ hučela do ní naléhavě.
Cítila bezmoc, sevření na hrudi. „To nejde… nemůžu… můj život by byl bez něj… podstatně chudší,“ soukala ze sebe zarputile, hloupě a bohužel pravdivě. Sledovala její kritický pohled, převahu, kterou jí sama přenechala… Měla držet zobák za zuby… „Víš co, nechme to být, je to vlastně celé blbost,“ zalhala. A zamkla to v sobě, už napořád.

… pokračování příště…

Jana Trhlíková

Autorka se věnuje především povídkové tvorbě. V roce 2016 publikovala v rámci tvůrčí skupiny Druhá múza povídky ve sbírce Zbláznit se nevadí (Beletris, 2016) a dále se podílela i na sbírce Když nebe zebe (P. Nazarov, 2017). V roce 2019 vydala samostatnou povídkovou knížku Muž, který zprůhledněl (Klika, 2019). Knížka zahrnuje 15 povídek, které vypráví o křehkosti a nesamozřejmosti dnešních vztahů, o láskách, rozchodech a zklamáních i o hledání smyslu života. Autorka sleduje své hrdiny v situacích zlomu a na životních křižovatkách a spolu s nimi hledá nové cesty a začátky. Řada z jejích povídek byla oceněna v některé z literárních soutěží. Více informací na www.janatrhlikova.cz.

Související knihy

Trhlíková, Jana

Nakladatelství Věra Nosková – Klika, 2019