K první skupině náleží tři novináři profesně přimknutí k prestižním českým a světovým médiím, šéfredaktor časopisu Respekt Erik Tabery, dále bývalý šéfredaktor politického zpravodajství Hospodářských novin, nyní redaktor videozpravodajství na portálu Seznam Zprávy Jindřich Šídlo a bývalý válečný zpravodaj americké CNN v Iráku a Afghánistánu, poté reportér České televize v Číně Tomáš Etzler. Tito pánové se ve středu 13. listopadu 2019 v 19 hodin setkali v sále Knihovny Václava Havla, aby společně s redaktorkou nakladatelství Vyšehrad Adélou Tošovskou uvedli knihu Kdo ví, kde budu zítra. Publikaci založenou na rozhovoru, který spolu vedli Jindřich Šídlo a Tomáš Etzler, vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2019.

Zdaleka nenastal čas, kdy má diskuse nad knihou začít, a sál Knihovny Václava Havla je zcela zaplněn. Pak na vyvýšené pódium přicházejí diskutující, autoři rozhovorů Jindřich Šídlo a Tomáš Etzler, kmotr knihy Erik Tabery a průvodkyně večerem Adéla Tošovská, usedají do svých křesel a diskuse může začít.

„Úvodem bych chtěl říct ještě jednu věc,“ reaguje na otázku Adély Tošovské Jak kniha vznikla? Tomáš Etzler. „Dopoledne jsem poslouchal záznam starého koncertu své oblíbené kapely Talking Heads. Tam je písnička, Once in a Life, o chlápkovi, který se probudí v nějaké cizí zemi, jede v krásném autě, žije v krásném baráku a po boku má krásnou ženu a říká si, How did I get here, Jak jsem se sem dostal. Kdyby mi někdo před čtyřmi lety, když jsem opouštěl Hongkong, řekl, že v relativně  krátké době budu sedět v narvané Knihovně Václava Havla s dvěma z nejrespektovanějších, nejpracovitějších, nejpoctivějších novinářů v České republice, tak bych si řekl, že piju asi nějaký špatný alkohol. Ale stalo se.“

A jak tedy vznikla tahle kniha? Proč právě letos? A proč vy a Jindřich Šídlo?

„Nápad vzešel z Vyšehradu,“ dostává se k odpovědi dotázaný. „Já píšu ještě jinou knihu, a protože mnohem pomaleji, než bylo plánováno, říkali jsme si s lidmi z nakladatelství, že by se mohla udělat kniha rozhovorů. A já jsem řekl samozřejmě ano, když se najde nějaký důstojný partner, který to se mnou ustojí. A padlo jméno Jindřicha Šídla, a ten souhlasil. Měl jsem z toho velkou radost.“

A stejně tak velkou radost měl i z toho, když Erik Tabery přijal kmotrovství knihy.

Zleva: Adéla Tošovská, Tomáš Etzler, Erik Tabery, Jindřích Šídlo

Všichni tři novináři jsou z pohledu Adély Tošovské v mnoha ohledech odlišní. Publicistická práce, psaní článků, editování je jejich každodenním chlebem. Zaskočilo je však něco při zrodu knihy, co by v nich vyvolalo pocit: tak a s novinařinou dost a od nynějška píšu jen knihy?

„Překvapilo mě, jak je těžké psát,“ jako první odpovídá Tomáš Etzler. Vyřčené se týká knihy, kterou má několik let rozpracovanou a která snad vyjde v příštím, přespříštím (na tomto místě z první řady jej opraví ředitel Vyšehradu Pravomil Novák: „V příštím“) roce. Co Tomáše Etzlera udivilo při tvorbě rozhovorů, byly některé otázky položené Jindřichem Šídlem, „které se opravdu nevysvětlovaly lehce… Od srpna o nich pořád přemýšlím. Děkuju“. „Není zač,“ reaguje spoluautor. Pokud jde o psaní knihy, ví, o čem Etzler hovoří. Sám píše knihu a deadline, kdy ji měl odevzdat, má „už za sebou. Zatím mám napsáno čtyřicet řádků, ale ten začátek mám myslím promyšlený dobře.“

Moderátorka se s týmž dotazem obrací i na Erika Taberyho, autora několika velmi úspěšných knih (mj. Opuštěná společnost získala cenu Magnesia Litera za rok 2018).  Pro něj psát knížku je „magický zážitek“, autor může daleko více „říct něco v kontextu“, což v publicistice tak snadno nelze, jelikož je v mnoha ohledech jiná, je rychlá, není čas se zastavit a něco promyslet.

Následujícím tématem, jenž moderátorka nastoluje, je role novináře v jednadvacátém století. Nejprve ji zajímá, co přivedlo přítomné pány k profesi publicisty. Dva z nich, Tomáš Etzler a Jindřich Šídlo, byli strženi do žurnalistických vod zájmem o hudbu, o hudební časopisy; Erika Taberyho už na základní škole bavilo psaní („Učitelka mi pochválila sloh, jinak mě za nic nechválili.“). Díky tomu, že to v Československu „ruplo“, Šídlo i Tabery vystudovali žurnalistiku a po různých peripetiích zakotvili v Respektu, první na několik let, druhý – doufejme – napořád. Tomáš Etzler se ke studiu publicistiky dostal až v Americe, kam odešel počátkem 90. let. Avšak o tom, co studiím předcházelo, a stejně tak o tom, co ho dovedlo až do jedné z nejlepších stanic na světě, do CNN, „se dočtete tady,“ ukazuje Tomáš Etzler na knihu Kdo ví, kde budu zítra.

„Jsou tam skvělý historky, Tomáš je chodící encyklopedie historek, jsou fakt skvělý,“

dodává Jindřich Šídlo. A usmívaje se, udělá gesto směrem ke stolku, kde jsou výtisky vystaveny:

„Ta knížka je támhle k zakoupení.“

Spontánní reakcí publika je exploze smíchu.

Od odlehčené glosy Jindřicha Šídla přechází moderátorka k věcem vážnějším. Berete novinařinu jako své poslání? Nebo ji chápete jako jakékoli jiné povolání? Shrneme-li odpovědi dotázaných, žurnalistiku vnímají jako řemeslo, které je nutné se naučit, jako povolání, které je především baví (Etzlera natolik, že si kladl otázku, proč je za to placen, dělal by to i zadarmo). Zároveň cítí ohromnou zodpovědnost, jež je specifická mj. tím, že novináři mají své zákony, což „vytváří nějaké postavení, kterému se musíme snažit dostát“. V této souvislosti Jindřich Šídlo odkazuje na článek amerického reportéra Carla Bernsteina Kultura idiotů, napsaný už v roce 1992 a posléze v překladu vydaný Respektem. O stati říká:

„Je to senzační text, který když si přečtete po sedmadvaceti letech, zjistíte, že do stejné situace médií, kterou ten chlapík popsal v Americe té doby, se česká média dostala o mnoho let později. A také tam napsal, že žurnalistika je pop a že i pop má být dobrý. A tím, že je to pop, může být přístupná širšímu publiku.“

Další otázka k tématu se dotýká volby míst, respektive zemí, do nichž je novinář vysílán. Tomáš Etzler, který se během své novinářské mise dostal do Iráku, Afghánistánu, Číny, což nejsou končiny, „kam by se člověk těšil“, odpovídá na otázku Podle čeho si zahraniční reportér vybírá, kam pojede? v tomto duchu:

„Přirovnal bych to k hercům, někdo hraje milovníky, někdo padouchy, někdo slabochy, tak na mě připadla role jezdit do těchto destinací. Protože v CNN byli s prací, kterou jsem v Afghánistánu při své první misi odvedl, nesmírně spokojeni, posílali mne tam. To nebyl můj výběr, já bych třeba dělal Oscary, ale mě na Oscary nikdo neposlal, mě posílali do Afghánistánu.“

Ale nesmírně ho to bavilo. Uvědomuje si, že v článcích, reportážích, které napsal on i hrstka jeho kolegů, zachycují historii té země a jejích obyvatel, konkrétních jednotlivců, a jednou, až historici budou psát dějiny dané lokality, budou čerpat i z těchto materiálů. V tom spatřuje velikou zodpovědnost novináře.

„Já bych svoji otázku přeformulovala, protože vy dva – pokud vím – jste na žádnou větší zahraniční misi nevyrazili,“ obrací se Adéla Tošovská na druhé dva hosty, „ale jestli ano, tak…“  Než však stihne doříct, ozve se Jindřich Šídlo:

„To ne, ale víte, kolikrát jsem byl třeba ve sněmovně?“

Poznámka o „nebezpečí“ spojenému se vstupem do českého parlamentu vyvolává v řadách auditoria bouřlivý smích. Oba, Erik Tabery i Jindřich Šídlo, vyjadřují obrovský obdiv a úctu k práci těch, kteří se do míst válečných konfliktů vydávají. Tabery přiznává, že by zřejmě nepřekonal primární strach, a to nejen z všudypřítomného nebezpečí, ale také z toho, zda by se dokázal v lokální problematice zorientovat a nalézt ten pravý příběh. A Šídlo dovysvětluje:

„My jsme také s Respektem objezdili i ta hrůznější místa v Česku, ale jsme spíš přes tu politiku.“

„Tak já to ale vůbec neberu,“ vyjadřuje se k jakési dichotomii  „odvážné“ a „méně odvážné“ žurnalistiky Tomáš Etzler. „Já vidím žurnalistiku dobrou a špatnou, poctivou a nepoctivou, pravdivou a nepravdivou.“

Poslední Etzlerova slova diferencující dva protipóly publicistiky nás přenáší k dalšímu tématu, a to k otázce, zda každý názor má svoji hodnotu. Podíváme-li se na věc z hlediska toho kterého člověka, pak dle Tomáše Etzlera každý názor svoji hodnotu má. Nicméně jsou tu věci jako pravda, skutečnost, fakt, a těmito kritérii by se měli čtenáři řídit, rozhodují-li se, jaký názor je pro ně hodnotný a jaký nikoli. Novinář poukazuje na sociální sítě: Na jedné straně můžeme v dnešních dnech díky stovkám záběrů a videí, které svými chytrými mobily pořídili lidé demonstrující v Hongkongu, vidět, co se tam skutečně děje. Na straně druhé sociální sítě využívají tisíce rozzuřených jedinců či skupin, plných nenávisti, jejichž jediným zájmem je ubližovat druhým. Přestože Etzler připouští, že mnohdy se na sociálních sítích jedná o „válečnou zónu“, věří, že kdyby lidé měli vůli, tak si mohou ověřit, co je pravda a co není. Pravda je pouze jedna.

S jeho pohledem se ztotožňuje jak Erik Tabery: Média mají ctít názor a ambicí novináře má být hledat pravdu, tak Jindřich Šídlo: Každý má právo na svůj názor, ale ne už na svá fakta. Závěrečné slovo k tomuto tématu náleží Tomáši Etzlerovi a jeho vyznání:

„Jsem optimista, myslím si, že lidem – a nejen v České republice, ale i ve světě – dojde, že není možné žít pořád ve lžích, polopravdách. Myslím si, že pravda je lidskou  přirozeností, nenarodili jsme se jako lháři, a jsem přesvědčen, že i přes tu obrovskou válku na sociálních sítích, přes ten fakt, že si tam každý může dávat, co chce, potřeba poctivé žurnalistiky bude jen sílit. A když se novináři drží pravdy a upřímnosti, poctivá novinařina to přežije.“

Zde reportáž končí. O poctivé novinařině, o životních peripetiích i názorech Tomáše Etzlera se víc dozvíme z knihy Kdo ví, kde budu zítra, z knihy, o níž její kmotr Erik Tabery před závěrečným přípitkem prohlásil:

„Bez nadsázky být kmotrem této knihy je pro mne velká čest. Chci zdůraznit, že knížka je skvělá. Při čtení se od knížky nedá odtrhnout. Mám takovou úchylku, že rád čtu knihy o novinařině a novinářích a mohu srovnávat i s těmi tituly, které vychází v zahraničí. A tahle obstojí i v té světové konkurenci, protože v ní se dozvíte strašně moc, o profesi, o etických otázkách, o tom, s čím se Tomáš Etzler setkával. A vždycky když jsem si při čtení říkal, na tohle bych se ještě chtěl zeptat, tak se Jindřich zeptal. Opravdu se na knihu těšte. Je skvělá. Nedovedu si představit lepší knihu, u jejíhož křtu bych chtěl být.“

Související knihy

Etzler, Tomáš – Šídlo, Jindřich

Vyšehrad, 2019