Knihu Mauthausen od autora Václava Vlka
vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Stojíme na bývalém apelplacu. Vítr fičí a většina z nás se vrací od myšlenek, které člověku běží hlavou při pohledu na pamětní desky, které připomínají tragické osudy tisíců vězňů.

Právě sem, na toto místo, kde stojíme, došel transport z Malé pevnosti Terezín před nocí na sobotu 24. října 1942. V Mauthausenu byl rozdělen do tří skupin. První a nejpočetnější tvořili spolupracovníci a příbuzní československých parašutistů, kteří je při plnění plánu na atentát na Heydricha podporovali, přechovávali či byli jejich příbuznými. Druhou skupinu tvořilo více než třicet lidí zatčených v protektorátě a deportovaných na smrt za jinou odbojovou činnost. Třetí, poslední skupinou, bylo asi patnáct židovských občanů z Čech a Moravy. Původně bylo lidí ze skupin dvě a tři více, ale někteří cestu do tábora nepřežili. Nezjištěný počet již fyzicky zbídačených židovských vězňů byl totiž zastřelen doprovodem SS při pochodu od nádraží Mauthausen úvozem do kopce do koncentračního tábora, někteří zemřeli již při transportu.

Pro první skupinu, kterou tvořili „parašutisté“, tedy spolupracovníci a příbuzní výsadkářů, nastala noc hrůzy. Poslední noc pro 262 lidí. K smrti je odsoudil stanný soud 29. září a 5. října 1942 na návrh Hauptsturmführera-SS, velitele pražského referátu gestapa II G (atentáty, nezákonné držení zbraní, sabotáže) v Praze, Heinze Pannwitze, který vedl vyšetřování atentátu na Heydricha. Viz kniha „Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava“ Vojtěcha Šustka (Scriptorium 2015).

Odsouzení proběhlo v jejich nepřítomnosti – tedy bez možnosti jakékoliv obhajoby. Pannwitz, který organizoval i útok na pravoslavný kostel svatých Cyrila a Metoděje a podílel se na teroru v protektorátu, byl podle některých nejasných a nepotvrzených zpráv zároveň od jisté doby (1943 Paříž?!) spolupracovníkem slavné sovětské vyzvědačské organizace „Rote Kapelle“. Po válce byl Sověty vězněn na neznámých místech (nikoli v lágrech), pak propuštěn do západního Německa. A okamžitě přijat jako člen Spolkové zpravodajské služby – Bundesnachrichtendienst, zkráceně BND. V Německu ani Československu nebyl nikdy trestně stíhán.

Hromadně likvidovat odsouzené k smrti by nebylo pro mauthausenské esesáky ničím zvláštním. Pro vrahy ze stráží SS by nebyl problém nahnat například oběti za tábor za vybudovaný val a tam je jednoduše postřílet, neboť takové exekuce se zpravidla odbývaly tam, za blokem číslo 20. Ale tentokráte to nešlo. Součástí těchto rozsudků bylo, že tyto popravy musí být tajné, mimo protektorát a nebude o nich ani zmínka v tisku či médiích. Proto byl vybrán Mauthausen.

Jeden z organizátorů celé vzpomínkové akce, Vojtěch Šustek, nám vypráví o tehdejší události. Oblečení v kabátech, s čepicemi, posloucháme. Už docela prochladlí…

„Na tomto místě stáli muži, ženy i děti z této skupiny českých odsouzenců k smrti nazí po celou noc,“ končí tuto část vyprávění o cestě po stopách bestiální vraždy českých hrdinů. Stojíme ztuhlí, chladem i děsivou představou, na kamenech, vedle kamenné zdi zvané „Zeď nářků“ či „Česká zeď“. Nad našimi hlavami táhnou šedá studená oblaka, je ticho. Naši předkové, více mystičtí než my, by řekli, že ve vzduchu cítí, že tady někde je nebo byl ďábel. Stačí zavřít oči a místo dnešní elegantní dlažby jsou zde kameny a bláto, místo pamětních tabulek jen holá zeď a na shromážděné vězně míří z věží stráže SS. Je slyšet, jak štěkají psi vycvičení k trhání vězňů zaživa. A z tmavé noci svítí reflektory.

Čeští vlastenci – muži, ženy i děti – zde čekali na smrt. Smrt hrdinů. Spolupracovníci a rodinní příslušníci operace Anthropoid udělali to, co má právo, někdy dokonce povinnost udělat každý svobody si vážící člověk. Neboť jak správně, byť trochu pateticky řečeno: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem!“

Dosavadní čeští vězni, kteří už byli v té době v koncentračním táboře Mauthausen, byli po tuto dobu naprosto separováni od dění v táboře, aby jim bylo zabráněno se s tímto transportem setkat.

Začala pro ně Jobova noc a poslední den.

O autorovi

Václav Vlk se narodil v Praze, vyučil se provozním chemikem, poté studoval na SVVŠ, Ped. fak. UK a Institutu řízení. Živil se jako dělník, mistr, učitel, vedoucí DS, vedoucí provozu tepelných zařízení a od roku 1988 působí v soukromém sektoru. Píše odborné i populární články do tisku – Chatař, Domov, Lidová demokracie, Naší přírodou, Bydlení a další. V 90. letech se podílel na přípravě televizního pořadu Receptář, který se týkal tématu vytápění. Spolupracuje s časopisy „Kachelofen und Kamin“, „Baubiologie und Oekologie“. Je členem E F A -Europäische Feuerstätten Arbeitsgemeinschaft e.V. Je autorem celé řady odborných i populárních knižních titulů a tématu války se už věnoval například v knize Krvavé dozvuky války.

Zdroj informací: nakladatelství Cosmopolis

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Vlk, Václav

Cosmopolis, 2019