Povolání původně míněné jako mezistanice se stalo konečným. A všude tolik rutiny! Vnímá-li někdo takto svou situaci, vězí v pasti pohodlnosti. Nějakou dobu se utěšuje tím, že není možné mít všechno. Brzy však taková útěcha nestačí.
Jak se jedinec do takového pocitu dostal? Přemýšlel často o jiných pracovních alternativách, záviděl druhým a snil o zcela jiném životě. Byl pravděpodobně nespokojen se svými slabostmi, pohodlností, nudou a prázdnotou. Má ale zároveň strach ztratit pečlivě vybudovanou rovnováhu, kterou nová skutečnost sotva nahradí. K tomu přijde případně o blízké lidi. Okolo pohodlnosti konstruovaný neviditelný plot brání negativními představami a obavami z neklidu, změn, ztrát a velkého rizika jeho překročení.
Pohodlnost se stala čekárnou, kde se tiše sedí a doufá, že přijede správný vlak. Že nám někdo nebo něco převezme rozhodnutí. Většina lidí tuší, že čekání je zbytečné, ale nepohne se. Fyzikální zákony pro tíži platí i pro duši. Lidé se chovají jako statická hmota, která má ráda stabilní stav a vyhýbá se pohybu, protože pohyb je riskantní a vyžaduje energii.
Ke zmírnění líné situace slouží pak fantazie a sny. U nich lze najít uspokojení i útěchu a vyjeté koleje se tolik nevnímají. K odlehčení pomohou televize, jídlo, pití nebo sport. Nepříjemné pocity v pasti pohodlnosti tak usnou. Oblíbenou úlevou bývá odhalení viníka za daný stav. Obvinění jiných, spojené s nářkem kvůli nepochopení jimi a jejich nestydatost, upokojí rozrušenou mysl. Časem se však stane problémem, neboť „cementuje“ nespokojenost. Proti ní pomůže mentální disciplína, v níž pocity se nahradí a otupí vyššími procesy poznání: sebekritikou a jasným rozhodnutím. I když často víme, co je třeba dělat, teprve mentální disciplína rozdělující problém na prvočinitele ozřejmí konkretní plán a první krok (např. termín u šéfa v práci).
Abychom se pohnuli, potřebujeme nejen disciplínu, ale především pozitivní cíl. Past pohodlnosti působí tak dlouho, než nás přesvědčí vize lepší budoucnosti. Pozitivní vize musí obsahovat osobní závazek. Tento vzpruží a nastartuje dynamický průběh. Nový život může nastat, když je starý opuštěn. Kdo chce konečně jednou udeřit do stolu, a přesto zůstat přítel všech, se z pasti pohodlnosti nedostane. Tolstoj jednou napsal, že nuda je touha po touze. Potlačená přání patří bezpodmínečně do vědomí.
Existují lidé, kteří chtějí obojí: jistotu s bezpečím stagnujícího manželství i napětí s novým partnerem, anebo jistotu špatně placeného místa vedle riskantní, zajímavé a vysoce kreativní úlohy. Ambivalence ztěžují lepší budoucnost. Podvědomí nám mnohdy servíruje okamžiky bezpečnosti, že víme, co chceme. Přesto je důležité pečlivě zvážit všechna pro a proti. Poslední překážkou před velkým „skokem“ je samotné opuštění. Zvlášť tehdy, vzdáváme-li se peněz, bezpečnosti, životního stylu, citových vazeb. Odloučení ale náleží k samostatné dospělosti. Musíme se něčeho vzdát, abychom měli kapacitu na nové možnosti a šance.

Štěpán Húsek

Autor vyrůstal na Slovácku a vystudoval vysokou školu chemickou v Praze. Za prací odešel do Vídně a potom do Švýcarska, nesměl se ovšem do sametové revoluce vrátit do vlasti.

Své zážitky a zkušenosti z nepřející doby popsal v knize Svědectví o mé době (2012).