Přinášíme vám ukázku z knihy Děti holocaustu,
kterou vydalo nakladatelství Cosmopolis.

 

Luncia Gamzerová se s trhnutím probudila. Z noční ulice pod jejím oknem se ozývaly rozčilené hlasy a výkřiky hrůzy.
„Tatu, co se to děje?“ zakňourala Luncia ze svého pokoje.
„Vrať se do postele,“ poručil jí táta z obýváku a zatáhl závěsy na okně. „Nemusíš to vidět.“
Luncia byla moc malá, aby pochopila, že zmatky toho hrozivého léta 1941 odstartoval německý vpád a okupace tehdy polského města Lvov. Ještě před několika dny bylo Lunciino rodné město pod kontrolou Sovětského svazu. A teď začali ukrajinští nacionalisté na naléhání nacistů plenit židovské obchody a domy židovských rodin ve Lvově.
Vzali si na paškál činžovní dům naproti tomu, kde osmiletá Luncia žila se svými rodiči Izákem a Barbarou. Rozbíjeli porcelán a sklo a nábytek vyhazovali z okna.
Luncia si přikryla hlavu polštářem a doufala, že se tak schová před mučivými nářky a zvuky tříštícího se skla, které zaplnily noc. Když se jí ty zvuky nedařilo utlumit, vyděšeně vyskočila z postele a běžela za rodiči do obýváku. Jakmile se jim však podívala do očí, vyděsila se ještě víc. Neřekli ani slovo. Napětí v pokoji by se dalo krájet.
„Že sem nepřijdou, tatu?“ zeptala se nakonec.
„Ne, drahoušku, nemyslím si,“ zašeptal táta. Pak se obrátil směrem k mámě: „Modleme se, aby nepřišli sem.“
Druhý den ráno se Luncia s mámou odvážily jít přes ulici navštívit své sousedy. „Vidíte, co ti nacionalisti udělali?“ bědovala paní Silberová s rukou provizorně zavázanou do šátku. „To je navedli nacisté. Zničili nám všechen nábytek a rozbili nádobí. Dokonce i umyvadlo rozbili. Podívejte, zlomili mi ruku. A proč? Jen proto, že jsme Židé!“
Luncia sevřela máminu ruku. „Mami, my jsme Židé,“ špitla. „Udělají nám to také?“
Máma neodpověděla. Luncia znala odpověď. Pochopila, že nic už nebude jako dřív. Uvažovala, jak dlouho se ještě bude moci volně procházet pod stromy lemujícími ulice ke svému nejoblíbenějšímu místu – rodinné cukrárně. Zbožňovala tu vůni, když se v hrnci karamelizoval cukr a když táta vyráběl čokoládu, rumové kuličky a barevná lízátka ve tvaru kytiček. Jen pro svou roztomilou malou dcerku Izák vždycky vymyslel něco speciálního – bonbon ve tvaru srdíčka s výbornou sladkou náplní. „To nejsladší pro mou nejsladší,“ říkával.
Myslela také na velký stroj na zmrzlinu v okně obchodu a jak se ráda dívala na ten vír barev, když se pestře vymalované kolo točilo. Když teď všemu vládli nacisté, říkala si, budou jí barvy pořád dělat takovou radost? A bude vůbec zmrzlina pořád tak dobrá?
Také přemýšlela, jak dlouho ještě bude strýček Hersh moci do cukrárny chodit a jako vždycky říkat: „Luncie, měla bys mít kosti lépe obalené, pojď, dáme si zmrzlinu.“ Pokaždé mu vyskočila na klín a dala si s ním velký pohár zmrzliny.
Myslela také na zaměstnance rodičů, bručouna Franze Ojaka s ženou Lusiou. Věčně mrzutý pekař Luncii vyhnal z krámu pokaždé, když štípla kousek čokolády. Budou ještě s Lusií péct to báječné cukroví, včetně nejlepších napoleonek ve městě?
Budou se do obchodu ještě hrnout nežidovští zákazníci tak jako dříve? Říkala si, zda se ještě uvidí s těmi, kdo jí tak často říkali, jak je půvabná a okouzlující, hlavně s paní Irenou Szczygiełovou. „Jsi jako živá panenka,“ řekla by paní Irena Luncii. „A ani nejsi o moc větší.“
Co se mnou bude, říkala si Luncia, když tu jsou teď nacisté?

***

Několik dní po útoku na své sousedy viděla Luncia doma mámu, jak dává na hromadu rodinné cennosti – stříbrné svícny a mísy, zlaté náramky a náhrdelníky a pozlacené rámy k obrazům.
„Mamuško, co to děláš?“ ptala se jí.
„Všechny židovské rodiny musí odevzdat své cennosti nacistům,“ vysvětlila jí maminka. „Říkají, že to je dar, ale to není pravda. Když nedostanou dost, říkali, zavřou nás v synagoze a tu zapálí. Pojď, pomoz mi to vzít.“
Odnesly spolu všechny rodinné cennosti v malém pytli do synagogy a odevzdaly je nacistům. Luncia se plná úzkosti dívala na maminčinu levou ruku. Trhla sebou, když viděla, jak si sundává snubní prsten.
Za chvíli vtrhl do bytu Gamzerových bez zaklepání gestapák a vyštěkl: „Máte nějaké zlato nebo stříbro?“
„Samozřejmě že nemáme,“ odvětila Barbara. „Všechno jsme už darovali.“ Poslední slovo řekla skoro posměšně. Gestapák se na ni zamračil, přiskočil k Luncii a prohmatal jí kapsy. Vyděšená Luncia zůstala stát bez hnutí. Bála se pohnout a byla příliš vyděšená, než aby se ptala, co to dělá.
„Kapsy má prázdné,“ prohlásil. „Vím, jak mazaní vy Židi jste. Schovat šperky dceři do šatů, když jste mě viděli přicházet, to by vám bylo podobné.“
Pak se zhluboka nadechl a čichal. „To voní dobře, co to vaříte?“ (str. 13–17)

—————————

Stáhněte si celou ukázku a přečtěte si náš článek.

—————————

Ohlasy ze zahraničí

Kdykoliv si můžeme přečíst o holocaustu a o tom, co všechno se stalo, je to dobrá věc! Věc, o které musíme uvažovat a znát ji proto, aby se neopakovala…

Rebekah, Amazon.com

Tuhle knihu jsem nemohla odložit. Přestože není rozsáhlá, otevřela mi oči ohledně hrůz, které museli Židé prožít. Rozhodně ji doporučím nejen svým vnukům.

Ehelyn, Amazon.co.uk

Tohle si prostě musíte přečíst. Nedovedeme si ani představit, co všechno ti ubozí lidé museli prožít. Jsem opravdu šťastná, že jsem se narodila až po válce, a zároveň hrdá na každého z přeživších.

Fionamarshall, Amazon.co.uk

---

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Děti holocaustu
Pravdivé příběhy o odvaze a statečnosti

Bovsunová, Mara – Zullo, Allan

Cosmopolis, 2019